Hospicovou péči nelze implantovat do nemocnic
Uvažuji nad rozhovorem s MUDr. Ondřejem Slámou, Ph.D a nad tématy paliativní a hospicové péče. Pan doktor má v mnohém pravdu, paliativní péče skutečně nejsou jenom hospice. Vítám aktivitu ČSPM (České společnosti paliativní medicíny) v jejím prosazování v nemocnicích, snahu o změnu pohledu lékařů i veřejnosti. Za sebe bych principy paliativní medicíny nejraději protlačila i do akutní sféry, protože kromě suspektní a nediagnostikované náhlé příhody břišní neznám jinou diagnózu, kde by se pacient měl nechat trpět bolestí. Dokonce i vyléčitelný pacient má potřeby sociální a spirituální, i když nejsou zrovna možná v popředí jeho zájmu.
Matka zakladatelka (předpokládám, že řeč byla o paní doktorce Marii Svatošové, otce zakladatele neznám) se mi nejeví nijak ublíženě, že jí téma hospice někdo zcizil. Pokud vystupuje na obranu hospicové myšlenky, nemusí to nutně znamenat, že chce pošlapat myšlenky jiných. Možná jen nepokřivit myšlenku vlastní.
Hospicová péče je vskutku částí, možná poslední částí paliativní medicíny. Snažíme se být odborníky na dobré umírání. Největší dar, který hospice pacientům nabízí, je lidskost (rozuměj úcta, soucit, láska) a čas. Ani morfin, ani nejnovější antidepresiva totiž nemohou nahradit blízkost druhého a čas, který pacientovi věnujete. Hospicový model péče samozřejmě nelze implantovat do nemocnic, kde probíhá kurativní a posléze i paliativní (ale stále ještě aktivní) léčba. Lze ale implantovat hospicovou myšlenku do srdcí zdravotníků a všech zúčastněných.
ČSPM jde cestou kompromisů. ČSHP (Česká společnost hospicové péče) a APHPP (Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče) jde cestou udržení (nad)standardu hospicové péče. Ani jedno není samo o sobě dobré či špatné. Můžeme přeci vzájemně respektovat svoji různost, ale zároveň i prosazovat svoje názory – s avizovanou skromností paliatrů, ale i s úctou k práci druhých a pokorou před jedinou Pravdou.
MUDr. Jana Vlková, Ph.D., vědecký sekretář České společnosti hospicové péče ČLS JEP
Zdroj: MT