Přeskočit na obsah

Sestra u nás musí stát nohama pevně na zemi

„I v našem prostředí plném technologií pacienti musejí vědět, že sestra je tu stále s nimi a mohou jí říci, když nastane jakýkoli problém. Bylo by snadné na to zapomínat, ale myslím, že se nám to nestává,“ říká v rozhovoru.

 

  • Co se změnilo od chvíle, kdy jste na toto pracoviště v roce 2001 nastoupila?

Skoro všechno. Těžko to ale nějak popsat. Všechno je tu hodně rychlé. Je to dáno už povahou primáře kardiologie profesora Neužila, který toho stíhá neuvěřitelně moc. On nás táhne, my bychom kolikrát spíše chtěli přibrzdit, ale on nás nenechá. Začínalo se na jednom sále, byly jsme čtyři kolegyně. Přibyly další dva sály, v současnosti je tu třináct sester. Nejdříve se tu prováděly hlavně elektrostimulace, program ablací se teprve rozjížděl, první ablační výkony trvaly půl dne. Od té doby se technologie neuvěřitelně posunuly. Nebyl to nějaký skok, spíše kontinuální vývoj, nyní jsme ale úplně jinde.

 

  • Nedostatek sester je všudypřítomný. Dotýká se i vás?

Ne asi tak naléhavě jako jinde, i když i my hledáme posilu. Náš kolektiv je ale stálý. Když tak vzpomínám, vlastně odešly jen dvě kolegyně. Všechny ostatní tu zůstávají, vracejí se i po mateřské dovolené. To je pro mě zpětná vazba, že tu chtějí být. Jsme ale v mnohém netypičtí. Atmosféru zde udává i to, že máme sedm medicínských techniků a sedm výborných sanitářů.

 

  • Co děláte pro to, aby tomu tak bylo i nadále a vaše sestry tu byly i v dalších letech?

Snažím se každému naslouchat. Vždyť spolu trávíme více času než se svými rodinami. A snažím se, aby se sestry poslouchaly navzájem a aby se tolerovaly, každý z nás může mít horší den. Vnímám jejich příběh. Sama vím, jak se moje priority v čase měnily. Mám čtyři děti, po řadu let jsem mohla pracovat jen na půl úvazku, přizpůsobovala jsem se službám mého muže. Dlouho bylo nutné především nějak sladit práci s rodinou.

 

  • Vaše pracoviště je plné nejrůznějších složitých elektronických systémů. Musí mít sestra vztah k technologiím?

Asi ano, ale neřekla bych, že nějak výrazný, nemusí být potenciální inženýrka. Já osobně vztah k technologiím příliš nemám, muž se mi směje, protože mě roky učí skládat nádobí do myčky. Pokud jde o technickou stránku věci, dá se vše naučit.

 

  • Jak dlouho trvá, než se nová sestra plně zaběhne?

Když přijde nová sestra, zabere to tak rok, než se může postavit kamkoli s vnitřním klidem a jistotou. Je to samozřejmě individuální, ale víme, že každému musíme dát čas.

 

  • Co u nové sestry hledáte? Jaké vlastnosti by měla mít, aby tady obstála?

Určitě nehledám sestry hrdinky, které jsou dokonalé. Dokáži se srovnat s tím, že každý má své silnější a slabší stránky. Nehledám vílu, která zde bude povlávat. Sestra tu musí ustát i stresové situace a nezhroutit se s prvním návalem emocí. Jde mi o to, zda je zralá, vyrovnaná osobnost. Výhodou je, když má praxi z intenzivní péče a specializaci ARIP. Myslím, že je dobře, když je kolektiv pestrý, i pokud jde o věk. Starší sestra má zkušenosti, mladá kolegyně se toho musí více učit, spíše ale přijme za své, co a jak tady děláme. Obě jsou vítány.

 

  • Na své pozici fungujete i jako nárazník, pokud jde o komunikaci mezi lékaři a sestrami. Co přispívá k tomu, aby třecích ploch bylo mezi nimi co nejméně?

Samozřejmě po těch letech už víme, jak se s kým domluvit. Mladší lékaře se snažím motivovat k tomu, aby poslouchali, co jim sestra chce sdělit. Říkám jim: Potřebujete se navzájem, jde vám o to samé. Obecně mě zlobí, když je sestra považována jen za nějakého asistenta a poskoka lékaře. To u nás opravdu není.

 

  • Nové výkony ve vašem oboru přibývají neustále. Jak se sestry připravují, když se něco dělá poprvé?

Před novým výkonem zjišťujeme, co vše k němu potřebujeme, snažíme se postup dopředu nastudovat, odhadnout, co vše se může stát. Vyloženě nutíme lékaře, aby nám co nejpodrobněji řekli, co budou potřebovat. To je ta část naší práce, která nás opravdu baví.

 

  • Vaše pracoviště je i místem, kde některé výkony proběhly prioritně v celosvětovém kontextu – ať už jde o některé inovativní způsoby ablací, nebo třeba implantace bezelektrodového stimulátoru. Jaký je to pocit pro sestry?

Jsme rády, že jsme u toho. Vnímáme nervozitu lékařů, i když se ji samozřejmě snaží skrývat – známe je ale natolik dobře, že to poznáme. A pak nastane fáze, kdy to máme za sebou a přemýšlíme o tom, jestli by to nešlo udělat jednodušeji. Co propojit jinak, kde místo dvou hadiček dát jednu… I tento praktický přístup může leccos posunout dopředu.

 

  • Co děláte pro to, aby se pacienti mezi všemi přístroji během vysoce technicky náročných výkonů neztráceli?

Zde narážíme na něco, co považuji za velký problém celého dnešního zdravotnictví – jen málokdo má čas s pacienty pořádně mluvit. Naše cílová skupina jsou převážně starší lidé, mnohdy k nám přicházejí vystrašení. Snažíme se je informovat, jak dlouho výkon bude trvat, co se s nimi bude dít. Musejí vědět, že sestra je tu s nimi a mohou jí říci, když nastane jakýkoli problém. Bylo by snadné na to zapomínat, ale myslím, že se nám to nestává. Když přijdu na sál, kolegyně vždy přesně ví, koho tam má a jak se mu daří.

 

  • Svůj podíl na tom, že se někdy nemocný dostává do pozadí, má i rostoucí administrativa. Narůstá i u vás?

Strašně, strašně, strašně. Pořád. Nevím, kam to až půjde, a je to na úkor času, který bychom měli a mohli dát pacientům.

 

  • Vaše pracoviště je specifické i v tom, jak moc je vidět na odborných akcích. A to platí nejen pro lékaře, ale i pro sestry. Čím to je?

To je dáno už celkovým nastavením oddělení. Naši lékaři nás v tom podporují. Nedá se říci, že se tento zájem týká všech, ale máme sestry, které to opravdu baví. Na kongresu České kardiologické společnosti máme vždy několik sdělení, máme postery i v zahraničí. Když lékaři jedou ven, tak když to jde, rádi berou sestry s sebou. Bylo pro mě zajímavé vidět, jak vypadá pracoviště podobné našemu třeba v Bostonu…

 

  • V čem bylo jiné než vaše?

Přišlo mi to trochu odlidštěné. Byl zřejmý velký tlak na výkonnost, ten je u nás sice také, ale přece jen ne tak výrazný. Skromně si myslím, že tady je pro pacienty vlídnější atmosféra.

 

  • Jak váš tým zvládl epidemii COVID‑19?

Myslím, že dobře. Bylo to samozřejmě těžké, alespoň mně to ale přineslo i pozitivní zkušenost. Tým se rozdělil na tři party, které se vzájemně nepotkávaly. Výjimkou jsem byla já a vedoucí lékař sálů MUDr. Jan Petrů. Podařilo se zabránit tomu, aby se v rámci pracoviště infekce šířila mezi zdravotníky. Jeli jsme v omezeném provozu, ale stále. Prováděly se především elektrostimulační výkony, nezastavil se ani program ablací. Jedna parta strávila v práci vždy tři dny, pak měla volno. Já jsem byla předavatelem informací, a zdaleka ne jen těch provozních. V tu chvíli bylo vidět, jak moc na sebe kolegové myslí a jak moc se o sebe zajímají.

 

K VĚCI...
Kolegyně o Marii Stránské
Majka je v každém případě člověk na svém místě. Je inteligentní a tolerantní, s velkým srdcem a nadhledem. Má přehled z mnoha oborů i mimo zdravotnictví, hodně toho ví například o historii. Umí jednat s lidmi. Má velký podíl na tom, že se tady na poměrně úzkém prostoru všichni nějak sneseme. Máme k sobě blízko, společně umíme zvládat stres. Sdílíme vše, co život přináší – děti, svatby, rozvody, všechny problémy i radosti. Známe se dlouhá léta a jsme přátelé. Nikdy jsem si nedokázala představit, že mohu získat tolik dobrých kamarádek v práci.
Sestra Veronika Kycltová

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené