…ale vždyť to tak dělá kdekdo!
Jako obvykle se ani toho dne telefon v koalici netrhnul. Navyklým pohybem jsem zdvihla sluchátko.
„Koalice pro zdraví, dobrý den…“
„Má revizní lékař větší práva než odborný specialista?“ křiklo to na mě z druhého konce linky. „Ale já to tak nenechám, když bude třeba, poženu to až k ministrovi… tomu… Julínkovi, nebo kdo to tam teď dělá!“
Evidentně velice rozčilená paní se potřebovala vykřičet, než se dostanu ke slovu. Tak jsem chvíli čekala, a když udělala malou pauzu, aby se nadechla, tiše jsem ji poprosila, jestli nechce vysvětlit, kvůli čemu volá. Trvalo to ještě chvíli, než jsme se dopracovaly ke konci toho vysvětlování.
Takže ve zkratce: paní si před nějakou dobou v lékárně všimla nabídky inkontinenčních „plen“. Napadlo ji, že by se jí mohly hodit jako „bezpečnostní pojistka“, když jezdí na chalupu na Šumavu a nestihne si občas před cestou odskočit… Lékárnice jí při placení prozradila, že pokud má potíže, měla by zajít k lékaři – a pak by mohla dostávat inkontinenční pomůcky proplacené ze zdravotního pojištění.
Nevím, jak to se svým praktickým lékařem zařídila, zda absolvovala či neabsolvovala vyšetření a s jakým výsledkem. Na každý pád předpis na inkontinenční pomůcky dostala, čas od času si je v lékárně vyzvedávala a vše prý bylo v pohodě – až do chvíle, kdy jí odborný specialista předepsal lázně a revizní lékař pojišťovny to zamítl. Důvodem byla právě pacientčina inkontinence moči – většina procedur měla totiž probíhat v bazénu. „Ale já inkontinentní přece nejsem,“ ohradila se dotčeně.
Pokoušela jsem se o logiku: „Ale sama jste přece říkala, že jste byla u lékaře, který vám pomůcky předepsal – na základě nějakého vyšetření k tomu přece dojít musel. Nebo snad chcete říci, že to byl celé podvod, a pojišťovna vám proplácí něco, na co nemáte nárok?“
„Prosím vás, jaký podvod!“ vyštěkl hlas paní ve sluchátku, „prostě jsem se s naším panem doktorem domluvila. No co, dělá to kdekdo! A kvůli těm pár pitomým plenám teď nemám jet do lázní? To bych se na to podívala – já jim je klidně vrátím, když o ně tak strašně zchudnou. A o vás jsem si myslela, že jste tu od toho, abyste hájili pacienty, ne abyste mne poučovala!“ Klap. Paní zavěsila. Škoda. Asi se už nedozvím, jestli ty pleny poslala do pojišťovny, nebo na ministerstvo…
Další telefon.
„V Koalici pro zdraví nám radíte, abychom si nechávali v pojišťovně dělat výpisy z našich účtů,“ začal vyprávět ženský hlas na druhém konci linky. Poznala jsem ho, ta paní je pravidelnou návštěvnicí našich Otevřených dveří v koalici. „Tak jsem vás dneska poslechla, a nestačila se divit. Podle výpisu jsem zjistila, že jsem skoro každý druhý měsíc byla u lékaře – a skoro stejně často že u něj byl i můj manžel. A ten přitom, jak si možná vzpomenete, má Alzheimerovu nemoc, už pět let nevyšel z bytu – ani k lékaři, ani kamkoli jinam! A já se kvůli péči o něj také z domova skoro nedostanu. Jen když už stresem a únavou opravdu nespím, zajdu si pro nějaké prášky na uklidnění. Ale z účtu v pojišťovně to vypadá, že jsme oba u doktora skoro pořád, a pojišťovna vyplácí za každou takovou fiktivní návštěvu 274 korun. Můžete s tím něco dělat?“
Vysvětlila jsem jí, že ani já, ani koalice nemůžeme nic – záleží na ní, zda je ochotna stěžovat si u své pojišťovny.
Na druhém konci linky zavládlo ticho a pak přišla nejistá otázka: „Ale to bych potom pana doktora asi ztratila, ne?“ Musela jsem jí dát za pravdu, že pravděpodobně ano. „Nezlobte se, ale to já neudělám,“ řekla paní po kratším váhání. „Já ho přece jenom občas vážně potřebuju.“
Někdy žasnu, že v tom našem zdravotnictví ještě zbývají vůbec nějaké peníze pro drtivou většinu všech lékařů i pacientů, co nepodvádějí…
Pozn. aut.: Jméno pacientky i lékaře z druhého příběhu jsou autorce známy.
Zdroj: