Ani “drahý” pacient nemusí být rizikem
Nebyl to jediný poznatek, který si spolu se členy svého reformního týmu odvážel. “Obdivuhodné je, že se na potřebě reforem dokázali v Nizozemsku díky široké diskusi nakonec shodnout politici všech stran politického spektra. Tak dlouho hledali konsensus, až jej téměř po dvaceti letech věcných diskusí našli. V tom je velký rozdíl oproti situaci v ČR, kde opozice z pouhého principu odmítá jakékoli návrhy vládní koalice a naopak a kde málokterý politik dohlédne dál než za horizont svého volebního období,” povzdechl si T. Julínek. O nizozemském modelu financování zdravotní péče si myslí, že by mohl být nejblíže nejen české reformě, ale i tomu, co by bylo dobré pro celou Evropu.
Nizozemská zkušenost podle T. Julínka potvrzuje i to, že reformu je potřeba provést celou najednou, ne po jednotlivých krocích. “Proto předkládám celý soubor sedmi zákonů najednou. Kdybychom začali třeba jen pojišťovnami nebo zdravotními službami, reforma by vždy na nějakou nohu kulhala, a každý by pak mohl tvrdit, že se vlastně nepovedla – aniž by k nějaké vůbec došlo,” domnívá se T. Julínek.
Dobrou zprávou pro pacienty může být informace, kterou čísly doložili jak ředitel odboru zdravotního pojištění nizozemského ministerstva zdravotnictví Gelle Klein Ikkinke, tak předseda představenstva třetí největší nizozemské zdravotní pojišťovny CZ Mike Leers. Systém přerozdělování vybraného pojistného podle rizik tak, jak je dnes v zemi nastaven, nejen že v očích soukromých pojišťoven nediskredituje chronicky nemocné občany vyžadující více péče a tím pádem generující vyšší náklady, ale právě naopak. “Umějí tak dobře management chronických nemocí a mají tak dobrá pravidla přerozdělování, že si troufnou usilovat u pacientské organizace o skupinové pojištění například diabetiků, uhradit jim velmi promyšlenou kontinuální péči – a ještě na tom vydělat. To není jenom v Nizozemsku, například ve Švýcarsku vznikají pro diabetiky i celé specializované zdravotní pojišťovny,” komentoval jejich slova T. Julínek. “To, zdá se, vyvrací omyl národních zdravotních služeb i anonymních pseudostátních systémů zdravotnictví ‚zadarmo‘, že pacientům poskytují větší jistotu. Na nizozemském modelu najednou vidíte, jak postupně odkrývá další a další individuální potřeby, a hlavně že má nástroje k tomu je řešit.”
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana B3
Zdroj: