Akutní a chronické bronchitidy v dětském věku

Akutní infekce dýchacích cest – přenosné většinou kapénkově – jsou beze sporu nejčastější příčinou dětských onemocnění vůbec. V převážné většině se jedná o komunitní infekce. Jen u malého procenta dětí, zejména těch s chronickým oslabujícím onemocněním a s předchozí hospitalizací nebo například u dětí žijících v ústavech, se může jednat o infekci vyvolanou nemocničními, zpravidla bakteriálními kmeny. Respirační trakt je rozdělen na dvě části – horní a dolní. Horní část zodpovídá za ohřívaní a zvlhčování vzduchu, jeho filtraci a čistění. Zahrnuje ústa, nos, nosní průduchy, paranasální sinusy, hltan, hrtan a průdušnici. Dolní dýchací trakt je složen z orgánů a struktur, jejichž hlavní funkcí je výměna dýchacích plynů a obrana organismu před rozvojem respirační infekce. Zánětlivá odpověď na infekční agens s postižením sliznice průduškového kmene se nazývá bronchitida. Typickým projevem zánětu dýchacích cest je kašel. Kašel je prudký, usilovný a hlasitý výdechový manévr. Jde o obranný reflex, který vzniká zpravidla mechanickým nebo chemickým podrážděním receptorů sliznice dýchacích cest. Začíná krátkým vdechem, po němž následuje mohutný, často křečovitý výdech. Kašel napomáhá očistit dýchací cesty od cizích těles a cizorodých látek. Uplatňuje se při eliminaci hlenu, při jeho zvýšené produkci či poruše mukociliárního aparátu. Infekce horních i dolních dýchacích cest jsou u dětí až v 90 % případů virového původu, a jednoznačně tak převažují nad infekcemi bakteriálními. Pro dětský věk je charakteristická i výrazná převaha akutní formy onemocnění nad průběhem chronickým. V dětství i dospělosti jsou mnohem častější infekce horních cest dýchacích než onemocnění dolních cest. Jak ukazuje tabulka 1, od celkové populace se incidencí postižení dolních cest dýchacích mírně liší kojenci a senioři. Imunologické odlišnosti dětského věku
Nemoci probíhající v dětství se často liší od onemocnění dospělých typem nákazy, průběhem onemocnění, možnými komplikacemi a mnohdy i terapií. Dítě, zejména novorozenec a kojenec se od dospělého odlišuje především nezralostí imunitního systému, a tím i způsobem obranné reakce na infekci. Počátek imunitní reakce má složku humorální a buněčnou. Buněčná část imunity je klíčová v obraně proti intracelulárním patogenům, jako jsou viry a intracelulární bakterie, a je účinná i při ochraně proti plísním. Humorální mechanismy jsou namířeny proti extracelulárním patogenům, podílí se na eliminaci extracelulárních bakterií a neutralizaci virů.
Novorozenec je imunitně plně vybaven, nemá však specifickou imunitní paměť, má malou schopnost vyplavit neutrofily do oběhu a také nízkou schopnost aktivace komplementu. To se projevuje ve snížené aktivitě usmrtit některé bakterie, jako například Escherichia coli, a je patrná i snížená obrana proti některým virovým infekcím.
V kojeneckém věku se dítě dostává prostřednictvím respiračního a trávicího traktu do styku s obrovským množstvím antigenních podnětů, jehož výsledkem je dozrávání imunitního systému. U kojenců a malých dětí až do dvou let věku je menší reaktivita k polysacharidovým antigenům. Infekce patogeny, jež mají polysacharidové pouzdro, jako jsou pneumokoky, hemofily a neisserie proto představují pro kojence a batolata vážné ohrožení. To je jeden z důvodů, proč je do povinného očkování kojence zahrnuta i vakcína proti opouzdřené formě hemofila. Pro omezenou odpověď imunitního systému na polysacharidové antigeny rovněž není vhodné u dětí do dvou let věku používat v prevenci respiračních nákaz bakteriální lyzáty.
Předškolní dítě má již velmi dobrou schopnost imunitní odpovědi, je však omezená imunitní paměť, a tím rozvoj účinné sekundární imunitní odpovědi. V této věkové skupině je běžná vyšší nemocnost. Je třeba vždy zajistit delší rekonvalescenci, neboť předčasný návrat do kolektivu může vést k sekundárnímu imunodefektu a následně vyšší nemocnosti.
Školní dítě má již funkce všech složek imunity vyzrálé. V tomto věku se již můžeme setkat s autoimunitním onemocněním nebo i s možným chronickým průběhem infekčních nemocí.
...

Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 5/2005, strana 32

Zdroj: