Přeskočit na obsah

Stále se cítím jako mladý kardiolog

  • Libenského medaile představuje nejvyšší ocenění, které Česká kardiologická společnost uděluje. Udělalo vám radost, že se kolegové rozhodli ji letos předat vám? Přece jen jste už nejrůznější ceny a uznání získal, a to i mezinárodní…

Potěšilo mě to nesmírně. Říkám si, že se mi té pocty dostalo docela brzy. Tato medaile se uděluje k životnímu jubileu, zpravidla velmi úctyhodnému. Sice jsem také letos měl kulaté narozeniny, ale teprve šedesáté. Já se ještě cítím jako mladý kardiolog, a tak nevím, zda si tu medaili zasloužím.

 

  • Vaším hlavním odborným zájmem je srdeční selhání. Byl jste dlouho předsedou takto zaměřené pracovní skupiny a později i předsedou České asociace srdečního selhání. Na toto téma jste publikoval bezpočet prací, kterých si vy sám ceníte nejvíce?

Asi těch, které vycházejí z našich dvou velkých registrů AHEAD a FAR NHL. Na základě tohoto sběru dat vznikla řada prací, publikovaných v časopise s vysokým impact faktorem, a tyto články jsou široce citovány. Registr AHEAD popisuje reálnou praxi péče o pacienty s akutním srdečním selháním. Tato databáze sleduje v každém záznamu asi sto parametrů důležitých pro krátkodobou a dlouhodobou prognózu nemocných. Hodnotitelný záznam máme od 5 000 pacientů. Z dnešního pohledu je klíčové, že od všech zařazených nemocných jsme získávali písemné souhlasy, díky kterým máme mimo jiné právo sledovat dlouhodobou mortalitu. Ve spolupráci s ÚZIS tak data z této databáze validujeme proti registru zemřelých.

 

  • Co z této analýzy vyplývá?

Potvrzuje se, že prognóza těchto nemocných je horší než u většiny zhoubných nádorů. Když člověk sleduje vlastní pacienty, má pocit, že situace není tak zlá. Když se však vezme neselektovaná populace úplně všech, kteří jsou pak předáváni mimo kliniku, většinou starší a polymorbidní, zjistí se, že třetina do roka zemřela a do tří let že zemřela polovina.

 

  • A v čem je specifický registr FAR NHL?

Do něj se již nepodařilo zařadit tolik pacientů. Spojila se na něm tři pracoviště – FN Brno, Nemocnice Na Homolce a FN u sv. Anny. Sběr informací je ale propracovanější, u zařazených nemocných se například cíleně hodnotí echokardiografie nebo stanovuje koncentrace neurohumorálních působků. Je příležitostí i pro zajímavé zpětné analýzy. Po pěti letech se například snažíme dohledat, proč pacienti s ejekční frakcí pod 35 procent nedostali ICD, tato léčba přitom již byla u nás dostupná, a především podle guidelines doporučená.

 

  • Co vás teď v kardiologii baví?

Třeba to, co se děje na pomezí kardiologie a diabetologie. Mám na mysli především inhibitory SGLT‑2. Tato léková skupina mě nadchla a pořád mě překvapuje. Třeba faktem, že snižuje krevní tlak hypertoniků a nesnižuje ho u nemocných se srdečním selháním. A pořád neumím vysvětlit, proč ve studii CANVAS došlo ke zvýšení počtu amputací. Ale samozřejmě to podstatné je, že původně antidiabetikum snižuje mortalitu a hospitalizace pro srdeční selhání.

 

  • To asi nejste sám. Diskuse, jestli jde o class efekt gliflozinů, specifický účinek kanagliflozinu, nebo něco jiného, byla poměrně úporná. K jakému názoru se kloníte vy?

Já si nakonec myslím, že to mohla být náhoda. Ve studii CREDENCE už k takovému zvýšení rizika amputace při léčbě kanagliflozinem nedošlo.

 

  • Mluvíme spolu ve vaší pracovně. Na zdi tu na několika fotografiích jste s prof. Eugene Braunwaldem. Zjevně pro vás hodně znamená…

To nejen pro mě. Je považován za největšího žijícího kardiologa a já tento názor sdílím. Velmi si považuji toho, že mě kolem roku 2002 oslovila skupina TIMI, tedy struktura, která stojí za mnoha přelomovými studiemi v kardiologii. Ptali se, jestli bych se k ní nepřipojil jako národní koordinátor. Rád jsem souhlasil, a nakonec jsem takto pracoval na dvaceti velkých studiích. Předsedou a zakladatelem této skupiny byl právě profesor Braunwald, a tak jsme byli po řadu let v kontaktu. TIMI už neřídí, ale stále přichází na naše mítinky, přivítá nás a pozdraví. I když je mu 93 let, je vidět, že ho pořád kardiologie zajímá a rád o ní diskutuje.

 

  • Je tedy příkladem toho, jak s kardiologií zestárnout…

To nepochybně, a zapomněl jsem dodat, že ještě stále na evropských a amerických kongresech přednáší a jeho přednášky jsou vždy maximálně aktuální, atraktivní a přínosné.

 

  • V této souvislosti se nabízí otázka, koho považuje za své učitele?

Rád bych zmínil především prof. Štejfu a prof. Dvořáka, na oba vzpomínám s vděčností, i když každý mě ovlivnil jinak. Profesor Ivo Dvořák si mě všiml někdy ve druhém nebo třetím ročníku a přivedl mě k vědecké práci, díky němu jsem vyhrál mezinárodní kolo studentské vědecké odborné činnosti (SVOČ). On může za to, že jsem si zamiloval kardiologii. Profesor Miloš Štejfa si mě zase po vojně vzal k sobě na kliniku ve FN u sv. Anny a přivedl mě k srdečnímu selhání.

 

  • A když se podíváme na druhou stranu kontinua – koho považujete za své žáky?

Mám minimálně dva úžasné žáky. Jedním z nich je profesor Ondřej Ludka, který se věnuje kardiologii obecně, ale navíc velmi úspěšně rozvíjí spánkovou medicínu a rozjíždí také projekt kardioonkologie, to je téma, které není v Česku příliš rozvinuté, přitom poškození srdce v souvislosti s onkologickou léčbou je relativně časté, a bohužel to platí i pro dětské pacienty. Druhým žákem je profesor Jiří Pařenica, specialista na akutní kardiologii a šéf koronární jednotky, který je mimo jiné i absolventem magisterského studia chemie. Oba znám od studentských let, sledoval jsem, jak rostou od disertační práce až po profesuru, a dělají mi obrovskou radost.

 

  • Česká kardiologie má vzhledem k jiným specializacím výjimečné postavení – asi žádný jiný obor není tak silný i v mezinárodním kontextu. Čeští kardiologové vedou studie, přednášejí na hlavních sekcích největších kongresů, zasedají v různých boardech. Co je za tím?

Myslím, že základem tohoto postavení české kardiologie je prostě to, že se o naše pacienty dobře staráme. Na co můžeme být hrdí, je velmi dobrá organizace péče o kardiologické nemocné, zvláště o ty akutní. Dojezdová vzdálenost na PCI až na výjimky není delší než hodinu, v počtu intervencí jsme na špičce. Člověk si musí uvědomit, že to je ta drahá část medicíny, v tomto ohledu jsme se dokázali vyčlenit z toho, že nepatříme mezi nejbohatší země.

 

  • Kde by to mohlo být lepší? Kde za těmi nejvyspělejšími zeměmi zaostáváme?

Víte, že mě nic konkrétního nenapadá? Skutečně nevím.

 

  • Do jaké míry je to díky úsilí České kardiologické společnosti?

Myslím, že ČKS na tom má obrovský podíl. Ve všech oblastech naší kardiologie jsou osobnosti, které mají jméno v mezinárodní komunitě a které nějakou problematiku posouvají vpřed i na úrovni celého systému.

 

  • Je šance, že se to udrží?

Určitě je. Jak sleduji obhajoby doktorandů a habilitace docentů, naplňuje mě to nadějí. Máme mladé a šikovné kolegy a měli bychom jim dát co největší prostor.

 

  • Co byste poradil absolventovi, který právě s kariérou v kardiologii začíná?

Mimo jiné to, aby se po medicíně nesnažil okamžitě úzce specializovat, ale aby dělal všeobecnou kardiologii. Je dobře, že v tom pětiletém období specializačního vzdělávání je povinnost pobýt na různě zaměřených pracovištích. Člověk mimo jiné pozná, na co se nehodí, že na něco prostě nemá.

 

  • Co jste v tomto směru poznal vy?

Třeba zcela jistě vím, že nejsem manuálně šikovný, nebyl bych dobrý intervenční kardiolog. Je to vidět i doma. Když je potřeba připevnit obraz na zeď, nejsem to já, kdo vyvrtá hmoždinku.

 

  • Jak si vybíráte lidi, se kterými chcete spolupracovat?

Je to hrozně složité, když si vzpomenu na své mladí, tak si nás vybírali přednostové už jako studenty. My přijímáme absolventy a vůbec je neznáme. Osobní vztah mezi učiteli a mediky se ztrácí, máme každý svou specializaci, kterou přednášíme, a nesetkáváme se s určitou skupinou mediků dlouhodobě. Já přitom učím hrozně rád. Když tedy někdo přijde k nám na kliniku a já u mladého kolegy vidím zájem, začnu mu pomáhat s první prací, s prvním článkem, a pak už je radost sledovat, jak se postupně osamostatňuje.

 

  • Měl by lékař předávat to, co se naučil, nezištně, anebo je to cenné know‑how, za které by se mělo platit?

V medicíně by mělo být předávání zkušeností samozřejmostí. Chápu, že když někdo přijde na nějakou metodu, jak lépe spojit dva panely dohromady, může na tom vydělávat. U nás ale jde o zdraví lidí, o to, jak je alespoň nepoškodit, když už je třeba nemůžeme vyléčit. A to nemůže být o penězích.

 

  • Kdybyste se mohl znovu rozhodnout, byla by to opět kardiologie?

Šel bych do toho znovu. Přitom já hrozně nechtěl jít na medicínu, na gymnáziu mě bavila matematika a chtěl jsem studovat ekonomii. Rodiče mi ale říkali: „Medicína je jediný obor, kde ti do toho nebude kecat politika.“ Samozřejmě, že jsem rád, že mě tenkrát přemluvili. A vztah k matematice se mi více než hodí. Pro práci na studiích nebo registrech je to výhoda.

 

  • Před časem jste se také podílel na projektu „Káží vodu, pijí víno“, v jehož rámci se sledovaly parametry kardiovaskulárního rizika u českých kardiologů. Jak jste na tom vy? Dodržujete to, co se běžně doporučuje pacientům?

Mám co napravovat. Práce mě celý život bavila a zabírala mi většinu času, ale měl jsem také hodně rád sport – tenis, basketbal, volejbal. V posledních deseti letech jsem ale zlenošil, a přece jen začínám cítit, jak mně ubývají síly. Pořád jezdíme na hory, vracíme se na stejná místa, a kopce, které jsem dříve zdolával bez problémů, mně už dávají zabrat. To mě na sebe mrzí, v šedesáti by to ještě člověk neměl dopustit. Tak alespoň jsem hodně dobrý v tlačení kočárku s naší vnučkou.

 

  • Váš vztah s manželkou, prof. Lenkou Špinarovou, trvá už čtyři desetiletí, a přesto se zdá, že spolu komunikujete velmi živě a bez nějaké únavy. Co se vám na ní líbí?

Spousta věcí, a to jak v rovině řekněme rodinné, tak té odborné. A také se mi líbí jako žena. Je to pro mě stále krásná blondýnka. Vůbec se nemění, vypadá pořád stejně. Teď jsme si prohlíželi fotky z jednoho setkání v roce 2000 a mně připadlo, že se vůbec nezměnila.

 

K VĚCI…
Co o svém manželovi říká prof. MUDr. Lenka Špinarová, Ph.D., FESC
  • Dnes je již spíše výjimkou, že spolu manželé vydrží několik desetiletí, vy jste spolu od studentských let. Co vás na manželovi baví?
Určitě jeho smysl pro humor. Až na výjimky má dobrou náladu, vnímám takové to jeho příjemné a optimistické základní nastavení. Máme společné zájmy. A určitě je dobře, že je mezi námi určitá zdravá rivalita. Tato soutěživost nás posouvá dál, mě tedy určitě. Kdybychom se nepotkali, já bych možná dělala běžného ordináře, manžel by beze mne asi byl spíše tam, kde je. V tom dobrém slova smyslu spolu soupeříme už od studia, kdy jsme se přetahovali, kdo bude mít lepší známky.
  • To muselo být dost stresující. Váš muž promoval se samými jedničkami…
Ano, já měla dvě dvojky. Ale Jindřich dělal v šestém ročníku ještě jednou zkoušku z histologie, z které v prváku dostal trojku a chtěl si to opravit. Já jsem na histologickém ústavu učila jako pomocná vědecká síla, tak mi říkali, proč jsem mu to nevysvětlila, ale on na těch sklíčkách vůbec nic neviděl, říkal: „To je modrý, to je mozek.“
  • Mluvíte spolu doma o kardiologii?
Když už se není o čem se bavit, tak ano. To je pro nás spolehlivé a nevyčerpatelné téma. V posledních letech nás ale hodně spojuje i to, že jsme biologičtí prarodiče nové vnučky, oba si to užíváme.

 

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Fórum: Rezidenti po česku

13. 2. 2024

Postgraduální vzdělávání lékařů v České republice probíhá značně neefektivně. Mladí lékaři tráví mnoho času na stážích, které je nikam neposouvají,…