Biomarkery srdečního selhání

Srdeční selhání, které představuje stále závažnější problém veřejného zdravotnictví, není pouze výsledkem přetížení či poškození srdce, nýbrž vyplývá z komplexní interakce mezi genetickými, neurohormonálními, zánětlivými a biochemickými změnami působícími na kardiomyocyty, srdeční intersticium či obojí. Zjevně narůstá klinický význam stále většího počtu enzymů, hormonů, biologických látek a dalších markerů zatížení a dysfunkce srdečního svalu, jakož i poškození myocytů – souhrnně hovoříme o tzv. biomarkerech.

Mezi biomarkery patří i genetické varianty, nálezy zobrazovacích metod, fyziologické testy a bioptické vzorky tkání, nicméně v tomto přehledu se soustředíme na biomarkery vyšetřované v krvi nebo moči, jiné než jsou sérové koncentrace hemoglobinu, elektrolytů, jaterních enzymů a kreatininu, jejichž stanovení tvoří rutinní součást klinické péče. Morrow a de Lemos1 definovali tři kritéria, která by měl biomarker splňovat, aby byl z klinického hlediska užitečný. Za prvé musí mít klinický lékař přístup k přesným a opakovaným měřením jeho hodnoty, a to s přijatelnými náklady a rychle dostupnými výsledky; za druhé musí biomarker poskytovat informaci nad rámec těch, které lze získat pečlivým klinickým vyšetřením; a konečně – znalost naměřené koncentrace by měla lékaři usnadnit rozhodování.

Všechna tři kritéria splňuje jen poměrně malá část biomarkerů diskutovaných v tomto přehledu, nicméně řada z nich zřejmě poskytuje důležité informace ve vztahu k patogenezi srdečního selhání nebo k rozpoznávání osob ohrožených jeho rozvojem, případně se zdají být užitečná z hlediska stratifikace rizika, diagnostiky srdečního selhání nebo sledování účinků léčby.

Mnohé biomarkery mohou být samy o sobě rizikovými faktory, a proto mohou představovat potenciální cíle terapie. Ačkoli neexistuje obecně přijímaná klasifikace biomarkerů do specifických tříd, navrhujeme jejich rozčlenění do šesti kategorií, jakož i zavedení sedmé kategorie nových biomarkerů, jež dosud nebyly zevrubně popsány (tab. 1).

Zánět

Zánět hraje důležitou roli v patogenezi a progresi mnoha forem srdečního selhání, přičemž biomarkery zánětu se staly předmětem intenzivního výzkumu (tab. 2).3 Zájem o přítomnost mediátorů zánětu u nemocných se srdečním selháním se datuje od roku 1954, kdy se objevila možnost přibližného stanovení koncentrace Creaktivního proteinu – proteinu, který se v séru vyskytuje při mnoha zánětlivých stavech. Ve studii zveřejněné roku 1956 byl popsán nález Creaktivního proteinu (CRP) u 30 ze 40 pacientů s chronickým srdečním selháním a byla zmíněna skutečnost, že u pacientů s vyšší koncentrací Creaktivního proteinu šlo o srdeční selhání těžšího stupně.4 Následně byl CRP charakterizován jako reaktant akutní fáze syntetizovaný hepatocyty pod vlivem prozánětlivého cytokinu interleukinu6.5

Vyšetření Creaktivního proteinu jakož....

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2008, strana 6

Zdroj: