„Houstone“, máme problém
„Až do chvíle evakuace jsme doufali, že se hurikán městu vyhne. Marně,“ říká lékařka.
V létě loňského roku jsem měla možnost strávit tři měsíce na zahraniční stáži v St. Luke’s Episcopal Hospital v Houstonu v Texasu. Moje stáž byla zaměřena na získávání znalostí a nových zkušeností v kardiologii. Byla jsem velmi ráda, když mi byla tato stáž nabídnuta. Těšila jsem se, že budu mít šanci poznat jiný způsob medicínského uvažování, studia i zdravotnického systému. Za tuto možnost bych ještě jednou chtěla poděkovat panu profesoru Aschermannovi a profesoru Klímovi, kteří celý projekt již mnoho let organizují. Na následujících řádcích bych se nicméně chtěla podělit o jinou než medicínskou zkušenost.
Mé zeměpisné znalosti nejsou bohužel nijak obsáhlé, o Texasu jsem před stáží věděla pouze to, že jsou tam v létě běžné velmi vysoké teploty – i přes 110 °F, což je přes 43 °C – a vysoká vlhkost vzduchu. Zpočátku mě zaráželo, kolik mých kamarádů a známých mě upozorňovalo na riziko hurikánů v této oblasti. Jen výjimečně jsem zaslechla o nějakém hurikánu ve světě, a proto mne velmi překvapilo, když jsem zjistila, že hurikány jsou na pobřeží Mexického zálivu jevem ne zcela vzácným, tedy že se jich k pevnině přižene každou letní sezónu hned několik. Ale jako optimista jsem si nepřipouštěla, že by se tento přírodní úkaz mohl týkat i mě. Pokud jsem dobře informována, programu, který jsem absolvovala, se dosud zúčastnilo okolo 140 lékařů a já jsem z nich byla jediná, kdo zažil hurikán na vlastní kůži.
Je nutno poznamenat, že informovanost o hrozícím hurikánu je v tomto velkoměstě veliká, přesto se informace různí a i jejich zpracování obyvateli je velmi individuální. Sama jsem zažila dva hurikány, které se navzdory předešlým předpokladům zcela odklonily od předpovídané trasy a Houstonu se vyhnuly. Proto chápu obyvatele, kteří hlášení nevěnují absolutní pozornost a riziko této přírodní katastrofy bagatelizují. Já jsem byla celý týden uklidňována kolegy a kamarády, že se nemusím ničeho obávat. Šance, že by se hurikán nakonec neodklonil od meteorology vypočítané a stále aktualizované trasy, je minimální. No, doufali jsme dlouho, nakonec však marně. V podstatě až do chvíle, kdy začala oficiální evakuace obyvatel na pobřeží a jihovýchodní straně Houstonu. Pak již nešel fakt, že se nám hurikán nevyhne, i přes veškerý optimismus přehlížet.
Nemocnice – nejlepší útočiště
Na přípravu evakuace jsem již neměla ani čas, ani potřebné informace. Nakonec jsem byla velmi ráda, že mi pomohli kamarádi. Člověk má nějakou ne zcela jasnou představu, jak by se dalo přežít ve výškové budově po několik dní bez elektřiny a pitné vody, ale jistě se vždy vynoří něco, s čím nepočítal. Rozhodla jsem se neprověřovat své schopnosti bojem a přijala jsem nabídku strávit dobu hurikánu u přátel. Proto jsem si sbalila věci a přidala jsem se k chaoticky se evakuujícím davům. Zajímavé bylo, že lidé s dětmi, zvířaty a nejpodivuhodnějšími náklady věcí se pohybovali všemi směry, bez jasně znatelné preference. Já jsem svůj hotel opouštěla cestou nemocničních spojek (z důvodu již uzavřených protizátopových bariér) a udivilo mě, že nikoli z nemocnice, ale do ní se přesouvalo obrovské množství lidí. Pochopila jsem, že velká většina zaměstnanců s rodinami považuje nemocnici za nejlepší útočiště. Proudy lidí s televizory a peřinami nebraly konce. Znervóznilo mne, že já jsem ani jednu z těchto zjevně všeobecně uznávaných základních potřeb s sebou nevzala. Až později jsem pochopila neotřesitelnou jistotu této volby. Nemocnice, vlastník funkčních generátorů, byla po hurikánu jedinou oázou zcela nedotčenou nedostatkem elektřiny a pitné vody. Což se bohužel nedalo říci o zbytku tohoto čtyřmilionového města.
Střelnými zbraněmi proti živelní katastrofě…
Přechod oka hurikánu přes město byl ohlášen zhruba na půlnoc z pátku 12. na sobotu 13. září, celý večer jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve špatném filmu. Představa, že nemám tušení, co se bude dít, ale že to může být potenciálně nebezpečné, mě, přiznám se, zaskočila. Zjištění, že můj hostitel nabil všechny střelné zbraně, které doma našel, mi nijak významně nepomohlo. Jako naivní osoba, která vyrostla v bezpečí české kotliny, jsem neměla představu, před čím by nás mohly střelné zbraně ochránit. Dostalo se mi zneklidňující odpovědi, že při chaosu vzniklém po hurikánu může dojít k rabování a násilnostem. Dále jsem se už neodvážila na nic ptát. Pečlivě jsme zkontrolovali stromy v okolí domu, zvážili eventuální směr jejich pádu a dle toho jsme vybrali nejbezpečnější místo v rozích nosných zdí domu. Jelikož se v USA většina domů staví převážně z překližky, přišlo mi toto opatření absurdní, ale v pozici hosta neznalého situace jsem bez diskuse obsadila vyhrazené místo.
Demonstrace přírodních sil
Když se hurikán přiblížil, bylo slyšet takový hukot, že jsem měla neustále pocit, že nad námi jede vlak nebo něco ještě většího. Obzor byl při západu slunce rudě oranžový a před ním bylo zřetelně vidět černomodré těžké mraky, které v pruzích zřetelně rotovaly kolem nás v obrovském kruhu proti směru hodinových ručiček. Byla to ohromující podívaná a jasná ukázka toho, jak jsme my lidé proti přírodě malí a zranitelní. V krátké chvilce se již spustil liják a vodní proudy bičovaly střechu i stěny domu, voda létala vodorovně vzduchem a protékala i zavřenými okny a dveřmi. Spolu s ní létaly vzduchem i všechny možné a nemožné předměty jako části stromů, přístřešky, ploty, reklamní tabule a nápisy, včetně kovových tabulek obdivovatelů prezidentských kandidátů. Kdy vypadla elektřina a mobilní signál, si už nepamatuji, ale v nastalé tmě jsem i za těchto podmínek bez problémů usnula.
Ráno po probuzení ještě stále pršelo, ale vítr už ustal a my jsme se vydali autem na obhlídku města. Bylo mi jej docela líto. Za běžných okolností je Houston asi nejčistější a nejupravenější město, jaké jsem kdy viděla, ale pár hodin po hurikánu jsem ho skoro nepoznala. Téměř nic nebylo na svém místě, nad křižovatkami se houpaly semafory na posledním drátu, výškové budovy měly místo některých skleněných ploch jen zející černé díry. Všude byly popadané stromy, sloupy elektrického vedení, billboardy a sklo. Prakticky nic, co nebylo zabetonováno v zemi, se již nenalézalo na svém původním místě. Některé části města byly zatopené a cesty na mnoha místech neprůjezdné. Lidé se začali pomaloučku objevovat na ulicích a hodnotit škody. Více než půl milionu jich zůstalo bez elektřiny a pitné vody na déle než týden, což při průměrných teplotách okolo 40 °C bylo velmi nepříjemné. Překvapilo mě, že snaha a ochota všech při odstraňování škod neznala mezí. Bohužel ještě když jsem po 14 dnech odlétala, zůstávalo město výrazně poškozené, přestože již relativně funkční.
Jsem ráda, že jsem se ve zdraví vrátila do naší relativně bezpečné země a že i život v Houstonu se pomalu vrací do svých kolejí.
Zdroj: