Bariatrie na vlastní kůži
---
Anamnéza: Na váze jako na houpačce
První dietu jsem držela v roce 1975 před svatbou, abych nevypadala ve svatebních šatech jako koule. Vážila jsem asi 72 kg, měřila 160 cm. Tenkrát jsem šla za soukromým lékařem, který léčil podle čínských metod. Doporučil mi, že mám jíst vše, co roste a klíčí, a rozepsal mi dietu. Byla velmi zajímavá. Ráno jsem měla snídat syrovou mrkev, večeřet vařené brambory se syrovou cibulí! Jedla jsem do sytosti a ručička váhy ukázala za 3 týdny 68 kilogramů.
Při prvním těhotenství jsem přibrala až na 98 kg, po porodu jsem šla na endokrinologii. Prozkoumali mi štítnou žlázu - máme to v rodině - ale bez výsledků. Nemohla jsem se na ni vymlouvat, a tak mi lékař napsal fenmetrazin. Byla jsem velmi aktivní, neměla jsem moc hlad a kila šla dolů. Jenže záhy jsem otěhotněla podruhé. Před porodem jsem vážila 88 kg a po porodu 81 kg. Po nějaký čas se mi dařilo držet stabilní hmotnost, s nástupem do práce a rodinnými starostmi mě však zase dostihl stres, který jsem řešila sladkým a přejídáním.
Od roku 1978 do roku 1998 jsem držela dietu každý rok. V roce 1998 jsem si zakoupila HERBALIFE, v roce 1999 jsem hubla s cambridgeskou dietou, zkusila jsem Meridii a průběžně hubla a tloustla.
Nemoc duše i těla
Byla jsem od puberty děvče "krev a mlíko", takže si můj muž sňatkem nekupoval zajíce v pytli, viděl, jak vypadám a jak vypadá celá má rodina. Avšak v průběhu společného života, jak jsem začala nabírat, mi občas naznačil, že bych měla něco shodit, ale on sám na svém způsobu života nic neměnil. Bolely mne kyčle, byla jsem dýchavičná, styděla se za nadváhu, halila se do příšerných hábitů, nerada jsem chodila do neznámé společnosti atp., ale nic z toho mě nedonutilo zhubnout natrvalo.
Nedovedla jsem se přesvědčit, že bych měla změnit životní styl, začít zdravě jíst, cvičit a nenervovat se problémy, které vyplývaly z nespokojenosti v manželství. Od počátku všech diet jsem si vědoma, že za moji nadváhu, jež nebyla způsobena zdravotními problémy, mohl stres, nespokojenost, slabá vůle.
Bod zlomu
Přestala jsem si už věřit, že jednou všechno překonám a že zhubnu jen díky práškům a vůli. V dubnu 2007 jsem konečně vyřešila svůj první "psychický problém" a odešla ze společné domácnosti od manžela. Díky tomu jsem přestala vyvařovat a nakupovat spoustu jídla, abych zabezpečila rodinu. Od roku 1991, kdy začal manžel podnikat, jsme totiž žili ve "víkendovém manželství", které za pár let přestalo být absolutně funkční.
Koncem května přišel na návštěvu bratr (150 kg) a svěřil se mi, že absolvoval bandáž žaludku. Po čase volal, jak se úžasně cítí, že zhubl 25 kg. Tak jsem začala hledat další argumenty na internetu. Brzy jsem se rozhodla pro operaci a pro vyřešení svého druhého problému, "obezity". Mé rozhodnutí mě zastihlo na váze přes 100 kg. Když jsem šla na zákrok (srpen 2007) musela jsem začít s dietou a do nemocnice šla s váhou 98 kg.
Vše kolem operace
Předoperační vyšetření slibovalo kromě klasických vyšetření i rozhovor s psychologem. Očekávala jsem, že mě trochu rozebere, najde kořeny mého přejídání a mého bolestínkování. Psychoterapie se však před operací nekonala, škoda.
Samotná operace (bandáž žaludku) proběhla bez problémů. Ráno jsem nastoupila a dopoledne byl zákrok provedený. Čtyři malé dírky do břicha! Rekonvalescence proběhla bez komplikací.
Nejdůležitější úkol: naučit se jíst
Po operaci jsem si nemohla zvyknout na "prťavé" porce. Koupila jsem si dětské hrníčky, měřítka a váhy a začala jsem odvažovat a odměřovat jídlo a pití. Musela jsem si rovněž zvyknout na velmi pomalé přijímání potravy a hlavně na důkladné kousání. Občas se stávalo, že jsem přece jenom snědla větší sousto a pak mě tlačil žaludek, nemohla jsem zvracet, ale jen jsem plivala husté sliny. Teprve za 20 až 30 minut se žaludek zklidnil. Tyto stavy mívám někdy i nyní, když něco pořádně nerozkoušu.
Změna k novému životu?
Zpočátku šla kila dolů docela rychle, pak se asi za dva měsíce hubnutí trochu pozastavilo. V květnu 2008 jsem jela na turistický zájezd a během něj zjistila, že mě vlastně baví chodit a hýbat se. Do té doby jsem cvičila jen nárazově, nikdy to nebylo mé hoby.
Od června 2008 jsem začala chodit pravidelně cvičit dvakrát týdně (cykling) a od července téhož roku mi cvičitelka upravila jídelníček na šest až sedm malých porcí denně. A tak začala kila opět ubývat a tuk se začal měnit ve svalovou hmotu. Mám to ověřené, protože si chodím dvakrát ročně měřit tuk do nemocnice, kde byla provedena operace.
Zcela jiná žena
V současnosti dodržuji rozepsaný jídelníček, třikrát týdne cvičím (spinning a walking). Občas trochu zahřeším sladkým jídlem, ale už ne v takovém množství a frekvenci. Zvedlo se mi sebevědomí, našla jsem si přítele a se svými 73 kg se vznáším v oblacích. Pomohlo mi i kamarádství se spolupacientkou z nemocnice.
Spojil nás stejný osud a přání konečně zhubnout! Naši ošetřující lékaři nás obě nabádali, abychom zůstaly v kontaktu a vyměňovaly si zkušenosti. Opravdu si celou tu dobu od operace voláme, píšeme e-maily a setkáváme při pravidelných kontrolách, i když kamarádka dojíždí až z Děčína. Ona však má s udržením váhy velké problémy.
Svého rozhodnutí nelituji, naopak si zazlívám, že jsem to neudělala dříve, a tím se o pár let dříve nezbavila svých problémů. Dokonce si i věřím, že vytrvám! Ale ruku bych za to do ohně nedala; budu to moci říct až tak za pět let. Jako se říká "abstinující alkoholik", tak já jsem "ukázněný žrout".
Zdroj: Medical Tribune