Tato otázka je současně titulem knihy, která na ni odpovídá. Relativně útlou brožuru, nabitou ovšem neobyčejně cennými informacemi, napsali prof. MUDr. PhDr. Eugen Strouhal, DrSc., a RNDr. Alena Němečková, CSc., a vydalo ji těsně před koncem loňského roku nakladatelství Karolinum. Na 194 stranách shrnuje – jak se říká v podtitulu - „historii a paleopatologii nádorů, zvláště zhoubných“. Začíná pohledem na nádory domácích i na svobodě žijících zvířat, a dokonce i rostlin, poté podává přehled historie nádorů podle písemných pramenů ze starého Egypta, Řecka, Říma, Byzance, z evropského středověku a novověku až do 18. století a popisuje i nádory zachycené ikonograficky. Pak již přechází k historii paleopatologického výzkumu nádorů a k metodice vyhledávání a makroskopického i mikroskopického studia nádorů i jejich vyšetřování zobrazovacími metodami. Na zbylé zhruba stovce stran pak nacházíme výběr z případů nádorů vyšetřených autory samotnými – od „líbajícího se osteochondromu“ přes nádory z paleolitu a mesolitu až po zhoubné nádory měkkých tkání zjišťovaných u egyptských mumií. Kniha tak přesvědčivě ukazuje, že historický přístup by mohl být jedním z dosud nevyužitých příspěvků k výzkumu nádorů obecně, neboť odpovídá na řadu základních otázek:

• Jde v případě nádorů o patologický proces, který člověka postihl až na určitém stupni jeho fyzického, kulturního či ekonomického vývoje, anebo trpěli nádory i předchůdci člověka z živočišné, a dokonce rostlinné říše?
• Jaké genetické a epigenetické vlivy byly a jsou ve hře?
• Stoupal počet doložených nálezů nádorů v průběhu jednotlivých období pravěku, středověku a novověku, byl to vzestup plynulý či skokový a jaké bylo jeho tempo?
• Které faktory životního prostředí či způsobu života se na tom mohly podílet?
• Byl nárůst počtu nádorů rovnoměrný ve všech oblastech starého světa, nebo se Evropa a starý Egypt s Núbií v něčem lišily a co mohlo být příčinou?

Je logické, že odpovědi na všechny otázky ještě k dispozici nejsou. Proto i sami autoři očekávají, že detekční možnosti paleopatologie již v nejbližší budoucnosti významně rozšíří systematická aplikace moderních metod biochemických, molekulárně biologických a imunologických. Nicméně i tak nutno zdůraznit, že E. Strouhal s A. Němečkovou předkládají odborné i laické veřejnost knihu, která představuje nejen v české, ale i ve světové, a nejen v lékařské, ale i historické literatuře první takto obsáhlé shrnutí dosažených výsledků o paleopatologii nádorů. A tak nakonec zbývá jen malé postesknutí na adresu nikoli autorů, nýbrž nakladatelství – závažnost tématu, rozsáhlost autory shromážděného materiálu a vysoká kvalita jeho zpracování a podání by se nesporně zasloužila pevnou vazbu, kvalitnější papír (na křídě je vytištěno pouhopouhých osm stran obrázků) a také graficky atraktivnější (méně „skriptózní“) obálku.

E. Strouhal, A. Němečková:
Trpěli i dávní lidé nádory? Historie a paleopatologie nádorů, zvláště zhoubných.
Praha, Karolinum 2008, 193 stran