Ad: Je Česko špatná zpáteční adresa?
MT 21/2008, str. A2–A3
Na otázku, zda odpovídá postavení české medicíny v mezinárodním kontextu její kvalitě, nebo zda se zde uplatňuje fenomén „back bad address“ a českým sdělením je věnována menší pozornost už jen proto, že pocházejí z postkomunistické země, odpovídám, že zatím stále působí fenomén železné opony. Nikoho moc nezajímá, že úroveň naší běžné lékařské péče je přinejmenším srovnatelná s velmi vyspělými státy (vyjma komunikace s pacientem), většinou se spíše ví o malé dostupnosti drahých léků v postkomunistických státech obecně.
Problém je nepochybně ve více rovinách. Začíná v základní škole, kde se potře značná část zvídavosti a tvůrčího potenciálu dětí ve prospěch memorování dat bez dovednosti je třídit na základě jejich důležitosti. Střední škola to většinou nenapraví. Později se část těch, kteří přežili frontální permisivní výuku, demotivuje nedostatečnou efektivitou a nedostatečným oceněním vědecké práce ve společnosti. Mladí lidé s potenciálem uspět vidí nedostatečnou státní podporu vědy a výzkumu, nejsou učeni efektivním metodám vědecké práce (včetně výuky statistických metod – stavění a ověřování hypotéz, vyhodnocování výsledků vědecké práce). Málokdo v tomto prostředí objeví, že věda je tvůrčí dobrodružství.
Specifikem a základní překážkou klinického výzkumu je pak i současná legislativa.
Doktorandské studium je zatíženo bojem o ekonomické přežití, v medicíně navíc prací, která je všude na světě vykonávána personálem pomocným.
Výsledkem je často nepublikovatelný soubor dat, která byla sice získána s velkým úsilím, ale „na koleně“.
Kde se to naučit správně? Nejspíše zahraničními pobyty – na ně by ale měli být posíláni i školitelé. Ti nejlepší studenti však zatím často nenajdou motivaci se vrátit… Protože úsilí, které musíte vyvinout zde, na adrese „Česko“, je mnohonásobně vyšší než tam.
Zdroj: