Českou onkologii čeká zásadní růst zátěže. Bez změny organizace péče ji neunese

České zdravotnictví čeká v příštích letech výrazný nárůst počtu onkologických pacientů. Podle predikcí Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) bude v roce 2030 žít se zhoubným nádorem více než 600 000 lidí, což je přibližně třetinový nárůst oproti roku 2020. Dalším nepříjemným trendem je nárůst onkologické zátěže u mladých lidí.

„Česká onkologie má před sebou několik velkých výzev. Některé jsou dlouhodobě známé, jiné se teprve začínají naplno promítat do dostupných dat. Jedno však začíná být zřejmé: nádorových onemocnění bude přibývat a je zbytečné hledat v datech nějakou únikovou cestu, která by tento trend zpochybnila. Demografická realita České republiky je v tomto směru nekompromisní,“ řekl úvodem svého sdělení prof. RNDr. Ladislav Dušek, Ph.D., ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. O potřebě racionalizace nastavení organizace onkologické péče diskutovali účastníci kulatého stolu Onkologické platformy Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), který se konal 23. června 2026 v Praze.

Výzvy, které před českou onkologií stojí, lze podle něj rozdělit do tří velkých oblastí. První jsou výzvy demografické, tedy prevence ve všech formách a zvládání rostoucí prevalence nemocných. Druhou oblastí je organizace a koordinace péče, tedy otázka integrovaných modelů péče, centralizace a decentralizace, dlouhodobé a paliativní péče. Třetí velkou výzvou je efektivní management inovativní terapie, na kterou je třeba se stále více dívat nejen jako na náklad, ale v určitém smyslu také jako na investici.

Nádorů bude přibývat, to je prostě demografická realita

Demografické výzvy nejsou odvozeny pouze od stárnutí populace, ale týkají se i stárnutí onkologů a zdravotnického personálu. V České republice se počet obyvatel ve velmi vysokém věku v příštích letech dramaticky zvýší a tento vývoj samozřejmě ponese nárůst incidence nádorových onemocnění. Během deseti let je predikován nárůst zhoubných nádorů (bez nemelanomových nádorů kůže) o 30 procent a v hematoonkologii o 37 procent. „Není nejmenší důvod domnívat se, že se tento trend v dalších desetiletích nebude opakovat,“ zdůraznil prof. Dušek a dodal, že demografická výzva není pouze otázkou stárnutí.

Druhým, a podle něj mimořádně nepříjemným trendem je nárůst onkologické zátěže u mladých lidí. Například u žen ve věku 20 až 39 let dochází v posledních dvou desetiletích k výraznému nárůstu incidence některých malignit, především karcinomu prsu. U této diagnózy se potkává demografie, prevence a ekonomika zdravotnictví. „Máme mamografický screening, máme síť pracovišť, zdravotní pojišťovny vyšetření hradí, sledujeme čekací doby a když se někde systém začne zadrhávat, snažíme se problém řešit. Když tento systém prezentujete v zahraničí, je to v podstatě success story,“ uvedl prof. Dušek. „Přesto máme screeningem pokryto nejvýše kolem 70 procent cílové populace a každý rok diagnostikujeme přibližně 1 200 až 1 600 žen s karcinomem prsu ve stadiu III nebo IV. Přibližně 20 procent pacientek je tedy stále zachyceno s pokročilým nádorem, přitom významná část těchto žen je ve věku, kdy již pro screening způsobilé jsou. Rozdíl mezi časným a pozdním záchytem je naprosto zásadní. U karcinomu prsu diagnostikovaného ve stadiu I dosahuje pětileté relativní přežití prakticky 100 procent. Ve stadiu IV je to přibližně 26 procent. Je‑li nádor zachycen včas, je vysoká šance na vyléčení, a navíc relativně levně. Je‑li zachycen pozdě, je celý příběh přesně opačný,“ upozornil s tím, že toto je jedna z největších výzev české onkologie: neustále investujeme do stále sofistikovanější léčby pokročilých nádorů, ale současně nám systémem propadávají tisíce lidí, jejichž onemocnění jsme mohli zachytit dříve.

Stárnou pacienti a stárnou také onkologové

Mluvíme‑li o demografii, nesmíme zapomínat ani na demografii zdravotnického personálu. Klinická i radiační onkologie patří mezi kapacitně ohrožené obory. V klinické onkologii bylo ke konci roku 2024 evidováno 487 aktivních osob, z nichž 156 bylo ve věku 60 let a více. U radiační onkologie šlo o 308 osob, z toho 86 ve věku 60 a více let.

Prof. Dušek uvedl, že počet lékařů je už dnes vzhledem k rostoucí zátěži nízký, ale hlavní problém vidí v tom, že onkologové a radiační onkologové výrazně zestárli. Během příštích deseti let proto dojde k poměrně masivním odchodům do důchodu. Poukázal také na produkci specializačního vzdělávání, zejména v radiační onkologii, která není dostatečná ani k prostému nahrazení těchto odchodů. „Pokud chceme zároveň zvládnout očekávaný růst onkologické zátěže, potřebovali bychom v následujících pěti až deseti letech vychovat přibližně o 30 procent více specialistů, než kolik jich potřebujeme pouze k nahrazení odcházejících lékařů. To je problém, který je potřeba řešit teď, protože specialista se za dva roky nevychová,“ zdůraznil.

Nejslabším místem systému jsou integrované modely péče

„Druhou velkou oblastí jsou organizační a koordinační výzvy. Mluvíme‑li o ‚cestě pacienta‘, ve skutečnosti mluvíme o integrovaných modelech péče. A právě v nich máme podle mého názoru jedno z nejslabších míst českého zdravotnictví,“ řekl prof. Dušek. „Akutní péči umíme fantasticky, ale jakmile mají na sebe navazovat jednotlivé konsekutivní kroky, jakmile má někdo pacienta provést systémem, propojit nemocniční, ambulantní a následnou péči, začínáme mít problém.“

„Právě proto považuji za jeden z největších organizačních úspěchů posledních let ukotvení koordinátora onkologické péče, který se stává reálnou součástí systému, prochází odpovídajícím vzděláváním a jeho intervence má vlastní zdravotní výkon. Podobně důležité je zavedení nových výkonů pro molekulární tumor boardy a multidisciplinární indikační semináře. Reakreditace komplexních onkologických center tak přinesla konkrétní nástroje pro posílení koordinace a organizace péče. Teď je ovšem potřeba dostat tyto nástroje skutečně do praxe a v dostatečné kapacitě,“ uvedl prof. Dušek.

Dalším krokem je pojmenování primárních spádových oblastí komplexních onkologických center. Smyslem není omezovat právo pacienta na volbu poskytovatele. Smyslem je vytvořit odpovědnost centra za organizaci péče ve svém regionu. Mapa spádových oblastí vypadá na první pohled velmi pěkně, ale má jednu zásadní chybu: pacienti se podle map nechovají. Na hranicích regionů se spádové oblasti překrývají a u centrové léčby je patrná masivní migrace pacientů. Přibližně 30 procent nemocných odchází za centrovou terapií mimo primární spádovou oblast svého komplexního onkologického centra. „Je to datově popsaná realita, není to kritika pacientů ani center. Tuto realitu musíme začít řídit, protože u pokročilých solidních nádorů se často bavíme o terminálních stavech a o finančně nejnáročnější části léčby. Masivní meziregionální migrace pacientů za centrovou léčbou je jedním z konkrétních příkladů slabin současné organizace péče.“

Přežít první nádor nestačí. Musíme hlídat i ten druhý

Další problém je svým způsobem cenou za úspěch onkologické léčby. Prodlužujeme přežití pacientů, a tím logicky narůstá počet lidí, u nichž se v průběhu života objeví další primární malignita, často v jiné lokalizaci než původní nádor. V devadesátých letech bychom tuto incidenci v takovém rozsahu vůbec neviděli, protože řada pacientů by zemřela na první nádor. Dnes následné malignity tvoří přibližně 23 procent primárních záchytů a jejich podíl roste.

Mnoho dalších nádorů ale zachytíme pozdě. Například u následných kolorektálních karcinomů je přibližně 50 procent případů diagnostikováno ve stadiu III nebo vyšším, podobně je tomu u karcinomu prsu, plic nebo melanomu. Pacienti se po prodělaném nádoru často neúčastní populačních screeningových programů, protože jsou „někde sledováni“. Dispenzarizace pro jednu malignitu však automaticky neznamená prevenci malignity jiné.

„Podle orientačních propočtů může být v těchto pozdě zachycených následných malignitách skryta zátěž kolem 20 miliard korun ročně, a to je obrovský prostor pro změnu. A opět se vracíme k integrovanému modelu péče, kdy někdo musí nést odpovědnost za pacienta jako celek, nikoli pouze za jeho původní diagnózu. Vývoj následných malignit a problém jejich pozdního záchytu patří podle prezentovaných dat mezi zásadní, dosud nedostatečně řešené výzvy,“ uvedl prof. Dušek.

Péče v závěru života stále závisí na tom, kde pacient žije

Velmi významnou oblastí je také péče v závěru života. Podle prof. Duška má Česká republika v tomto směru stále co dohánět. Existují regiony (např. Vysočina, Praha, Zlínsko, Jihomoravský kraj), kde narůstá počet intervencí nemocničních paliativních týmů a péče se postupně organizuje. V řadě dalších regionů však tento proces prakticky ještě nezačal.

„Nemocniční paliativní týmy přitom mají nastaveny úhrady, jasné výkony, kódy i markery. Není zásadní ekonomický důvod, proč by neměly být ustaveny. Přesto chybějí. A opět se dostáváme k organizaci péče,“ zdůraznil prof. Dušek a dodal, že pokud není péče v závěru života koordinována, promítá se to mimo jiné do zbytečných hospitalizací a intervencí, které pacientovi nemusejí přinášet odpovídající benefit.

