Až pětina žen po porodu může potřebovat psychiatrickou péči

Každá pátá žena po porodu může splňovat kritéria psychiatrické diagnózy, která často zůstává nerozpoznána. „Perinatální psychika je stále stigmatizována a podceňována,“ říká MUDr. Jana Krzyžánková, všeobecná praktická lékařka. V rozhovoru z XIX. jarní interaktivní konference SVL ČLS JEP popisuje, jak může praktik pomocí škál depresi zachytit, kdy nasadit farmakoterapii a kdy ženu odeslat k psychiatrovi. Zdůrazňuje i nutnost vyloučení organických příčin a připomíná, že psychické obtíže se v tomto období mohou týkat i otců – jen se u nich často projevují jinak. 

• V rámci primární péče se věnujete tématu duševního zdraví žen v období před porodem a těsně po něm. Proč je podle vás toto téma důležité?

Protože perinatální psychika je podle mě stále stigmatizována a podceňována. Maminkám v období těhotenství a po porodu často není dobře – a to má negativní dopad nejen na jejich zdraví, ale bohužel i na zdraví jejich dětí, na partnerské vztahy a vlastně i na psychické zdraví celé populace.

• Jak častý tento problém ve skutečnosti je?

Záleží na tom, jestli se ptáte na poporodní blues, nebo na vážnější poruchy. Poporodní blues se týká zhruba 80 procent maminek – je to přirozený, fyziologický jev. Tělo přechází z těhotenského do kojicího režimu a současně na ženu doléhá obrovské množství změn, které s narozením dítěte přicházejí. Najednou už není sama za sebe – zodpovídá za někoho jiného. Dá se říct, že jde o tranzitorní, přechodovou krizi, často spojenou s velkým přehlcením.

Ale asi vás zajímá spíš, kdy už z toho začíná být problém – a to se týká přibližně 18 procent žen. To znamená, že skoro každá pátá maminka by už splňovala kritéria pro psychiatrickou diagnózu.

• Co může pro tyto ženy udělat praktický lékař?

Za ideálních podmínek by měl být schopen je diagnostikovat. K tomu máme k dispozici například Beckovu škálu úzkosti nebo Edinburskou škálu poporodní deprese. Podle výsledků může lékař zvážit nasazení farmakoterapie – a jsou dostupná i antidepresiva, která jsou slučitelná s kojením.

Doporučené postupy z roku 2024, které zpracoval MUDr. Antonín Šebela, uvádějí jako vhodné léky například sertralin, escitalopram nebo paroxetin. Praktický lékař by měl také vyloučit organickou příčinu – třeba anémii nebo poruchy štítné žlázy. Ty mohou velmi dobře napodobit symptomy deprese, zatímco hypertyreóza se může projevovat třesem, pocením a simulovat úzkosti.

• Pokud lékař cítí, že situace přesahuje jeho možnosti – kam může ženu dále odeslat?

Určitě k psychiatrovi. A pokud jde o akutní stav – například maminka vykazuje psychotické příznaky nebo má jasný plán, jak si ublížit –, pak je namístě obrátit se na krizové centrum nebo ženu bez prodlení odeslat přes rychlou záchrannou službu na nejbližší psychiatrickou pohotovost.

• Existují v této oblasti i neziskové organizace nebo projekty, které se specializují na pomoc maminkám?

Určitě – za mě hlavně organizace Úsměv mámy, která působí už deset, možná jedenáct let. Pomáhají maminkám, které „zradila psychika“, a zajišťují jim peer podporu. Peerky jsou v tomto případě ženy, které si samy prošly psychickými obtížemi v perinatálním období – a zvládly to. Navíc jsou proškoleny tak, aby poznaly závažné příznaky a věděly, kdy je potřeba ženu neprodleně odeslat dál.

Organizace má také systém intervizí – peerky se pravidelně scházejí, sdílejí příběhy a hledají, jak pomoc ještě zlepšit. Myslím si, že jsou v praxi opravdu velmi nápomocné.

Podle pilotního výzkumu Národního ústavu duševního zdraví, který probíhal ve spolupráci s Úsměvem mámy, se ukázalo, že peer podpora může snižovat intenzitu depresivních příznaků a zvyšovat kvalitu života maminek – dokonce i tehdy, pokud dojde jen k jedinému kontaktu.

• V této souvislosti se často zapomíná na novopečené otce. I pro ně může být období po porodu psychicky velmi náročné. Co se dá dělat pro ně?

Myslím si, že bychom se měli snažit o to, aby se nová rodina měla celkově co nejlépe. Otcové mají sami o sobě zhruba desetiprocentní pravděpodobnost výskytu depresivních příznaků – a ty se u nich často neprojevují jako klasický smutek, ale spíš podrážděností, vztekem, někdy agresivitou nebo tím, že stres zapíjejí alkoholem.

Za mě by tatínci potřebovali víc volna, větší flexibilitu v práci a celkově větší společenské ocenění za to, že pomáhají přivádět na svět novou generaci. Porodnost totiž klesá – a možná se za chvíli z všeobecných praktických lékařů stanou praktičtí geriatři.