Bavme se o kvalitě lékárenské péče
Zastavím se u názoru, že lékárník je jenom prodavač a že si prý kazíme image sami. Myslím si, že z velké části se jedná o důsledek prostředí, ve kterém se na rozdíl od lékařů pohybujeme. Pracujeme v jednom z nejliberálnějších lékárenských prostředí v Evropě a také v prostředí velmi konkurenčním. Je nepochybné, že lékárenství je od samého počátku 90. let bráno našimi politiky jako něco jiného než zdravotnictví obecně. A právě v tomto rozdílném pojetí je počátek všeho. Důsledkem je postupná a plíživá degradace našeho oboru na obchod s léčivy, což většině lékárníků vadí. Nemáme však sílu přesvědčit politiky ke změnám, byť se o to snažíme už 15 let. Zájem nejrůznějších lobby a neochota měnit zaběhnutý stav je zřejmě klíčovým důvodem. Také jsme neustálým terčem útoků ze strany tzv. Úřadu pro hospodářskou soutěž, kterému z nepochopitelných důvodů vadí mechanismy standardní jinde v Evropě. Takže slova o etice a odbornosti lékárenské péče dávaná do souvislostí s liberalizací a komercionalizací zdravotnictví jsou údajně omezováním svobodné hospodářské soutěže, ale neustálé, téměř raketové zdražování elektřiny, plynu či vody téměř monopolními dodavateli příslušnému úřadu nevadí.
Co zavinili politici?
Prvním faktorem bylo umožnění provozování lékáren nelékárníkům. Lékárnu tedy může provozovat jakýkoli ekonomicky silný subjekt. Je pak nepochybné, že zájmy takového majitele se často střetávají se zdravotnickou etikou a s odborným pohledem lékárníka. Lékárna je nucena pouze vydělávat a plnit stanovený obrat. Majitele nezajímá JAK, ale pouze KOLIK.
Druhým faktorem je naprosto liberální přístup k zakládání nových lékáren. Lékárnu může tedy založit nejen kdokoli, ale i kdekoli, třeba i vedle stávající lékárny. To vedlo k živelnému zakládání lékáren i tam, kde už byly, k zostřování konkurenčního prostředí zejména ve městech a v ekonomicky atraktivních lokalitách a k boji o zákazníka, resp. zejména o jeho recepty (protože o zájem pacienta tady vůbec nejde), často nevybíravými prostředky. Všichni známe téměř dumpingové ceny, nereálně nízké doplatky, kdy cena je na úrovni nákupní ceny léku, nebo dokonce i pod ní. Dále bohužel všichni známe různé dárečky a odměny pacientům za přinesené recepty, což vrcholí téměř neskutečnou věcí – vracením hotovosti za přinesený recept. Provozovatel, který není schopen zaujmout odbornou úrovní své lékárny, se uchyluje k takovým aktivitám, jež ubírají klienty a snižují obrat zavedeným i velmi dobrým lékárnám.
Třetím faktorem je cenotvorba léčiv, doplatky, poplatky atd. Systém, který tady vládne, bych nazval naprostým cenovým chaosem. Výrobci si mění ceny, jak chtějí, nahoru, dolů. Poskytují různé výhody lékárnám, které objednají hodně. To znamená zvýhodnění velkých lékáren, resp. lékáren s velkým obratem, které tak následně mohou poskytnout nižší doplatek. Ale copak jsou pacienti, kteří chodí do těch menších a malých, nějak méněcenní? Vždyť je to popření myšlenky rovného přístupu ke zdravotní péči! Rozdíly v doplatcích mezi lékárnami je celonárodní téma už řadu let a pro velkou část veřejnosti jsme jenom zloději, kteří různě čarují s cenami. V této atmosféře se úplně vytrácí zdravotnický aspekt lékárenské péče.
Vrcholem všeho bylo zavedení poplatku za položku na receptu spolu se široce medializovaným tvrzením, že poplatek je příjmem zdravotnického zařízení, tedy v tomto případě lékárny. Takže zase jsme široce obviňováni (opozicí i veřejností), že si „mastíme kapsy“. Přitom tvrzení o třicetikorunovém příjmu navíc pro lékárnu je lež, ale to už se veřejnost nedozví.
Obrovská konkurence a velký počet lékáren vede k postupnému úbytku zákazníků a stále klesajícímu obratu u mnohých z nás. Snižující se frekvence výdeje různých léků samozřejmě vede k postupnému poklesu odborné erudice, protože pokud se lékárník k velké části léků vůbec nedostane, nebo jen nepravidelně, samozřejmě je nemůže podrobně znát, a navíc nemá kontakt s pacienty, kteří je berou.
Kritériem výběru jen cena?
Snaha státu neustále snižovat výdaje na léky vede k neustálému snižování cen běžných léků. Z růstu preskripce dražších léků pak profituje pouze úzká část lékáren, zejména v nemocnicích a poliklinikách, resp. v blízkosti ambulancí odborných specialistů.
Běžným veřejným lékárnám stále klesá obrat za předepisované léky, potažmo celkový obrat. Důsledkem je výrazná redukce personálu na jednu lékárnu v posledním desetiletí. To má samozřejmě důsledek v kvalitě péče, tak jako v jiných segmentech zdravotnictví. Jsme často výrazně psychicky unaveni, navíc každý reaguje podle svého temperamentu a povahy. Je tedy normální a lidské, že člověk nemůže zářit celý den a překypovat neustále ochotou, když mu stále někdo nadává, že zase platí o 10 korun víc, nebo že jinde mu dají k receptu desetikorunu. Samozřejmě to je extrém, většina lidí takhle nereaguje, ale i ta menšina dokáže otrávit. Aktivita a agresivita lékárenských řetězců narůstá. Vy byste nebyli znechuceni prací v takovém prostředí? Člověk má pocit, že snaha k ničemu nevede, protože stejně každého zajímá jenom cena a peníze. Krédem současnosti je profit.
Neustálé snižování obratu téměř neumožňuje potřebné investice. Na kvalitu si lékárna musí vydělat. Tam, kde jde doslova o přežití, se těžko hovoří o kvalitě. Mnozí kolegové zůstali ve svých lékárnách sami, bez dalších zaměstnanců.
Snižování obratu za léky zároveň nutí lékárníky uvažovat nad rozšiřováním nabídky, a tedy sortimentu v širší oblasti péče o zdraví. Proto dnes v lékárnách najdeme sortiment, který před 10 nebo 15 lety v lékárnách neexistoval. Je to prostě existenční nutnost. Jde o naprosto stejný sortiment, který mají moderní lékárny v západní Evropě. Je to také reakce lékárníků na stále se zvyšující důraz na prevenci a rostoucí snahu lidí pečovat o své zdraví. A lékárník jako vysokoškolsky vzdělaný zdravotník je přece přímo povolán stát se poradcem v těchto věcech. Samozřejmě to vyžaduje vzdělávání, protože na fakultě jsme se tomu nenaučili. A myslím si, že tato oblast je i přirozeným zájmem naprosté většiny lékárenského personálu, jak farmaceutů, tak personálu středního. Jistě jako v každém oboru je i mezi pracovníky lékáren část lidí, kteří naší profesi čest nedělají, lidí bez zájmu o obor a o další vzdělávání. Toho jsem si dobře vědom. Ale pokud nebude nastolen spravedlivý systém, ve kterém více bude ohodnocen, resp. bude lépe vnímán lékárník lepší, s hlubšími znalostmi a schopností dobře poradit, nikoli pouze levnější, tak k posunu nedojde. Dnes jsou často i v médiích i mezi lidmi brány jako „dobré“ ty lékárny, které nevybírají doplatky nebo se různým způsobem pacientům podbízejí. Nikdo se neptá po kvalitě. Tedy, abych byl spravedlivý, částečně ano, ale cena je často zdůrazňována jako hlavní kritérium k výběru lékárny.
V boji s lékárníkem o pacienta nejde
Jednou z příčin negativního obrazu je i rivalita až nevraživost ze strany lékařů. Tam, kde se střetávají zájmy lékařů a lékáren, pak již vůbec nejde o pacienta a jeho zájem, ale o snahu pošpinit jeden druhého. Despekt, se kterým se setkáváme ze strany některých lékařů, včetně současného i minulého vedení lékařské komory, je až překvapivý s ohledem na to, že i lékaři by měli alespoň rámcově vědět, jaké vzdělání lékárníci absolvují. A opět platí, že v každém oboru jsou lidé různí a zevšeobecňování některých negativních jevů na všechny lékárníky je bohužel častou praxí. Ať se tedy negativní jevy pojmenují a hledá se řešení! I lékaři by si měli uvědomit, že dobře fungující lékárna a erudovaný lékárník jim šetří práci, pomůže řadě pacientů s banalitami a vzniklý prostor potom lékaři mohou lépe využít pro závažnější případy, které lékárník vyřešit nemůže. Vzniklou úsporu z veřejných prostředků lze pak využít i ke zvýšení příjmů lékařů a nemocnic. Bavme se o tom, jak zlepšit kvalitu lékárenské péče ve prospěch pacienta, a nikoli o tom, zda jsou nebo nejsou lékárníci „zbyteční prodavači“ nebo „v 21. století zbytečný luxus“, jak občas slýcháme.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2008, strana A5
Zdroj: