Stránky jsou určené odborníkům ve zdravotnictví.
Neděle 28. únor 2021 | Svátek má Lumír
  |  Politika  |  Komentáře  |  Finance  |  Kongresy  |  Z regionů  |  Tiskové zprávy  |  Legislativa  |  Rozhovory  |  COVID-19  |  

INFORMACE

PŘIHLÁŠENÍ
Registrovaný e-mail:
Heslo:
 

Den dá to, co hodina odpírá. Před 200 lety zemřel lékař Jiří Procháska

Den dá to, co hodina odpírá. Před 200 lety zemřel lékař Jiří Procháska

Kapitoly z kardiologie 2/2020
29.10.2020 11:17
Zdroj: MT
Autor: Ing. František Houdek

První český fyziolog světového významu byl Moravan s poněmčeným jménem. Jiří Procháska (později Georg Prochaska) se narodil 10. dubna 1749 v Blížkovicích u Moravských Budějovic jako prostřední dítě mezi dvěma sestrami. Otec byl místním kovářem a jako takový tehdy na venkově zastupoval zvěrolékaře, ranhojiče i zubaře. Jiří od pěti let chodil do české obecné školy. Od rodinného řemesla – kovařiny spojené s vedením malého hospodářství – ho zachránila slabší tělesná konstrukce. Od zvídavosti ho neuchránilo nic. Jako chlapec jednou chtěl zachránit žábu v zápase s užovkou. Hodil po užovce kámen, ale trefil žábu. Se zájmem si potom prohlížel vyhřezlé orgány a od té doby toužil studovat i orgány lidí.

Zatím je ovšem určen ke kariéře kněžské. V deseti odchází na jezuitské gymnázium ve Znojmě, kde už se učilo německy a latinsky. Tam poprvé málem přišel o život: se dvěma spolužáky se přiotrávil plyny z doutnajícího uhlí. Přežil jediný.

Roku 1765 vstupuje na olomouckou univerzitu a poprvé prokazuje, že pokud mu snad sudičky nepřály na těle, vynahradily mu to na duchu. Za dva roky – osmnáctiletý – získává doktorát z filozofie. Nejméně dva roky obecně filozofické průpravy (z ní si oblíbil především matematiku a fyziku) byly tehdy podmínkou vstupu na některou ze tří vyšších univerzitních fakult – právnickou, lékařskou či teologickou. Po dalších dvou letech postonávání doma u ovdovělé matky odchází studovat do Vídně (je z Blížkovic blíž než Praha). Než se roz­hodl, chodil na všechny tři fakulty, ale anatomie ho zlákala k medicíně. Poté, oslaben snad až příliš nadměrnou prací (vedle usilovného studia se živil jako domácí učitel), chytil skvrnitý tyfus a – již podruhé – přežil jen zázrakem. Jeho zvídavost to ale nikterak nepodlomilo; navštěvoval potají umrlčí komory, nevynechal jedinou příležitost k pitvání mrtvol a jejich nejzajímavější kousky si prý odnášel k podrobnému prozkoumání domů. Navíc při pobytu v nemocnici zaujal profesora praktické medicíny Antona de Haena, Holanďana, a poslední dva roky studia u něj působil jako asistent.

Vídeňská lékařská fakulta měla tehdy skvělou úroveň, a to především díky osvícenému medicínskému reformátorovi Gerhardu van Swietenovi, rovněž Holanďanovi, vlivnému osobnímu lékaři císařovny Marie Terezie.

Po promoci roku 1776 (a Haenově smrti téhož roku) Procháska nastupuje jako asistent v anatomickém ústavu profesora Josefa Bartha, mj. prvního učitele očního lékařství ve Vídni (oftalmologie tehdy spadala pod anatomii a fyziologii).

Za svoje rané práce o srdci, krevním oběhu a anatomii nervů je na jaře 1778 Procháska – devětadvacetiletý! – jmenován mimořádným profesorem vídeňské univerzity. Už po dvou měsících nastupuje v Praze jako řádný profesor anatomie po zemřelém Josefu Tadeáši Klinkošovi. Zde se oženil s dcerou významného měšťana, zde se stal členem Královské české společnosti nauk.

Praha

Anatomický ústav v Praze se sídlem přímo v Karolinu zprvu nestačil potřebám rozvíjející se medicíny. Při pražské návštěvě císaře Josefa II. na podzim 1783 ho Procháska s náležitým komentářem provedl ústavem – a do dvou let byl ústav rozšířen a zmodernizován. (V Praze se v té době rušily staré hřbitovy kolem kostelů, ve kterých Procháska našel mnoho zajímavých exponátů do ústavní anatomické sbírky.)

Třináctileté „pražské období“ bylo Procháskovo nejplodnější. Získal mezinárodní uznání pracemi anatomickými, histologickými, patologickými; studoval svalová vlákna, nervové pochvy, cévy, ale třeba i zuby, gynekologické nádory a malformace plodu, nebo kresbu kožních řas na bříšcích prstů (náběh k dnešní daktyloskopii). Zabrousil i do chemie a toxikologie.

Světová medicína si však dodnes nejvíce cení jeho průkopnických prací v nervové fyziologii. Do té doby se učilo, že podstatou nervové činnosti je jakási speciální životní síla (spiritus animalis), jemné fluidum, které dutými nervy proudí z mozku do těla. Procháska všechny takové spekulace odmítl a na základě přísných experimentů existenci fluida vyvrátil. Místo toho vypracoval originální, přitom v zásadě správnou koncepci nervového reflexu jako převodu vzruchu od receptorů na efektory. Všechny nervové procesy se podle něj řídí přirozenými fyzikálně biologickými silami a zákony. Ukázal, že reflexy jsou automatické a že mají v podstatě znaky účelových reakcí ve službách jednoho ze základních zákonů života, pudu sebezáchovy. Popsal, že nervové vzruchy (říkal jimimprese) běží senzorickými nervy do příslušného ústředí, odkud jsou reflektovány a motorickými nervy se šíří do svalů. Podařilo se mu lokalizovat reflexní centra (sensorium commune), tedy ona ústředí, kde se podráždění přivedené senzorickými nervy po zpracování „odráží“ do nervů motorických, umístil je do prodloužené a páteřní míchy. Všechno tohle prezentoval v díleDe functionibus systematis nervosi commentatio(Úvaha o funkcích nervové soustavy,1784, druhé vydání 1800). Tento Procháskův vědecký spis se dnes považuje za počátek moderní neurofyziologie.

Bylo to v době ofenzívy racionalismu a osvícenství, navíc fyzika byla tehdy v Praze čerstvě nadopovaná NewtonovýmiPrincipii, která v latinském originále, opatřená vlastním rozsáhlým výkladem, vydal roku 1780 profesor Jan Tesánek. A Newton, jak známo, „hypotézy nevymýšlel“. Stejně tak Procháska v jednom ze svých děl napsal: „Lepší přiznat si, že otázku nedovedu řešit, nežli si utvořit lichý dohad. Člověk hledající a milující pravdu přizná se ke svým pochybnostem a řešení přenechá těm, kdož přijdou po něm, vybavení větším nadáním.Dabit dies, quod hora negat– Den dá to, co hodina odpírá.“ Jaký rozdíl oproti zavedenému zvyku vyplňovat bílá místa v poznání spekulacemi!

Opět ve Vídni

Roku 1791 odešel Procháska do Vídně na místo po penzionovaném Barthovi. Tam stejně jako předtím v Praze pozvedl výuku, výzkum i sbírky; jeho anatomické preparáty kupovaly do svých sbírek i zahraniční univerzity. Vedle jiných prací tam v roce 1797 vydal latinsky dvojdílnou učebniciPoučky o fy­zio­lo­gii člověka, která za jeho života vyšla celkem třikrát a dočkala se překladů do němčiny, polštiny a ruštiny. Tu pak v následujících letech vybrousil a doplnil naFyziologii aneb Učení o přirozenosti člověka(vyšla německy r. 1820), která se nadlouho stala jeho nejznámější publikací. Znal ji nepochybně Ivan Michajlovič Sečenov a skrze něj i jeho nejslavnější žák, nobelista Ivan Petrovič Pavlov.

V roce 1812 pak vydal latinskyAnatomicko‑fyziologický výzkum lidského těla a jeho životních procesů, kde nastínil myšlenku o rozdílné funkci zadních a předních míšních kořenů (první zajišťují citlivost, druhé hybnost). Ověřil ji o deset let později François Magendie. Za zmínku stojí rovněž obecnější německá publikacePokus empirického znázornění přírodních zákonů(1815). Za univerzální přírodní zákon považoval „zákon polarity“ (inspirovaný naukou o elektřině), který skrze interakci všeho se vším zajišťuje neustálé proměny ve složení i formách těles, čímž staré zaniká a vzniká nové.

V roce 1803 se vzdal anatomie a věnoval se nadále pouze očnímu lékařství. Ostatně mezi lidmi byl – stejně v Praze jako ve Vídni – znám především jako vynikající okulista. Za život prý provedl na tři tisíce operací šedých zákalů!

(Nejvýznamnější rakouský anatom 19. století Josef Hyrtl, který už Prochásku jako student na univerzitě nezastihl, ho později nazval jedinou jasnou hvězdou na jinak tmavém nebi tehdejší rakouské anatomie, jeho nástupce na vídeňské stolici Augusta Mayera pak za nejtlustšího muže Vídně, odborně naprosto neschopného.)

V oblasti kardio‑vaskulární Procháska pomocí nastřikování cév demonstroval prostup krve z tepen vlásečnicemi do žil. Výzkumem cév z fyzikálního hlediska přišel na to, že cévní stěny se pohybu krve aktivně účastní. To prezentoval v monografiiControversae quaestiones physiologicae, quae vires cordis et motum sanguinis per vasa animalia concernunt(1778, Vídeň).

Dále, jak píše profesor Martin Riedel vDějinách kardiologie, v roce 1807 Procháska popsal kasuistiku a pitevní nález arcivévody Josefa: „Arcivévoda měl otvory mezi pravými a levými dutinami (srdce) a symptom modré nemoci (zřejmě cyanózy) po celý svůj život.“

Georg Procháska byl samozřejmě údem několika vědeckých i lékařských zahraničních společností (například Pařížské a Petrohradské akademie věd). Kromě medicínské práce rád kreslil a maloval (v mládí prý vytvořil několik kostelních obrazů) i muzicíroval (hrál na housle), velmi ho zajímala archeologie. Po skončení školního roku v červnu 1819 odešel na vlastní žádost do penze, přičemž vídeňská dvorská kancelář mu ponechala celý plat i s příspěvkem na ubytování. Umírá17. července 1820ve Vídni ve věku sedmdesát jedna let.

V té době už v Praze na medicíně pilně studuje Jan Evangelista Purkyně. A aby byl výčet českých fyziologických výtečníků minulosti kompletní, pak největším fyziologem století dvacátého byl Vilém Laufberger. Ale to už jsou jiné příběhy.



Copyright © 2000-2021 MEDICAL TRIBUNE CZ, s.r.o. a dodavatelé obsahu (ČTK).
All rights reserved.  Podrobné informace o právech.  Prohlášení k souborům cookie.  

Jste odborný pracovník ve zdravotnictví?

Tyto stránky jsou určeny odborným pracovníkům ve zdravotnictví. Informace nejsou určeny pro laickou veřejnost.

Potvrzuji, že jsem odborníkem ve smyslu §2a Zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, čili osobou oprávněnou předepisovat léčivé přípravky nebo osobou oprávněnou léčivé přípravky vydávat.
Beru na vědomí, že informace obsažené dále na těchto stránkách nejsou určeny laické veřejnosti, nýbrž zdravotnickým odborníkům, a to se všemi riziky a důsledky z toho plynoucími pro laickou veřejnost.
Pro vstup na webové stránky je potřeba souhlasit s oběma podmínkami.
ANO
vstoupit
NE
opustit stránky