Aplikovaná zdravotnická psychologie v gynekologii IV
Předčasné narození dítěte je vždy výrazně stresující záležitostí, která klade velké nároky na psychiku matky, otce a jejich nejbližších. Podle týdne těhotenství ve chvíli porodu lze rozdělit nedonošené děti do několika skupin:
- 24. až 28. týden – extrémní nezralost, šance na přežití kolem 70 % dětí, s vývojovými odchylkami se bude potýkat asi 40 % dětí.
- 28. až 32. týden – těžce nezralé děti, přežívá asi 90 % z nich a 15 % mívá lehký i závažný handicap.
- 32. až 34. týden – dobrá prognóza, u těchto dětí se odchylky od vývoje a opoždění objevují přibližně v pěti procentech.
- po 34. týdnu – přežívají všechny s dobrou prognózou.
V této souvislosti se lékaři setkávají i s rodiči, kteří si nepřejí, aby se jejich předčasně a se zdravotními problémy narozené děti zachraňovali. Bývá jich kolem deseti procent. Tato situace vyžaduje od lékařů individuální psychologický přístup a klade nároky i na jejich čas. Mnohdy se totiž setkávají s agresivním chováním ze strany otce a spíše psychickou strnulostí a pasivitou matky. Pokud to jde, doporučuje se vysvětlovat rodičům klidně a s porozuměním, že nehrozí rizikové faktory pro těžké postižení dětí. Obecně však je možné říci, že muži – tatínci mívají spíše k celé záležitosti racionální přístup a dožadují se konkrétních postupů, které vedou k řešení dané situace. Komunikace s nimi pak někdy bývá náročná, protože odmítají přijmout nejistotu a fakt, že změny k lepšímu probíhají v týdnech, zatímco změny k horšímu v minutách. Lékaři jsou pak často dotazováni na otázky, na které neexistuje v tu chvíli jednoznačná odpověď.
Matky mají tendenci nejdříve obviňovat sebe, odmítají problém a mají velký strach. Psychoterapeut se u nich setká nejčastěji s pocitem vlastního selhání, s pocitem „ztráty“ rodičovství, kdy se matky nemohou o své dítě kompetentně starat, protože dítě vyžaduje neustálou zdravotnickou péči. Matka pak může také ztrácet obraz dítěte, ke kterému měla vztah (v představách v období těhotenství bylo krásné zdravé miminko) a někdy dochází i k postupnému odpoutávání se od dítěte nutkavou představou, že děťátko zemře. Psychologická péče pro celou rodinu a do budoucna i pro dítě je proto na místě.
Kasuistika
„Celé těhotenství jsem měla klidné. S manželem jsme se moc těšili na krásného chlapečka. Často jsem si představovala, jaký bude, těšila jsem se, až budu moci manželovi říci, jak je mu podobný. Všechna vyšetření v těhotenství dopadla dobře a byla jsem brána jako normální ukázková ,těhule‘. Čtyři dny po prohlídce gynekologa, kdy bylo zase vše v pořádku, mě však o víkendu začalo bolet břicho, a tak jsem jela s mužem do nemocnice. Myslela jsem, že dostanu léky a pojedeme domů, ale lékař mi řekl, že rodím. Hrozně mě to vylekalo, vždyť je přece brzy, to bylo jediné, na co jsem v tu chvíli myslela. Kubíček přišel na svět ve 26. týdnu těhotenství a vážil 950 gramů. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč se to stalo, proč byl porod předčasný. Miminko mi hned odvezli a já ležela na pokoji s ostatními maminkami, kterým nosili děti na kojení, a má náruč byla prázdná. Nikdy jsem nedokázala udržet pláč. Stále jsem se ptala proč, co jsem udělala špatně, přece jsem nekouřila a nikdy jsem neměla ani skleničku, dávala jsem si takový pozor. Můj chlapeček byl na jednotce intenzivní a resuscitační péče a bojoval o život. Teprve po celých šesti týdnech trápení, nevyspání a strachování se o Kubíčkův život jsem se dozvěděla, že jsme z nejhoršího venku a jeho stav je stabilizovaný. V inkubátoru strávil pět měsíců a prodělal čtyři operace. Propustili mě z nemocnice od mého uzlíčku s hadicemi, který stále nepřipomínal miminko. Lékaři toho nikdy moc neříkali, přestože jsme se s manželem stále ptali. Chápali jsme to, jako že nechtějí dávat naději, která by se nemusela vyplnit. Manžel je za to nenáviděl, stále to se mnou řešil, i on hledal viníka celé situace. Někdy jsem měla pocit, že jsem to i já, nemluvil se mnou a byl podrážděný, jindy se mi snažil být oporou a uklidňoval mě, že to vše určitě dobře dopadne. Další čtyři měsíce se změnily v kolotoč, práce, porodnice, domov a noční odstřikování s vírou, že to prospěje imunitě Kubíčka. Trápily mě obavy, zda se zvládnu o Kubíčka starat sama a zda budu pro něj dobrá máma, kdyby byl postižený a trvale odkázán na mou péči. Po šesti měsících jsme si ho přivezli domů. Je stále menší než panenka, ale je velký bojovník.“
Zdroj: