Ad OTC s omezením…
Když jsem zmiňovaný článek dočetl, musel jsem si oběma dlaněmi přidržet hlavu, abych její spontánně vzniklé pohyby zleva doprava a opačně zastavil. Ještěže máme tak tvrdou průpravu ze všech dostupných médií v každodenním, tsunami podobném přívalu více či méně děsivých zvěstí a bizarních příhod, které se postupně jako tající ledovce mizející v ledové tříšti vod slijí do mrazivé masy šedočerné sněhovody – a my jen odevzdaně čekáme, kdy nás to z toho našeho kousku pevniny spláchne…
Jsem asi stará škola, možná poněkud natvrdlý, ale nerozumím tomu (mám se začít stydět?). Co dr. Beneš myslel tím „krokem k emancipaci pacientů“? V daných souvislostech mi taková emancipace přijde stejně absurdní, jako kdyby MUDr. Radim Uzel (při vší úctě k jeho profesi) prohlašoval, že vůbec nejideálnější emancipace žen nastane implantací penisu namísto tak ubohého rudimentu, jakým je dosavadní klitoris (puritánsky založeným čtenářům se omlouvám veřejně předem, než mě budou žalovat). Matně se mi vybaví staré dobré „Ševče, drž se svého kopyta“ a „Všechno má svou mez“. Není problém zabalit do nádherného obalu, jehož „design“ má svou originální „image“, třeba semtex. Co na tom, že jeho exploze bude o několik tisíc řádů ničivější než reklama na populární Espumisan.
Takhle nějak vnímám snahy o „zkulturnění“ počínání zdravotnických zařízení. Pokud dr. Beneš shledává onu „kulturnost“ v tom, že z motocyklového závodníka – potažmo lékárníka –„vyrobí“ legislativními úpravami pilota formule 1 – potažmo lékaře –, pak něco není v pořádku. Je skutečně nutné tak vzdělanému člověku, jakým pan ředitel dr. Beneš bezesporu je, vysvětlovat neskutečně záludné a spletité cesty vedoucí ke stanovení správné diagnózy? Je opravdu nezbytné připomínat nutnost řady klinických a paraklinických vyšetření, doslova někdy mravenčí práce, skloubení starých a nových informací, zkušeností, nutnosti kombinačních schopností, doslova nimravé a trpělivé práce ne nepodobné sestavování velkého a hlavně pravdivého obrazu z drobných kamínků. Jedna chyba, nesprávná kombinace „rozhodí“ obraz – v tomto případě nemoci – a tragédie je na světě! Dovede si vůbec dr. Beneš představit, jaké hrůzy s totálně ireverzibilními následky se mohou skrývat za špatnou náladou? Jaká obrovská škála nebezpečných až fatálních nemocí má roušku „funkčních poruch zažívacího traktu“? Kolik propojení je mezi vysokým krevním tlakem, obezitou, zvýšenou koncentrací lipidů, glycidů, imunologickým deficitem či imunohyperaktivními reakcemi?
A toto „gró“ medicínského umění – že totiž vše souvisí se vším – by se mělo degradovat na suplent lékárníka v nějaké „intimně uzavřené místnosti“ s pacientem, navzdory tomu, že o umění medicíny nemá ani ponětí? Lékárník je také umělec (tedy dobrý lékárník!). Vážím si umění lékárníků, mají hluboké znalosti farmacie, všech druhů chemie, když jsou fakt dobří, tak dokonce umějí i navázat pozitivní kontakt s pacientem. Ale léčit prostě neumějí. Já bych se nikdy neopovážil postavit k lékárnickým váhám a míchat magistrality. A pokud mají „intimní místnost“, ať ji využívají jako konzultační. Jen je, prosím, nepasujme do role, ve které by měli – byť i jen ve vedlejší roli – suplovat lékařské umění. „Každému, což jeho jest“ zde platí dvojnásob. A to ve skutečném zájmu o pacientovo zdraví. Za těch třicet let praxe si o tom dovolím říci své.
Prostě zavedení nové kategorie výdeje léčivých přípravků bez lékařského předpisu s omezením by byl průlom v dosavadním systému zdravotníků, zdravotnických zařízení na jedné a pacientů na druhé straně (jen obrazně, ve skutečnosti musí stát zdravotník a pacient vedle sebe jen a jen na jedné straně!). Byl by to průlom, jako když věšíme obrázek z dovolené a při vrtání se provalíme k sousedovi do ložnice. Jen následky by byly podstatně tragičtější, než je přerušení intimní chvíle v sousedovic ložnici…
Zdroj: