Beta−blokátory v léčbě hypertenze

Beta-blokátory se vedle inhibitorů ACE, statinů a kyseliny acetylsalicylové v současnosti řadí do skupiny kardiovaskulárních léků, u kterých bylo jednoznačně prokázáno, že snižují úmrtnost nemocných se srdečně-cévním onemocněním. Většina léčebných účinků beta-blokátorů je dána blokádou β1 receptorů („kardioselektivita“), naopak větší počet nežádoucích účinků je dán blokádou β receptorů. Beta1 receptory se vyskytují postsynapticky především v srdci, dále v gastrointestinálním traktu, v ledvinách a v tukových buňkách. Beta2 receptory jsou umístěny postsynapticky především v bronchiálním traktu, cévách, děloze, pankreatu, játrech a také ve žlázách s vnitřní sekrecí (tab. 1). Vnitřní sympatomimetická aktivita některých preparátů vyplývá z podobnosti jejich molekulární struktury se strukturou sympatomimetik. Beta-blokátory s vnitřní sympatomimetickou aktivitou mohou způsobit po navázání na β receptor jeho strukturální změnu analogickou změně vyvolané agonisty, a proto jsou také někdy označovány jako parciální agonisté. Podrobný mechanismus účinku beta-blokátorů není dosud dostatečně objasněn, pravděpodobně proto, že zahrnuje více biologických účinků (viz tab. 2). O farmakologických vlastnostech dále rozhoduje jejich hydrofilita či lipofilita a tzv. efekt stabilizace membrán chinidinovým nebo lokálně anestetickým účinkem. Typickým zástupcem lipofilních beta-blokátorů jsou carvedilol, metoprolol, hydrofilních beta-blokátorů atenolol. U lipofilních beta-blokátorů je dlouhá doba farmakodynamického účinku dána v prvé řadě pomalým vymýváním z tkáně. Jedná se hlavně o afinitu (pevnost vazby) na receptor a lipofilita je důležitá pro průnik membránou, což vysvětluje, proč i preparáty s krátkým poločasem v plazmě mají biologický účinek trvající 24 hodin. Naopak hydrofilní beta-blokátory se rychle odstraní z tkání, ale mají dlouhý poločas v plazmě, který je rozhodující pro dobu biologického účinku.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 3/2005, strana 52

Zdroj: