Hodnoty

Nejjednodušší definice říká, že hodnoty jsou to, co považujeme za dobré a cenné. Hodnoty jsou široké a žádoucí cíle, které překračují hranice jednotlivých situací. Všechny hodnoty jsou cíle, ale jen některé cíle jsou hodnotami.

Existují kulturní neboli skupinové hodnoty, sdílené většinou lidí žijících v nějakém kulturním okruhu. Nejčastější hodnotou tohoto druhu je péče o lidi, kteří jsou nám blízcí. Některé skupinové hodnoty se v různých skupinách značně liší, jiné si jsou podobné nebo jsou totožné.

A pak existují osobní hodnoty. Máme je uspořádané v osobní hierarchii, která se může mezi jednotlivými lidmi velmi lišit. Hodnoty se vyvíjely společně s naším druhem v průběhu paleolitu. Kooperace, koordinace zájmů, potřeb a chování a komunikace byly pro přežití malých skupin ve volné, často víc než drsné přírodě zásadní. Zřejmě proto jsou ve všech kulturách na vrcholu hodnotového žebříčku jednak benevolence, která je základem kooperace, a spolu s ní i sebezaměření, to je hledání nových cest.

Dvojice kulturních hodnot

Kulturní hodnoty lze seřadit do pojmových dvojic. Rozumné je chápat dvojice jako kontinua, která mají vyhraněna jen ta dvě zakončení.

První dvojicí je zakořenění, opakem je autonomie.

Žijeme ve svém kulturním rámci, jsme v něm doma, nicméně někteří z nás jsou v nějaké míře rádi sami sebou, jsou nebo se snaží být autonomní. Což byl problém, o kterém v polovině minulého století mluvila proslulá Riesmanova kniha Osamělý dav. Praví se v ní, že vnějškově řízení lidé tradičně zcela přijímají a přejímají svůj kulturní rámec. Lidé v tehdejší americké společnosti, kteří jsou řízeni vnějškově, podléhají tlaku svého okolí, zatímco lidé řízení niterně se snaží dělat si, co chtějí, a to hlava nehlava. Doporučením bylo vnějškové řízení při zachované autonomii, jinak řečeno přizpůsobit se představám a tlaku okolí, přitom zůstat sami sebou.

Druhou dvojicí je hierarchie versus rovnostářství, a to jak co do moci, tak co do majetku.

Hierarchii máme v genech po svých vývojových předcích, takže se jí nezbavíme; představa zcela rovnostářské společnosti, vynecháme‑li nejjednodušší předcivilizační sociální formace, je halucinace nebo lež. Hierarchické rozdělení majetku lze určit například Giniho indexem, jenž se pohybuje od nuly do jedné. Kdyby měli všichni naprosto stejně, byl by nulový. Jestliže by jedinec vlastnil vše a zbytek lidí by neměl nic, byl by roven jedné. Rozumná distribuce majetku se pohybuje v rozmezí 0,2–0,4. Jakmile převyšuje 0,4, roste ve společnosti napětí. Připomínám: lidem příliš nevadí, že jsou někteří lidé podstatně bohatší než lidé druzí, mají‑li pocit, že si to zasloužili. Lidem velmi vadí nespravedlivě nabytý majetek.

Plně platí antické „ničeho příliš“.

A co do moci? S tím je ještě větší svízel než s rozdělením majetku.

To v současnosti dokazuje majetková posedlost církví i Panama Papers, dokazující, jak se nejmocnější a nejbohatší vyhýbají placení daní a ukládají majetky do daňových rájů. Má tam být odkloněno, jak praví již klasický výraz českého poslance, 7,4 trilionu USD.

Některé sociální systémy se snažily moc od majetku zcela oddělit. Členové takové mocenské elity žili a žijí v blahobytu, obrovský majetek mocenské špičky byl nějakým způsobem společný. Příkladem mohou být kněžské hierarchie.

Moderní společnosti, které o sobě přes tuhou hierarchizaci s málo prostupnými skleněnými stropy mezi patry tvrdí, že jsou demokratické, ohrožuje mocenská posedlost skupin jejich sociálně úspěšných psychopatů.

Mocenská posedlost je směs mocenské pýchy, mocenské závislosti a stupidity. Mocenskou pýchu popsal sir David Owen, psychiatr a politik, který se dlouhou dobu pohyboval v nejvyšších mocenských kruzích Spojeného království. Mocenskou pýchu považuje za získanou poruchu osobnosti charakterizovanou vystupňovanou sebedůvěrou, pohrdáním druhými lidmi a vystupňovanou pýchou. Objevuje se po jednom roce až devíti letech činnosti ve vrcholové politice u predisponovaných lidí – což bývají lidé s vysokým skóre subklinické psychopatie.

Závislost na moci je analogie jakékoli jiné závislosti. Dá se jí propadnout stejně snadno.

Připomínám, že stupidita není hloupost. Hloupost je opakem vysoké inteligence. Stupidita je opakem moudrosti. Stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Příčinou je maladaptivní Schéma. Schéma je poznávací program. Jestliže je Schéma adaptivní, pomáhá řešit problémy. Jestliže je maladaptivní, problémy tvoří. Stupidita je užití původně adaptivního Schématu ve změněné situaci s novými problémy, na jejichž řešení se nehodí. Pro vítězné mocenské elity byla válka adaptivním Schématem celá tisíciletí. V době jaderných zbraní je pouhé uvažování o jejich užití projev krystalicky čisté stupidity. Jadernou válku, ani „malou“, s užitím dejme tomu stovky jednotek hirošimského kalibru, vyhrát nelze.

Třetí dvojicí je vztah lidí a přírody.

Nevím o žádném druhu života, který by se ke svému životnímu prostředí choval stupidněji než druh, který sám sebe pojmenoval Homo sapiens sapiens – zřejmě proto, že se opakovaná lež stává pravdou. Lidé odpovídající za socioekonomický systém tohoto druhu vědí, že přibližně před půlstoletím došel k limitům, které planeta má. Přesto pokračují stejným směrem, rychleji.

Nevěříte? Tak se podívejte do Global Environment Outlook, zprávy o stavu životního prostředí, pravidelně ji vydává OSN, do Living Planet Report, kterou vydává World Wild Fund, a třeba do zpráv SIPRI, to je Stockholmský institut pro výzkum míru, najdete v nich, jak je to s válkami a zbrojením. Na druhé straně to nemusí být se světem docela špatné, o tom snáší spoustu dokladů Human Development Report, také vydávaná Organizací spojených národů.

Zdroj: MT