Náklady na inovativní léčbu porostou a bez úspor jinde to nepůjde

Třetí velkou výzvou je vysoce inovativní a centrová léčba. Současné predikce ukazují, že náklady na centrovou léčbu se mohou do roku 2027 blížit 60 miliardám korun (bez buněčné a genové terapie a léčby hrazené na § 16). Roste prevalence léčených pacientů, narůstá incidence nádorových onemocnění a přicházejí nové indikace.

„Je naprosto legitimní ptát se, jak to všechno budeme hradit. Bez úspor uvnitř systému a bez přijetí faktu, že všechno nelze dělat všude, to ufinancovat nepůjde,“ zdůraznil prof. Dušek a zároveň upozornil na to, že centrová léčba se nesmí stát „univerzálním otloukánkem“, protože existují diagnózy, u nichž moderní léčba dramaticky změnila přirozený průběh onemocnění. Chronická myeloidní leukémie se z dříve infaustní diagnózy změnila na chronické celoživotní onemocnění, podobně je tomu u mnohočetného myelomu, přičemž ve velkém procentu jde o mladé nebo ekonomicky aktivní lidi, kterým moderní terapie zachraňuje život. Podobný příběh lze ukázat u karcinomu prsu. Prevalence pacientek léčených centrovou léčbou se od roku 2015 zvýšila o 173 procent a velká část těchto žen má pokročilé onemocnění. Jsou to ale současně pacientky, z nichž některé by možná vůbec nemusely do této fáze léčby dojít, kdyby byl jejich nádor zachycen včas. Tady se kruh uzavírá: investice do prevence a časného záchytu může zásadně ovlivnit budoucí náklady na inovativní léčbu.

Moderní léčba není jen náklad. Pacienti se vracejí do života i do práce

Prof. Dušek uvedl, že na inovativní terapii se musíme naučit dívat také z jiné perspektivy. Propojení zdravotnických dat s daty resortu práce a sociálních věcí totiž ukazuje něco, co ještě před několika lety nebylo možné spolehlivě doložit. Například přibližně 75 procent pacientů s chronickou myeloidní leukémií mladších 50 let plnohodnotně pracuje a velká část z nich nemá významnou invaliditu ani dlouhodobou pracovní neschopnost. U pacientů s mnohočetným myelomem je to až 80 procent.

„To je podle mě zásadní informace pro budoucí debatu o financování moderní léčby. Zdravotní pojišťovna vidí náklad na léčivý přípravek. Ale benefit v podobě zachované pracovní schopnosti, nižší invalidity, nižší potřeby sociální péče a ekonomické aktivity se vrací do úplně jiných částí veřejných rozpočtů. Bylo by proto dobré, aby se zdravotní a sociální systém dokázaly nejen datově, ale časem také monetárně lépe propojit. Není dlouhodobě udržitelné, aby investici nesly pouze zdravotní pojišťovny a její významná část se ekonomicky vracela jinam.“

Posun, kterého jsme od roku 2000 dosáhli, je skutečně obrovský

„Na závěr je potřeba připomenout něco, co se teď snažím říkat všude. Když začneme mluvit o výzvách, demografii nebo rostoucích nákladech, emoce často převládnou a zapomínáme na to, co se české onkologii za posledních dvacet let skutečně podařilo. Když jsem nastupoval do onkologie, patřili jsme u celé řady diagnóz mezi země s nejvyšší mortalitou. Screeningové programy prakticky nefungovaly, neexistovalo adresné zvaní pacientů a systém vypadal úplně jinak než dnes. Za těch dvacet let ale česká onkologie prošla neuvěřitelným vývojem. Dnes se bez nadsázky některé země dívají na naše výsledky přežití. Německo jsme v řadě ukazatelů dohnali, někde dokonce předběhli.“

Obrovský kus práce odvedly také screeningové programy. Často se zdůrazňuje, že stále existuje 20–30 procent lidí, kteří se screeningu neúčastní, což je samozřejmě problém. Nemělo by se ale zapomínat, že naopak 70–80 procent cílové populace do systému vstupuje. K dispozici jsou všechny screeningové programy, které jsou podloženy důkazy, plně hrazené, organizačně ukotvené a praktičtí lékaři se na nich aktivně podílejí.

Stejně tak se u většiny onkologických diagnóz zvýšilo pětileté relativní přežití o desítky procent. To není samozřejmost. To je výsledek práce celé české onkologické komunity.

„A kdybych měl na závěr přidat ještě jeden úkol pro všechny, včetně sebe, pak bych si přál trochu větší disciplínu při dodržování společně dohodnutých pravidel. Když odborné společnosti vydají doporučené postupy, měli bychom je skutečně následovat. Nemůžeme se pak deset let divit, že někde systém funguje a jinde ne, když každý postupuje trochu jinak. Potřebujeme větší ochotu respektovat pravidla, na kterých jsme se společně shodli,“ uzavřel prof. Dušek.

Podívejte se na videa z Kulatého stolu