Doktor Tomáš Frenzl – lékař vyznamenaný císařem

Takové příběhy se skládají obtížněji, ze střípků papírů, stránek starých knih a zažloutlých fotografií. Přesto v nich mohou být silné paralely s dneškem, tak jako v životním příběhu MUDr. Tomáše Frenzla.

Upozornil mě na něj Ing. Jan Mužák, který sice podniká v Praze, ale na jihu Čech se spolu s manželkou před několika lety pustili do rekonstrukce zámku Dobrohoř u Starého Města pod Landštejnem a přetvořili ho v kulturní centrum, kde se pořádají výstavy, koncerty, divadelní představení, přednášky a další akce. Zámek byl jako příslušenství hradu Landštejna připomínán již roku 1487, a je tedy významnou součástí historie, k níž Ing. Mužák inklinuje. Ostatně proto mě též upozornil na zmíněného dr. Tomáše Frenzla, který byl jeho pradědečkem.

Pustil jsem se tedy po jeho stopách a objevil mimořádně zajímavou historii. Doktor Frenzl se narodil 3. září roku 1872 v Praze. Jeho otec byl Theodor Frenzl (pracoval jako pokladník), matka se jmenovala Rosalie (rozená Šíchová). Tomáš Frenzl promoval na české Lékařské fakultě v Praze 1. července roku 1897. Po promoci působil jako externí lékař Všeobecné nemocnice v Praze II (též lékař ochranné stanice – Rettungstation) v Praze. Od 29. 10. 1897 byl členem české Lékařské komory pro Čechy, též Spolku českých lékařů.

13. října roku 1900 se v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně oženil se slečnou Theodorou Braunovou, měli spolu syna Theodora (27. 8. 1901 Praha – 1976) a dceru Marii (provdaná Mužáková, 22. 9. 1902 Praha – 1985).

Podle Kalendáře Spolku českých lékařů (1906) sídlil dr. Frenzl na začátku století na Malostranském náměstí č. 11 v Praze, kde byl též praktickým lékařem. Od roku 1905 byl též členem výboru Malostranské Besedy a byl aktivní v Sokole i dalších organizacích.

Později měl soukromou praxi v Praze 8-Libni, Klicperova (dnes Konšelská) ulice 19, pak Praha 8, Lindnerova 525.

V Almanachu hlavního města Prahy se dozvídáme, že v letech 1906–1922 byl Tomáš Frenzl jako městský okresní lékař zaměstnancem pražského magistrátu (magistrátního fyzikátu); působil také jako člen zdravotní komise a angažoval se v záležitostech chudinství. Později působil jako městský zdravotní rada.

Již v roce 1915 se také stal primářem městské jubilejní nemocnice v Praze na Bulovce. Právě v této lokalitě někdejší usedlosti Bulovka nechala totiž bývalá obec libeňská již v roce 1896 vystavět malou nemocnici s 20 lůžky. Ta stála v dolní části jižního svahu pozemků, jež tehdy k Bulovce patřily, a byla určena pro nemocné s těžkou tuberkulózou. Říkalo se jí „Stará libeňská nemocnice“, později skromněji „Domeček“.

V roce 1908 se sbor obecních starších města Prahy usnesl, že těsně vedle tohoto „Domečku“ bude postavena nemocnice nová. Roku 1913 byla zahájena a roku 1915 dokončena stavba infekčního pavilonu o cca 160 lůžkách, jako tzv. Jubilejní městská infekční nemocnice. Dr. Frenzl byl jedním ze zakladatelů této nemocnice, u dolního vchodu do dnešního pavilonu neurologie byla dlouho pamětní deska, která ho připomínala.

Dr. Frenzl však proslul zejména o několik let dříve, když při epidemii neštovic před 1. světovou válkou prosadil v místech dnešní Fakultní nemocnice Bulovka stavbu dřevěných pavilonů (které byly později spáleny) a staral se zde o pacienty touto nakažlivou nemocí postižené. V Archivu hlavního města Prahy se dochoval návrh na císařské vyznamenání městským lékařům MUDr. Tomáši Frenzlovi a MUDr. Josefu Kristenovi za obětavou službu v době této epidemie. A toto vyznamenání (Ehrenkreuz des Roten Kreuzes mit der Kriegsdekoration) také bylo skutečně 9. října roku 1916 uděleno.

Dr. Frenzl podal o této etapě své činnosti písemné svědectví ve svém článku Několik zkušeností o epidemii neštovic v Praze r. 1912, který vyšel v roce 1915 v Časopise lékařů českých. Dr. Frenzl tehdy napsal:

„První 2 příp. nás poučily, že dnešní generace nezná prakticky neštovic, první případ nebyl lékařem vůbec poznán, druhý teprve v c. k. všeobecné nemocnici, kam byl pro nemožné domácí ošetření vzhledem k poměrům bytovým poslán. Dále seznáno, že osoby, očkované nejdéle před 8 lety, neonemocněly ani při přímém styku, osoby aspoň v mládí očkované dostávaly zcela lehké neštovice, neočkovaní onemocněli vesměs těžkými formami a přes polovičku jich zemřelo. Příkladem ochrany očkováním je nám tříleté dítě, které spalo 3 noci s matkou stiženou těžkými splývavými neštovicemi a neonemocnělo, kdežto matka nakazivši každého neočkovaného, kdo se jen k oknům baráku přiblížil, na neštovice zemřela. Inkubace trvala přesně 13 dnů. Úmrtnost byla 4 z 18, t. j. 22,2 %, u těžkých 4 ze 6, t. j. 66,6 %. Nákaza dála se hlavně v uzavřených místnostech. I osoby, které samy zůstaly zdravé, přenesly nákazu na osobu vhodnou k infekci, t. j. neočkovanou a těhotnou. Isolace v nemocnici na Bulovce navzdor plotu, trnitému drátu a policejní stráži nezabránila, aby se neinfikovala 71letá Š. z čp. 501, lezouc pro kvetoucí bez až k baráku, kde ošetřováni byli nemocní neštovicemi. Isolace ve všeobecné nemocnici byla ještě nedokonalejší, neboť 7 případů vzalo původ svůj v infekční nemocnici. I pathologickému ústavu děkoval případ nákazy přenesený z pitevny medikem za svůj vznik. Desinfekce prováděna byla sesílená, jednak ponecháním předmětů v páře 2násobnou dobu, jednak použitím trojnásobného množství formalinových par 24 hodin a konečným oškrabáním omítky, obílením stěn a vymytím podlah desinfekčním roztokem. Očkování provedené včas nejlépe chrání lidstvo proti neštovicím. Zbývají celé vrstvy obyvatelstva, na něž neplatí žádné výzvy ani poučení, a jež nutno v zájmu jich samých i v zájmu ostatního obyvatelstva k očkování přinutiti. Aby nemusili tuto akci lékaři dělati s vlastním nebezpečím neb obcházením různých starobylých paragrafů, je nutno, aby úkonem stanoveno bylo povinné očkování.“

Tolik se mi tedy zatím podařilo zjistit o osudu a činnosti dr. Tomáše Frenzla, který zemřel 5. ledna 1924 v Praze a pohřben byl 8. ledna téhož roku v Praze na Olšanech.

Za pomoc při pátrání bych rád poděkoval doc. Ludmile Hlaváčkové z Ústavu dějin lékařství UK v Praze, dr. Veronice Löblové a Mgr. Šimonu Krýslovi ze Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny v Praze, Mgr. Martinu Flohrovi z knihovny Fakultní nemocnice Bulovka a Mgr. Janě Konvičné z Archivu hlavního města Prahy.

Zdroj: MT