Cogito ergo sum

„…Když tedy tato pravda ‚Já myslím, tedy jsem‘ je tak pevná a zaručená, že ani ty nejpodivnější předpoklady skeptiků jí nemohou otřást, usoudil jsem, že ji mohu bez váhání přijmout jako první princip filosofie, který jsem hledal…,“ píše r. 1637 René Descartes v Rozpravě o metodě.

Jak bývá ve filosofii zvykem, vytvoří menší filosofové z díla filosofa, kterého považují za velkého, nezvládnutelně velkou knihovnu, v níž se nakonec vyzná pouze knihovnice, a to jen proto, že nic z toho, co v ní je, nečte, zato má přehled, co v kterém regálu je. Jedna ze sáhodlouhých polic plných velmi silných svazků je věnována rozboru otázky, jak to Velký René myslel. Měl na mysli vědomí? Duši? Svou duši? Svou racionalistickou a karteziánskou duši? Stýká se duše, res cogitans, věc myslící a nehmotná, s res extensa, světem běžným a hmotným, v šišince neboli glandula pinealis, jak pravil Descartes? Šišince se o něco později smál pan de la Peyronier, protože si na ni sáhl a zjistil, že je v dospělosti plná zrnek podobných hrubému písku. Že by ausgerechnet v tomhle pytlíčku s kamínky komunikovalo něco nehmotného a vznešeného, jako je duše, se světem hmotným a obyčejným?

Byl to rafinovaný úhyb před Svatou inkvizicí, která úvahy podobného druhu nesnášela, a když si někdo nedal říci, třeba Bruno nebo Galilei, tak jim i světu vysvětlila, že by bylo lepší, kdyby si říci dali? René Descartes, matematik, totiž vytvořil svět s nekonečnými souřadnicemi plný matematických bodů – a ouha! Kde je v něm místo pro duši? René se tudíž odebral do Holandska, očekával tam tolerantnější postoj, jenže teologové protestanští dostávali při těchto úvahách stejnou duchovní a následně právní kopřivku jako ti katoličtí. Má někdo v našem postosvícenském světě pocit, že se ve vztahu moci a poznání, které by ji podlamovalo, něco fundamentálně změnilo? Ale ano – hranice s kůlem je zastaralá a vypadá surově.

Jak jsme na tom o 382 let později, drahý Cartesie?

Jistě nebudete překvapen, když pravím, že je snazší poznat, co myšlení není, než co myšlení je. Usmál ses. Máte důvod, tak tomu bude i v dalších stoletích, že. Ale o vědomí víme víc.

Abychom si rozuměli, protože vědomí je ošidné slovo, které má nejméně tři významy.

Ponejprv: vědomí je bdělý stav. Opakem je spánek nebo bezvědomí. Budete překvapen, když řeknu, že vědomí ve smyslu bdělosti mají všechny taxony, které spí nebo se dostávají do stavu, jenž se spánku podobá. A to jsou prosím žahavci, například mořské sasanky, ploštěnci, měkkýši, hlístice, členovci a všichni strunatci.

Poté existuje vědomí, které si uvědomují obratlovci. Ryby, obojživelníci, plazi, ptáci i savci si uvědomují, že vidí, slyší, že se jich něco dotkne nebo zabolí, a někteří z nich mají vědomí, která si neumíme představit. Korálové rybičky třeba vidí čtyři, nikoli jen tři základní barvy, včely vidí v ultrafialovém světle, švábi v infračerveném, někteří plazi rozlišují jemné proměny magnetického pole…

Nakonec přichází vědomí sama sebe, sebeuvědomování.

Folková psychologie mu říká „moje duše“. Základní sebeuvědomování se dá poznat zrcadlovým testem. Zvířeti namalujete na místo, kam si nemůže dosáhnout, nějakou značku. A pak je vystrčíte před zrcadlo. Některé straky, delfíni, některé asijské slonice a šimpanzi jsou překvapeni. Snaží se před zrcadlem na značku dosáhnout a smazat ji. Malé dítě to umí v 18 měsících. Když mu ve spánku pomalujete rtěnkou špičku nosu, před zrcadlem ji utírá stejně jako šimpanz, který se probudil z narkózy, v níž jste ho pomalovali. A delfíni se před zrcadlem v bazénu otáčejí všemi směry úplně stejně jako manekýny.

V plné podobě se u lidí sebeuvědomování objevuje kolem 40. měsíce života. Jedna ze stránek sebeuvědomování se poznává početnými podobami testu mylného přesvědčení neboli false belief, například testem Sally‑Anne, což jsou dvě loutky, které mají košík a krabici. Děti se dívají, jak Sally vezme míč a dá ho do košíku. Pak Sally odejde. Anne vyndá míč z košíku a dá ho do krabice. Sally se vrátí. Milé děti, kde bude hledat míč?

Děti, které ještě nemají plně vyvinuté sebeuvědomování, řeknou, že v krabici. Vědí něco, co Sally vědět nemůže. Děti, které již mez překročily, řeknou, že ho bude hledat tam, kam si ho dala, tedy v košíku.

Neuronový podklad sebeuvědomování byl objeven poněkud náhodou. Když vědci položili člověka do skeneru, zařídili, aby byl v naprostém klidu, nic ho nerušilo, zvykl si na tlak podložky, očekávali, že se činnost jeho mozku přitlumí. Objevila se však vysoká aktivita vnitřní plochy čelních a temenních laloků, na zevní ploše pak některých částí opět temenních laloků a laloků spánkových. Neuronová síť obrovská. Když nevím, zeptám se, a tak lidé vyprávěli, že v tomhle stavu si povídají sami se sebou, myslí na minulost, na budoucnost… a na světě byla síť defaultního modu, která má osu, jejímiž uzly jsou přední mediální prefrontální kůry a zadní kůra cingulární. Osa je mohutně propojena s dorzálním mediálním prefrontální podsystémem a podsystémem vnitřní plochy spánkového laloku.

Systém lze v pokusech zatěžovat nejrozmanitějšími úlohami. A tak se zjistilo, že sebeuvědomování neboli moje duše se vyvíjí od dětství přes adolescenci po celý další život. Sebeuvědomování je proces, nikoli stav. Má pět složek: empatii, mentalizaci, to je schopnost, že jiné objekty mají niterné stavy, právě tahle schopnost se ověřuje testem Sally‑Anne, dalšími složkami jsou seberegistrace, autobiografická paměť a sebepoznávání.

Může mít vědomí umělá inteligence, nějaký druh robotu? Jak by se to dalo poznat?

Geniální a nešťastný Alan Turing (1912–1954), jenž pomohl zachránit v druhé světové válce Anglii tím, že prolomil německou válečnou šifru, na to vymyslel Turingův test. Představte si, že do nějakého systému, nevíte, co to je, vkládáte lístečky s napsanými otázkami. Systém vám odpovídá rovněž na lístečcích. Nedokážete‑li rozlišit, zda odpovídá člověk, nebo stroj, pak má stroj vědomí.

Problém je, že tohle testuje jazyk, nikoli vědomí.

Roku 1980 to postřehl John Searle, filosof, v myšlenkovém pokusu jménem Čínský pokoj. Představte si uzavřenou místnost naplněnou velkým množstvím čínských textů, v nichž je každá věta tohoto jazyka, která má smysl. V pokoji je člověk, jenž čínsky neumí, zato ví, jak se hledá odpověď na větu vloženou do pokoje. Sice ničemu nerozumí, ale odpoví správně. Z toho by člověk venku mohl usoudit, že systém chápe, na co je tázán. Ten však jen mechanicky pracuje se symboly.

Což vyvolalo obrovskou debatu. Jednotlivé neurony také nechápou, co se na nich chce, nicméně vytvoří‑li síť, která komunikuje se zevním světem, poznáme, že systém chápe – má tedy aspoň nějaký rozměr vědomí. Což nemusí znamenat, že jde zrovna o systém vybavený sebeuvědomováním. To chce víc než jeden rozměr.

Testování sebeuvědomění by bylo tedy poněkud odlišné. Byl bych pro nějakou podobu zrcadlového testu.

Zdroj: MT