Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Pondělí 22. duben 2019 | Svátek má Evžénie
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Co potřebuje české zdravotnictví v roce 2019?

Co potřebuje české zdravotnictví v roce 2019?

Medical Tribune 01/2019
21.01.2019 08:54
Zdroj: MT
Autor: red

Chybí personál, zejména sestry, žádný z dosavadních kroků ministerstva to nevyřešil. Nespokojenost se zatím otevřeně neprojevuje, snad ji trochu překryly „náplasti“, jako je výrazné zvýšení příplatků sestrám ve směnném provozu a nárůst platů všech zdravotníků, přičemž ti mladší dostanou procentně víc. Ani zdaleka to ale neodpovídá požadavkům odborů. Nutno je řešit také například nadměrnou administrativní zátěž zdravotníků a specializační vzdělávání farmaceutů či nelékařských zdravotnických pracovníků, což ministerstvo zařadilo do svých plánů pro tento rok. Chystá i spravedlivější odměňování nemocnic skrze DRG. A co by chtěli sami zdravotníci? Zeptali jsme se jich: Co považujete za největší problém českého zdravotnictví, který je nutno v roce 2019 přednostně řešit? Jaký krok či zákonné změny by měly být provedeny?


  • Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

Klíčovým úkolem je optimalizace pracovní síly. Zjevně nemáme absolutní nedostatek zdravotních sester a lékařů. Naopak. Obojího přibývá, ale ještě rychleji vznikají nová ambulantní zařízení a medicínské provozy. Nejjednodušší a rychlé řešení je: Pokud někde trh zařízení vytvořil (města) a někde naopak umírají (pacienti odešli do oněch měst), nechme příslušná zařízení „odejít na věčnost“ a nevytvářejme podpory zbytečným ambulancím a nemocnicím. Rázem se uvolní obrovské kapacity. Stačí nedělat nic. Tento závazek by si měli dát hlavně hejtmani a starostové, kteří ve snaze o znovuzvolení nákladně „resuscitují nezachranitelné“ a platově rozvracejí celý systém. No a pak je potřeba se podívat na jednotlivé zdravotnické profese a změnit jejich náplň. Nemocnice, ale i větší ambulance je vlastně něco jako hotel či administrativní centrum. Jsou tam potřeba pokojské, servírky, recepční, písaři, telefonistky. Jenže my na všechno používáme superkvalifikovaný a drahý personál. Proč by v našem postsocialismu nemohl lékař půl pracovní doby „klofat do počítače“ – místo aby to namluvil? Proč by nemohla zdravotní sestra s nadprůměrným platem vynášet „bažanta“, přestlat postel nebo půl směny s někým mluvit po telefonu? To musí skončit. Příloha číslo 2 musí na jedné straně být dodržována a na straně druhé odpovídat realitě. Lékaři a sestřičky jsou proklatě drahý a vzácný personál a je potřeba zvážit, co vůbec mají dělat a jak často být v práci. To chce už legislativní změny. Celkově musí být cílem stav, kdy nelékařského a „nesesterského“ personálu bude většina. Zdravotní sestry budou vykonávat velkou část současných lékařských kompetencí (všechny ty převazy, kontroly a třídění „nachlazených“ od nemocných). No a lékaři budou opravdu „jen“ léčit. Pak je tu překvalifikace lékařů. Neustále chybí nějaká specializace a superspecializace, kterou školíme „věčnost“. Najděme způsob, jak se může třeba ze zkušeného internisty stát intenzivním kursem relativně rychle třeba onkolog, byť s omezenou působností, a ne že bude muset roky někde „trčet“. Řada lékařů by ve zralém věku ráda změnila obor (něco jiného vás baví ve dvaceti a něco jiného v padesáti), často na ten, kterého je nedostatek. Ale podstupovat celou tu torturu znova? Nemluvě o jednotlivých dovednostech. Internista rozumí sonografii a rád by ji v rámci svého oboru prováděl. Nezřídka nikoho nezajímá popis rentgenových snímků, specialisté ho zvládnou nejlépe. V mnoha zemích získá lékař „papír“ na činnost, kterou potřebuje a vykonává. U nás si musí roky vystudovat celý obor nebo musí zařízení najmout virtuálně někoho, kdo ho „pokryje“…



  • PharmDr. Lubomír Chudoba,

prezident České lékárnické komory

V segmentu lékárenské péče je v nadcházejícím období nutné podstatně dofinancovat nárůst odborných a administrativních úkonů lékáren. Doufám, že platí slib ministra zdravotnictví podpořit letité úsilí komory o principiální změnu financování výdeje léčivých přípravků formou kombinované odměny pevnou částkou (dispenzační taxa) a zachováním části obchodní přirážky. K tomu je nezbytné oddělit honorování odborné práce lékárníků od obchodní činnosti distribučních firem. Velké úsilí budeme opět věnovat zajištění léků našim pacientům, protože tzv. emergentní systém navržený ministerstvem není řešením. Komorovými prioritami pro rok 2019 zůstává zajištění úhrady nákladů lékáren v důsledku opatření „protipadělkové směrnice“, přijetí pravidel pro rozšiřování sítě lékáren, podpora dostupnosti lékárenské péče na venkově, stejné (samozřejmě co nejnižší) doplatky na předepsané léky ve všech lékárnách a účinný ochranný limit. V roce 2017 dle dat ÚZIS zaplatili pacienti v lékárnách jen za doplatky na lékařem předepsané léky osm miliard korun a zdravotní pojišťovny jim „vrátily“ po překročení ochranného limitu nicotných 117 milionů. Musejí být zrušeny limitace signálního kódu výkonu (SiV), lékárny nemohou být trestány za to, že se na ně pacienti s důvěrou obracejí. Každoroční neproplacení cca 14 procent hodnoty SiV považuji za nepřípustné okrádání lékáren. Jde o částky v řádu stamilionů korun. Vedle toho musejí být zdravotní pojišťovny schopné udržovat validní seznamy svých pojištěnců a nezpůsobovat lékárnám další ztráty neproplácením receptů. Rád bych také, abychom se v letošním roce významněji posunuli v jednáních o hlubším zapojení lékáren do preventivní péče.



  • MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Díky obětavé práci lékařů, sester a dalších zdravotníků je kvalita české medicíny stále mnohem vyšší, než by odpovídalo finančním prostředkům, které naše společnost do zdravotnictví investuje. Pacienti si toho bohužel většinou příliš neváží.

Naše zdravotnictví trápí dlouhodobě tři hlavní problémy:

  • Nedostatek peněz

Zdravotnictví je katastrofálně podfinancováno a politici nemají sílu sdělit občanům, že za české peníze nemohou očekávat německou kvalitu.

  • Nedostatek lékařů a ostatních zdravotníků

Zdravotníci odmítají být nedobrovolnými sponzory, kteří na úkor svých příjmů zdravotnictví dotují. Kvůli nízkým výdělkům a špatným pracovním podmínkám odcházejí sestry mimo zdravotnictví a doktoři do ciziny.

  • Soustavné porušování zákonů a dalších právních předpisů

Nepřetržitá zdravotní péče je při nedostatku personálu zajišťována pouze za cenu porušování zákoníku práce, zákona o vzdělávání lékařů i dalších právních předpisů, což ohrožuje bezpečnost pacientů.

Lékařská komora před třemi roky zveřejnila svůj Krizový plán pro zdravotnictví. Vláda však naše návrhy ignorovala a ignoruje i nadále. Pro vládnoucí politiky je prostě jednodušší občanům předstírat, že je vše v pořádku. Je však jisté, že dokud se nepřestane o situaci ve zdravotnictví lhát, nic se k lepšímu nezmění. Na úvod by stálo za to provést nezávislé personální audity nemocnic a léčeben, abychom věděli, kdo v nich vlastně pracuje. Samozřejmostí musejí být současně kontroly dodržování zákoníku práce. Teprve poté, až budeme znát rozměr personální devastace našeho zdravotnictví, možná voliči přinutí politiky krizi zdravotnictví řešit.



  • Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

místopředseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR, ředitel Masarykova onkologického ústavu

Nehrál bych hru na „nej“. Je toho více, co je rozehráno a nedokončeno, případně nenačato.

Show must go on, říkají baviči. Zmíním opět čtyři pilíře zdravotnictví zvané struktura, financování, vzdělávání, inovace. Na začátku roku je vždy dobré si přeříkat, na jaké otázky jsme si ještě neodpověděli, ať pro plachost, z obav, nebo laxnosti. Případně, že netušíme, že takové otázky existují, neboť do systému hrne se i omladina. Tedy otázky: Má strukturu zdravotnictví určovat dobře spočítaná potřeba mnohých, nebo nespočetná přání nemnohých? Spustíme už ocenění nemocniční péče podle modelu DRG Restart, nebo nás bude dále bavit paušál, body jako měna, koeficienty a dohodování? Ujasnili jsme už každému začínajícímu zdravotníkovi, lékaři, sestře, laborantovi přehlednou a fungující cestu k získání jeho odborné specializace a další kvalifikace? Umíme se průběžně vyrovnat s inovacemi a jejich úhradami? Hlavním problémem tuzemského zdravotnictví bývá navyklý cyklický proces. První půlrok proplkat, znervóznět před prázdninami, poté se rozprchnout, opálit a okoupat. S podzimem se pak neřešené opět zahušťuje a vrcholí v rizikovém šestinedělí, které začíná kolem výročí VŘSR začátkem listopadu a kulminuje Ježíškem. Vánoční svátky dynamiku dění opět uvolní a cyklus se opakuje. Zmínil bych také onu klíčovou roli sester ve zdravotnictví, pakliže stále chybějí. I doktoři chybějí spíše v organizovaném cvrkotu, neboť přirozená inteligence je láká více do autonomie soukromých praxí, hrazených však rovněž z veřejných prostředků. Taková je doba.



  • PhDr. et Mgr. Robert Huneš,

ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích, prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

Mnoho let se hovoří o nutnosti změnit systém dlouhodobé péče na sociálně‑zdravotním pomezí. Mezitím tlak na umístění člověka, lhostejno, zda v LDN, či v domovech seniorů, narůstá.

Už se těším na ekonomickou krizi. Totiž že nebude na zbytečné plýtvání, že se znovu zavede spoluúčast pacienta za hospitalizaci (která před pár lety fungovala, omezila nadužívání péče a společnost si na to kupodivu rychle zvykla).

Dokonce bych část domovů pro seniory a LDN zrušil. Proč? Značná část obyvatel domovů důchodců či pacientů LDN do těchto zařízení vůbec nepatří. Spousta dospělých dětí se docela obyčejně nechce starat o své rodiče. Existuje mnoho těch, kteří se ani nepokusili o rodiče starat, a rovnou je směřují do domovů pro seniory či na LDN.

Občanský zákoník v § 915 ukládá povinnost dětem zabezpečit své rodiče. Táží se úřady žadatelů o umístění v DS nejdříve na to, zda rodiny vyčerpaly veškeré možnosti poskytnout seniorovi péči doma? Táží se obdobně v LDN na totéž? Vymáhají po dětech naplnění zákonné povinnosti (když už tu mravní vytěsnily) před tím, než vyhoví umístění seniora v zařízení?

Není úkolem státu suplovat rodinu. Naopak, jeho úkolem je motivovat rodiny, aby se jejich členové o sebe vzájemně starali. Společnost, kdy členové její nejdůležitější části – rodiny – odmítají mezigenerační soudržnost a vzájemnou pomoc, je odsouzena k záhubě. Ekonomika docela obyčejně nemá kapacity na to, aby se starala o velkou část seniorů a polymorbidních chroniků v ústavních zařízeních.

Lidé, kteří odloží své nejbližší, se ochuzují a poškozují vlastní budoucnost. Pokud se totiž dokážeme o své rodiče postarat, vrátíme jim aspoň část péče a oběti, kterou věnovali oni nám. Navíc tím zvyšujeme i svoji vlastní naději na to, že ve stáří a umírání jednou nebudeme sami, že budeme obklopeni láskou a péčí nejbližších, v prostředí, které mám nejraději – doma. Tehdy, uvidí‑li naše děti, jak jsme se postarali my o své rodiče, jejich prarodiče.

Je to levnější pro systém, psychosociálně vhodnější pro pečující i opečovávané, spravedlivé, obohacující lidské vztahy. Tak to aspoň zkusme.



  • MUDr. Martin Jan Stránský, M.D., FACP,

zakladatel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví, Assistant Clinical Professor, Yale School of Medicine

Na prvním bodu se všichni shodujeme, což se potvrdilo, když naše Kancelář Ombudsmana pro zdraví společně s Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku pod vedením MUDr. Petera Koliby uspořádala v Senátu k tomuto tématu kulatý stůl, u kterého seděli všichni hlavní aktéři našeho zdravotnictví, včetně tří náměstků ministerstva zdravotnictví, České lékařské komory či Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Nechyběli však ani zástupci ministerstva práce a sociálních věcí a řady pacientských organizací.

Prvním a nejdůležitějším bodem, ze kterého prakticky vycházejí všechny ostatní, je stanovení standardů zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění. Tím bude jasně dané, na jakou léčbu má pacient právo a také kde či dokdy. Definice standardu automaticky vyřeší matoucí pojem „nadstandard“ a posune tuto léčbu do volného prostoru státem nehrazené, tedy „mimostandardní“ péče. Úlohou státu musí být nabízet co nejkvalifikovanější standard, všemi dalšími možnostmi se má zabývat nestátní sektor.

S prvním bodem je zapotřebí skloubit druhý, a sice nezbytné provázání zdravotních a sociální služeb. Sociální pracovníci mají být integrální částí každého nemocničního oddělení tak, aby všichni – lékaři, pacient i jeho rodina – věděli, co bude po propuštění pacienta domů. V ambulantní sféře má mít každý lékař přímý kontakt s místní sociální pracovnicí a všem musí být jasné, na které služby má každý pacient nárok.

Tyto uvedené změny jsou nutné. Ta první vyžaduje dokončení a harmonizaci již existujících standardů za koordinace ministerstva zdravotnictví, ta druhá vyžaduje formální sloučení služeb ministerstev zdravotnictví a práce a sociálních věcí.

Náš kulatý stůl dále upozornil i na to, že pacientské organizace musejí mít větší účast v plánování a rozhodování o prioritách zdravotní péče. Pro definování standardu péče je podstatným krokem centralizace dat o poskytovatelích zdravotnických služeb. Za nezbytnou rovněž považuji proměnu současného kolabujícího systému posudkových lékařů na moderní centralizovaný úřad pod lékařskou supervizí.



  • MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR

Osobně vidím jako nejpalčivější problém nedostatek lékařů a zdravotních sester, který se podle všeho bude nadále prohlubovat. Řešením problému (ačkoliv se jeho efekt jistě neprojeví potřebně brzy) je, myslím, vstřícnější vzdělávací systém pro obě skupiny pracovníků a také odpovídající finanční motivace, která přivede nadané studenty a povede je k tomu, že po maturitě či promoci neutečou ani ze zdravotnictví, ani z ČR.

Považuji za jisté, že dosavadní systém „malých selektivních záplat“, které užívají MZ nebo kraje a které vedou jen k přelévání toho mála lidí, které zde máme, z jedné skupiny poskytovatelů do druhé, tento problém nevyřeší a jen povede k prodražení zdravotní péče jako celku.

Myslím, že k řešení tohoto problému možná ani tak nepotřebujeme změnu zákonů jako spíše to, že vláda ČR musí akceptovat, že bez zdravotníků kvalitní medicína fakt postupně zmizí.



  • PhDr. Martina Šochmanová, MBA,

náměstkyně ředitele pro ošetřovatelskou péči a kvalitu IKEM, prezidentka České asociace sester

Za nejpalčivější problém českého zdravotnictví považuji snížený zájem o vykonávání ošetřovatelských profesí. Jedním z důvodů tohoto faktu je nedostatečné finanční ohodnocení.

Je to bohužel přetrvávající a nejčastější příčina odchodu zdravotníků do jiného, lukrativnějšího oboru. Navzdory tomu, že zdravotníci v ČR dostali v uplynulých letech opakovaně přidáno, platy stále nejsou adekvátní náročnosti našeho povolání a nemohou konkurovat platům v zahraničí či v komerční sféře.

Kromě toho bude Česká asociace sester ve spolupráci s MZ ČR i v roce 2019 usilovat o řešení i dalších problémů, které náš obor trápí. A to je například nadbytečná administrativa, zlepšení pracovních podmínek zapojením jiných profesí do multidisciplinárního týmu a diskuse nad benefity, které mohou zdravotníky přilákat zpět do jejich profese. Ve spolupráci s MZ ČR usilujeme také o rozšíření kompetencí sester, které je v souladu se zahraničními trendy.



  • Ing. Ladislav Friedrich, CSc.,

prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR

Již delší dobu je podle mého názoru největším problémem českého zdravotnictví, že si nemůžeme vybrat, kolik zdravotní péče má a musí pokrýt veřejné zdravotní pojištění a co dlouhodobě ponecháme komerční oblasti. Zároveň se nemůžeme rozhodnout, kolik má být ve veřejném zdravotním pojištění centrálního řízení a jaký prostor chceme vytvořit pro konkurenci pojišťoven, ale i poskytovatelů zdravotních služeb.

Je však nutno přiznat, že současný ne zcela systémově čistý koncept poměrně slušně funguje. Jsme v době mimořádného ekonomického růstu, veřejné zdravotní pojištění v mezinárodním srovnání celkem kvalitně zajišťuje velmi široký rozsah tzv. bezplatné péče a stále ještě její dobrou dostupnost. Těžko tedy předpokládat, že v takové situaci politici přikročí k nějaké větší reformě.

V roce 2019 bychom si tedy skromně přáli, aby opět bylo dosaženo cenové dohody mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními o úhradách na rok 2020.

Věříme, že se podaří zpřehlednit nárok pojištěnců na velmi nákladné léčivé přípravky, měly by být nově upraveny podmínky vzniku správních orgánů zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven a postupně se v praxi ustálí nové zákonné vymezení pro zdravotnické prostředky. Mělo by být také co nejdříve rozhodnuto o způsobu výpočtu příspěvku státu do zdravotního pojištění po roce 2020.

V oblasti smluvních vztahů budou postupně nabíhat změny vyplývající z reforem primární péče a jejich následné vyhodnocování. Doufáme, že se podaří pokročit se zaváděním nového systému DRG pro ohodnocování lůžkové péče a v přípravě nových výměn elektronických informací mezi pojišťovnami a lékaři. Ze strany nemocnic předpokládáme i iniciativy a spolupráci při stabilizaci personální situace a dílčích úpravách sítě. V letošním roce se také zřejmě ukáže, jaký potenciál bude mít pro české zdravotnictví přijetí uznávaných klinických doporučených postupů a na jakých organizačních principech bude rozvíjena elektronizace zdravotnictví.



  • MUDr. Pavel Vepřek,

člen představenstva, Nemocnice Plzeňského kraje a. s.

Stejně umanutě jako Cato starší soudím, že největším problémem českého zdravotnictví je nedokončení transformace státního zdravotnictví do veřejného, financovaného prostřednictvím pluralitního modelu veřejného zdravotního pojištění. Zrušené kontrolní a řídící nástroje minulého systému nebyly plnohodnotně nahrazeny instrumenty regulujícími fungování pojišťovenského systému. V takovém prostředí občané na jedné straně bezplatné zdravotní služby nadměrně využívají a na straně druhé krvavě platí za služby, které by měly být bezplatné. Nekontrolovaní a deformovaně motivovaní lékaři si vybírají cestu podle svého založení. Někteří následují Alberta Schweitzera a oprašují pacienty bez ohledu na čas a peníze, jiní dávají své schopnosti na oltář poznání ve stopách Höschla, Beneše a Pirka, ale významná část jich využívá slabiny systému ve svůj prospěch. Nemocniční lékaři odcházejí za vyšším pohodlím a penězi do ambulancí, kterých pak máme o polovinu více, než je zvykem v EU. Všichni směřují do center. Někteří se nechali inspirovat africkými šamany a více než medicíně založené na důkazech se věnují obchodu s nadějí. Pojišťovnám se zalíbila pasivní role distributorů peněz podle vzorců úhradové vyhlášky a o nějaké větší aktivitě nechtějí ani slyšet. Nemáme institucionálně zajištěný způsob stanovení rozsahu hrazené péče, její klasifikace a údržby, nemáme pravidla pro péči o chronicky nemocné, nesledujeme kvalitu poskytované péče…

Problémů je v českém zdravotnictví mnoho a nejsou vyřešitelné v rámci jednoho roku. Tiše očekávám, že během roku 2019 se zdravotnictví trochu posune tím správným směrem.



  • Bc. Dagmar Žitníková,

předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR

Za největší problém českého zdravotnictví považuji nedostatek zdravotnického personálu všech profesí v nemocnicích a extrémní přetěžování zdravotníků. V současné chvíli je dalším velkým problémem, že mnoho nemocnic odmítá naplnit veřejné přísliby ministra zdravotnictví a premiéra o zvýšení příplatků pro nelékařské zdravotnické pracovníky ve směnných provozech. Za odbory dlouhodobě navrhujeme zásadní změnu v odměňování – jeho sjednocení. K požadavku na sjednocení odměňování vyhlásil odborový svaz také petici. Druhý, neméně závažný problém, nedostatek personálu, chceme vzhledem ke špatné ekonomické situaci nemocnic řešit ve spolupráci ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí. Opakovaně navrhujeme vytvořit speciální programy na zřízení nových míst v nemocnicích, které budou zpočátku financovány přes úřady práce a následně přes zvýšené úhrady ze zdravotního pojištění. Jako třetí zásadní problém vidíme nízké platby státu za jeho pojištěnce. Odbory dlouhodobě prosazují navýšení plateb za státní pojištěnce. Zvýšený objem financí bude možné následně použít jak na zlepšení kvality poskytované zdravotní péče, tak na personální stabilizaci. Systémově je z našeho pohledu dále neúnosné, aby kraje dotovaly svoje nemocnice stamilionovými částkami na zajištění jejich provozu. Ministerstvo zdravotnictví by se konečně mělo stát aktivním koordinátorem v poskytování zdravotní péče.



  • MUDr. Martin Engel,

předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů

Za největší problém zdravotnictví ČR již několik let považuji personální devastaci zvláště v nemocničním segmentu. Náprava této situace rozhodně nespočívá ani v navýšení počtu studentů o cca deset procent, ani v projektu Ukrajina. Navýšení počtu studentů beze změny pracovních podmínek a finančního ohodnocení stávajících lékařů pouze zvýší počet těch, kteří v našich podmínkách pracovat nebudou. K projektu Ukrajina pouze to, že sotva deset procent z těchto lékařů je skutečnou pomocí českému zdravotnictví, ostatní se poměrně anonymně pohybují v systému převážně za nedodržování platových předpisů. S nedostatkem zaměstnanců úzce souvisí i zajišťování ÚPS, které se tak děje většinově díky porušování zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů.

Jedinou cestou k nápravě tak je snížit administrativní zátěž zaměstnanců (zásadním způsobem), omezit zneužívání lékařské pohotovostní služby v nemocnicích neakutními záležitostmi pacientů. Rovněž tak je potřeba zvýšit počet LSPP mimo nemocnice, a tím zvýšit zapojení praktických lékařů a ambulantních specialistů. Dále je nutné změnit postgraduální vzdělávání lékařů, tak jak bylo navrhováno ČLK a LOK‑SČL v rámci pracovní komise při MZ ČR, která k tomu byla ustanovena. Za samozřejmé rovněž považujeme navýšení příjmů zaměstnanců za základní pracovní úvazek. Další podmínkou zlepšení situace je i dodržování slibů a dohod ze strany politiků.



  • MUDr. Martin Kočí,

předseda sdružení Mladí lékaři, z. s.

V medicíně se dělí problémy v zásadě na akutní a chronické. Největší akutní problém je nedostatek sester. Největší chronický problém je absence jakékoli dlouhodobé vize a strategie rozvoje zdravotnictví. Konec, nic víc, nic míň.

Se sestrami se tady dlouhodobě „šibuje“ sem a tam. Vysoká škola se zavede, pak zase ruší. Kompetence se domněle přidávají navyšováním papírů, nikoli kompetencemi klinickými. A tak se sestry naštvaly, ty, které uměly německy, odešly, ty, které uměly anglicky, taky odešly, a ty, které neuměly jazyk, odešly ze zdravotnictví, protože na pokladně v Lidlu se platí lépe. A tak dlouhodobě neřešený problém explodoval.

Žádná politická strana bohužel nemá program rozvoje zdravotnictví, tak tomu je už 30 let. Když se tady někdo s programem objevil, byl odstaven, a tak se řítíme samospádem někam, nevíme úplně kam. A tak už brzy, domnívám se, bude kolaps zdravotnictví viditelný i na zhoršujícím se kolektivním zdraví ČR.



Copyright © 2000-2019 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky