„Pán byl s ní“ i jejími blízkými
Pro česká média je charakteristické, že ve změti zpráv o hvězdách a hvězdičkách popkultury a podivuhodných postavičkách české politiky nenašla koncem loňského roku ani řádek či slovo pro připomenutí úmrtí jedné z největších osobností posledního století – sestry Emmanuely. Vraťme se tedy k jejímu osudu alespoň my.
Sestra Emmanuela byla totiž žena zcela mimořádná a zaslouží si, byť třeba jen po své smrti, aby se i u nás o ní vědělo více. Narodila se (jako Madelaine Cinquin) 16. listopadu roku 1908 v Bruselu v rodině zabývající se výrobou luxusního prádla, vystudovala v Istanbulu filosofii a na pařížské Sorbonně filologii, v dalším životě pak většinou vyučovala francouzštinu. Ve věku dvaadvaceti let vstoupila do kongregace sester Notre Dame de Sion a jako řádová sestra přijala jméno sestra Emmanuela, což znamená „Pán je se mnou“.
V roce 1965 byla pozvána do Egypta, aby vyučovala francouzštinu na Alexandrijské univerzitě. A právě odtud se s jednou ze svých tříd jednou vydala na školní výlet do Káhiry. Tam zabloudili a místo krás pyramid spatřili jedno z nejhorších míst, jaké si vůbec lze představit – totiž jedno z obrovských káhirských smetišť označovaných jako čtvrť bídy. Rozkládala se v těsném sousedství Ezbet el Nakl, což paradoxně znamená „Země palem“, a žili zde ti nejchudší z nejchudších. Byli to ti, kdo přicházejí z venkova do měst s představou rychlého zbohatnutí a místo toho končí bez práce a obživy na jejich okrajích, aniž by si jich někdo všímal.
Všimla si jich až sestra Emmanuel a. A rozhodla se mezi ně nastěhovat a pomoci jim. Rezignovala na svou kariéru učitelky francouzštiny, zůstala žít s těmi chudými na smetišti a přesvědčovala je k recyklaci odpadků, mezi nimiž žili. V první komunitě neuspěla, a tak se přestěhovala na tehdy největší smetiště Káhiry, Mokattam, kde na několik metrů vysoké hromadě odpadů žilo v té době (v druhé polovině 80. let 20. století!) uprostřed zápachu z hnijících odpadků a hořících plastů v neuvěřitelných poměrech téměř 30 000 lidí včetně dětí. Tak pro ni v roce 1971, v jejích dvaašedesáti letech, začala nová etapa života. Začala skromně, ale velmi brzy zorganizovala nejdokonalejší recyklaci odpadu, jakou si dovedete představit – z obrovských páchnoucích a hořících hald nezbylo vůbec nic.
Jak celý systém vypadal, vylíčil ve své knize o sestře Emmanuele Paul Dreyfus v knize Žít znamená milovat (kterou česky vydalo nakladatelství Signum Unitas v roce 1987).
Den začíná pro sběrače odpadků v pět ráno, kdy se svými kárami vyjíždějí ze čtvrtě bídy do městských ulic. Vracejí se domů v době palčivého poledního vedra.
Náklad nahnilých odpadků se přidruží k těm, které už tam leží. Ženy a ti docela malí už čekají. Čekají také štěkající psi, hýkající osli, chrochtající prasata, bzučící mouchy, nikdy nespící blechy…
Začíná se tříděním. Nejprve se oddělí to, co mohou sníst ať už lidé, nebo alespoň psi či prasata.
Velkoměsto ale plodí i mnoho jiných odpadů. První hromada se vytvoří ze starých šatů, proděravělého prádla, špinavých hadrů – to vše lze ještě použít.
Plechovky z konzerv přijdou na druhou hromadu.
Z plastikových lahví, krabiček, tašek a sáčků vzniká třetí. Plasty se třídí podle kvality a barvy, destruují se, slisují a odvážejí na oslích hřbetech do továren.
Stejně se zpracovávají barevné kovy. Z bronzu se rovnou na smetišti odlévá kování na nábytek, přičemž se topí vyjetým olejem. Stejně tak se zde odlévá hliník, z něhož je pak možno vyrábět prakticky vše, snad kromě letadel.
Konečně to, co hoří – papír, dřevo atd. – se využije k vytápění bídných chatrčí a k vaření.
Ba dokonce i ten organický hnus, který nakonec zbývá, nachází své uplatnění – jelikož po vybudování Asuánské přehrady ustaly záplavy a půda se rychle zasolovala, je nutno k zúrodňování půdy přidávat organickou hmotu, a tak město Káhira ještě rádo zdejší kompost odkupuje.
Takže nakonec nezbývá – vůbec nic. Vlastně ano – alespoň trocha peněz na živobytí za všechen ten prodaný materiál.
Sestra Emmanuela se ale neomezila jen na organizaci recyklace odpadu. Zřídila na smetišti nemocnici i školku a školu pro děti, dílny, v nichž se dívky učily šití a z chlapců se stávali truhláři, instalatéři, mechanici či elektrikáři, prostory pro společenské setkávání a kulturu (knihovnu, kino, divadlo, koncerty) a pro sport, kuchyň pro vyučování domácím pracím, útulek pro staré a také dům, kde se vzdělávají příští sestry a pečovatelky.
Její hlavní starostí však byly děti – získala obětavého lékaře dr. Ádela, který opustil zavedenou praxi praktického lékaře a v jejich službách v jí vybudovaném zdravotním středisku či ambulanci sloužil „smetištním lidem“ a jejich dětem.
---
Jedním z mála Čechů, kteří měli tu vzácnou možnost se se sestrou Emmanuelou setkat, byl prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc., přednosta Ústavu hygieny a epidemiologie 1. LF UK v Praze. A vzpomíná na to dodnes jako na jednu z nejzajímavějších kapitol svého odborného i osobního života:
„Začalo to pozváním prof. Sixla z Ústavu hygieny univerzity v Grazu, abych se jako hygienik a epidemiolog zúčastnil vyšetřování dětí žijících na zmíněných káhirských smetištích. Ale na samotném počátku této kapitoly byla právě relativně málo známá sestra Emmanuela, která byla patronkou projektu a která velkou část svého života zasvětila těm nejubožejším z ubohých – „smetištním lidem“ žijícím na smetištích největší metropole Afriky, v Káhiře. Dokázala tyto lidi získat pro neuvěřitelně úspěšný projekt kompletní recyklace odpadů. Kromě toho postavila školu, později i vlastní nemocnici, kostel, rekreační středisko pro děti – „dům štěstí“ na břehu Suezského kanálu, daleko od zoufalého prostředí, ve kterém děti žily. V „domě štěstí“ nás čekalo při naší návštěvě jedno frustrující překvapení. Pečovali zde o asi čtyřicetiletou, po autonehodě totálně ochrnutou ženu pocházející odněkud z Beneluxu. Když totiž policie vypátrala její příbuzné v Evropě, ti se o ni odmítli postarat s tím, že na návštěvu Egypta se vypravila proti vůli rodiny a ta proto o ni nemá žádný zájem. Takže nakonec se této ženy ujali nejchudší z nejchudších a pečovali o ni bezmála rok, než zemřela, jak jsme se dozvěděli při naší další návštěvě.
Naším úkolem bylo vyšetřovat zde chlapce ve věku kolem deseti let (děvčata nikoli, abychom se zbytečně nevystavovali nebezpečí) a hodnotit u nich plicní funkce, imunitní funkce (ovšem jen prostřednictvím lysosymu ve slinách či jiných metod, které bylo možno provádět v hotelu, kde jsme bydleli). Zjistili jsme skutečně velmi vysokou odolnost. Tak např. obstrukci dýchacích cest jsme zjistili jen u méně než poloviny dětí. Nejdříve nás to překvapilo, ale pak nám došlo, že je to právě v důsledku přirozeného výběru. Vždyť z každých deseti dětí narozených na smetišti dvě až čtyři umíraly do jednoho roku věku, a další dvě až čtyři do šesti let, tedy dříve, než mohly začít školní docházku. Ty zbývající nejvýše dvě děti z deseti, které přežily, byly paradoxně tak zdravé, že by je bylo možno usmrtit snad jen sekyrou. Na ty už neplatily ani ty nejděsivější infekce, které by nikdo normální nepřežil.
Ale zpět k sestře Emmanuele. Ta zde dokázala vše řídit laskavou, ale současně pevnou rukou manažerky, vzdělané, neuvěřitelně obětavé ženy. Ne náhodou byla v polovině osmdesátých let vybrána mezi kandidáty na Nobelovu cenu míru. A pouze okolnost, že jiná křesťanská řádová sestra, matka Tereza, dostala cenu těsně předtím a norský Nobelův výbor nechtěl být podezírán z jednostrannosti, k tomu nedošlo.
Po dvou desetiletích tvrdé práce ve výše popsaných podmínkách se sestra Emmanuela na radu svých přátel a nadřízených v roce 1993 vrátila do Francie, a zde také, v domově důchodců v Callain na francouzském jihovýchodě, 19. října 2008 ve spánku zesnula.
Její dílo ovšem žije nadále, a to nejen v tom, co naučila své žákyně a poté své chudé v Káhiře. V roce 1980 totiž založila sekulární a apolitickou nadaci ASME, která dnes usiluje o pomoc chudým dětem a jejich rodinám v oblasti zdraví a školní výchovy v devíti rozvojových zemích světa. Čest její památce.“
Zdroj: