„Zlý vzduch“ neustále zabíjí

Mnohem později, roku 1638, onemocněla střídavou horečkou manželka dona Luise Fernandeze de Cabrera Bobadilla y Mendoza, čtvrtého hraběte z Cinchonu, španělského místokrále v Peru. Dvorní lékař Juan de Vega se tajně zmocnil quinquinové kůry, kterou nepřátelští Inkové přísně střežili, a urozenou pacientku jí vyléčil. Hraběnka si pak zásobu „chinové kůry“ přivezla s sebou domů a na manželově panství u Madridu ji rozdělovala mezi ty poddané, kterým horečka bránila robotovat.Ani jeden z těchto příběhů není zcela pravdivý, nicméně dobře se pamatují a koneckonců nejsou od věci.Mal’ aria se představuje
„… chlapec byl přepaden zimničným chvěním. Jeho prsty, nos a uši úplně zbělely, chlapec smrtelně zbledl, mrazilo ho a celý se třásl v horečnatém záchvatu. Tep měl slabý a nepravidelný, kůži suchou a trpěl neustálou žízní. Po tomto stavu se dostavila horkost. Obličej mu zrudl, kůže se prokrvila, tep se zrychlil. Na nemocném vyrazil hojný pot, který horečku trochu srazil. Záchvat trval pět hodin.“Takto líčí ataku tropické střídavé horečky Jules Verne v příběhu Tajuplný ostrov.Obdobně ji určitě popisovali už Babyloňané a další exotičtí národové starověku, podle kterých nemoc přivívají horké větry. Hippokrates s Galenem ji už přičítali jedovatým výparům z bažin a ještě o něco mladší Ind Sušruta dokonce správně usoudil, že chorobu vyvolávají moskyti. A tak Marco Polo ve svém dálněvýchodním cestopisu Milion z konce 13. století píše o sítích proti moskytům. Naproti tomu ještě raně novověcí profesoři z Oxfordu trpívali „bahenní horečkou“ z blízkých močálů, aniž je přitom role komárů jakkoli trkla.Léčení v té době spočívalo „v konání magických obřadů, pouštění žilou a užívání projímadel, zvláště kalomelu“. Není proto divu, že nemoc úspěšně decimovala celé populace či ovlivňovala vojenská tažení (Alexandr Veliký, Napoleon).
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2005, strana 28

Zdroj: