Ad O primární péči po více než deseti letech

O obsahové správnosti článku kolegy M. Macka jistě netřeba diskutovat, což mohu stvrdit i vzhledem k faktu, že jím zmiňovaný návrh reformy zdravotnictví (pro oblast primární péče) jsem také připomínkoval. Méně již chápu rekapitulaci zamýšleného, neboť ona plánovaná reforma zůstala v oblasti sci-fi, i když jsem stále přesvědčen, že pro její realizaci udělal tak pragmatický a ctižádostivý člověk - jak MUDr. Macka znám - ve své době jistě maximum. Výsledný efekt však byl, bohužel, stejný, jakého dosáhli v následujících letech další vlády různých stran a ministři různého pohlaví a náboženského vyznání.

Domnívám se, že věc je velmi prostá a spočívá v politické odvaze právě vládnoucí garnitury realizovat reformní kroky a pokusit se při tom nemyslet na okřídlený bonmot o „reformě zdravotnictví a prohraných volbách“ (pokud bude realizována). Naopak bych doporučil jasně a srozumitelně na všech frontách trpělivě vysvětlovat (pokud možno lépe než v případě umístění radaru v ČR) a jsem přesvědčen, že lidé pochopí. V opačném případě se přístup typu „co čtenář, to blbec“ (parafráze J. Wericha) může i krutě vymstít.

Všichni víme, nebo alespoň tušíme, že měnit chování budou muset plátci, poskytovatelé i uživatelé zdravotní péče. Za poskytovatele - praktické lékaře - vyjadřuji přesvědčení, že drtivá většina z nás (jistě jsou i výjimky potvrzující pravidlo) pracuje lege artis s maximálním nasazením a úsilím, s vědomím povinnosti permanentního postgraduálního vzdělávání, ale i s vědomím řady procesních nejasností (prodej a dědění praxí, smlouvy se ZP, postgraduální vzdělávání pro absolventy LF atd.) a pod stálým organizačně-ekonomickým tlakem (který jsem u kolegů v Luganu, Tel-Avivu či Torontu nezaznamenal, jsa si vědom rozdílných sociálně-ekonomických podmínek jednotlivých zemí) směřujícím po mnoha letech praxe neomylně k tzv. syndromu vyhoření.

V zájmu všech aktérů vstupujících do změněných poměrů v českém zdravotnictví je tedy jednat maximálně racionálně, rychle, flexibilně, bez emocí, naopak s převahou analytických dat a za účasti expertů z jednotlivých segmentů zdravotnické péče. Sdružení praktických lékařů ČR např. již opakovaně prokázalo výše uvedené schopnosti a jako jeho člen si myslím, že i nadále bude preferovat takovouto cestu před vyhrocenou konfrontací. MUDr. M. Macek v úplném závěru povzbudivě uvádí: „Vzdát se však nelze.“ Proto až následující dny a týdny ukáží pravdivost úmyslů kapitánů zdravotnictví, která ovšem bude i přirozeně modifikovat obsah a formu jednání dalších účastníků nastoupeného procesu, v tomto případě praktických lékařů.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 31/2007, strana B2