Biosimilars IV – díl II. Biosimilární infliximab CT‑P13 v terapii idiopatických střevních zánětů u gravidních pacientek

Budou biosimilární léky v onkologii stejně úspěšné jako v revmatologii a gastroenterologii? Tak znělo základní téma již čtvrtého semináře o biosimilars, které se tentokrát přesunulo z IKEM do posluchárny FN v Motole. Workshop se konal koncem února 2018. Jak jsou bezpečné biosimilární léky v gastroenterologii, a to i u těhotných žen s idiopatickými střevními záněty, sdělil auditoriu profesor Milan Lukáš (ISCARE a 1. LF UK, Praha).

Monoklonální protilátky a gravidita je spojení skloňované ve všech pádech ve všech oborech, kam biologická léčba vstoupila. Naléhavou je tato otázka u onemocnění, která postihují mladé ženy ve fertilním věku, což je jak revmatoidní artritida, roztroušená skleróza, tak idiopatické střevní záněty (idiopathic bowel diseases, IBD), ale i další.

Pokud se zaměříme na originální infliximab, pak existuje dostatek zkušeností, které svědčí o bezpečnosti pro matku i plod, co se týče délky těhotenství a vývoje plodu. Zatím však chyběla data o biosimilárním infliximabu, uvedl profesor Milan Lukáš.

Biosimilární infliximab CT‑P13 je schválen v indikacích revmatoidní artritidy, ankylozující spondylitidy a IBD. Mechanismus účinku, efekt a toxicita byly zkoumány in vitro i ex vivo (v séru pacientů) a nebyly shledány rozdíly mezi infliximabem originálním a biosimilárním.

K ověření účinnosti a bezpečnosti biosimilárního infliximabu u těhotných s IBD byla navržena a provedena retrospektivní studie s dvaceti pacientkami, které byly v průběhu gravidity léčeny biosimilárním infliximabem. U všech sledovaných byly známy informace o výsledku těhotenství. Sledovaly se údaje o aktivitě onemocnění, léčbě, výsledcích gravidity a o stavu novorozence. Byla zaznamenávána a hodnocena aktivita choroby v době početí, po celou dobu těhotenství a šest týdnů po porodu. Koncentrace CT‑P13 v pupečníkové krvi byly měřeny metodou ELISA.

Do studie byla zařazeno 16 žen s Crohnovou chorobou a čtyři ženy s ulcerózní kolitidou. Průměrný věk činil 28,7 roku a 55 procent žen bylo prvorodičkami. Medián doby od počátku onemocnění do gravidity byl 6,0 roku. Celkem 70 procent žen mělo anamnesticky perianální postižení. Při koncepci bylo onemocnění hodnocené jako aktivní u 30 procent žen, 65 procent pacientek bylo v remisi a u jedné se jednalo o diagnostikovanou těžkou ulcerózní kolitidu těsně po koncepci. Této pacientce byla podána rescue therapy CT‑P13, ostatní nemocné byly léčeny dlouhodobě (v průměru 2,3 roku) před otěhotněním. Z dvaceti gravidit se narodilo 19 živých novorozenců s průměrnou porodní hmotností 3 305 g. U pacientek v remisi činila průměrná hmotnost novorozence 3 549 g a u žen s aktivní chorobou byla porodní hmotnost dítěte 2 921 g. Rozdíl je statisticky významný (p = 0,0043), z čehož jednoznačně vyplývá, že aktivita choroby matky je spojena s nižší, nikoli však nízkou porodní hmotností (za nízkou porodní hmotnost je považováno méně než 2 500 g). Jedna gravidita končila spontánním abortem. K předčasnému porodu novorozence s nízkou porodní hmotností došlo v jednom případě.

Porod byl veden operativně v 70 procentech případů, ve většině případů (79 procent císařských řezů) pro perianální postižení. Nebyly hlášeny žádné peripartální a perinatální komplikace. Vyskytl se jeden případ vrozené vývojové vady – rozštěp patra (důsledek konkomitantní léčby steroidy?).

Zajímavým pozorováním byl pomalý pokles koncentrace infliximabu v séru dětí. Byla nalezena korelace doby od poslední dávky infliximabu s výší koncentrací léku v pupečníkové krvi. Vzhledem k přetrvávání koncentrace infliximabu v séru kojenců je vhodné adaptovat vakcinační schéma a děti očkovat, až infliximab v séru nabude minimálních (nulových) hodnot.

V této nevelké, ale významné studii nebyla zjištěna žádná bezpečnostní rizika pro matku ani pro novorozence.

Zdroj: MT