Bude se na českých lékařských fakultách vyučovat alternativní medicína?

Na přání veřejnosti začalo ministerstvo zdravotnictví pracovat na zákoně o léčitelství. Pacienti mají o služby mimo standardní medicínu zájem, pravidla pro léčitele zatím nejsou a nelze vyloučit, že se nemocní stanou obětí šarlatánů, kteří chtějí vydělat na lidské hlouposti. Hrozí také, že kvůli mlhavé naději odmítnou pacienti léčbu ověřenou vědeckými studiemi. Některé alternativní metody však mohou mít podpůrný efekt při klasické léčbě. Ministerstvo chce zakotvit pravidla, kdo může služby alternativní medicíny poskytovat a za jakých podmínek, a stanovit, že musí vést dokumentaci o provedené péči, aby pacient byl chráněn ve sporu s poskytovatelem těchto služeb. Zeptali jsme se zastánců klasické i alternativní medicíny: Potřebuje české zdravotnictví zákon o léčitelství, může být pro pacienty přínosem, nebo jde o legalizaci šarlatánství?

• Prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D.,

náměstek ministra zdravotnictví pro zdravotní péči

Zákon o léčitelství je norma, která je v současné době na ministerstvu připravována a jejíž tvorba byla stimulována obrovskou averzí ČLK vůči tradiční čínské medicíně. Je zcela nepochybné, že podobnou normu potřebujeme. V jakési šedé zóně existuje řada více či méně seriózních léčebných či léčitelských postupů, které buď můžeme zařadit do komplementární medicíny, některé z nich do léčitelství, jiné jsou na první pohled šarlatánské. Měli bychom se konečně přestat tvářit, že tyto metody neexistují, zavést určitá pravidla a stanovit i zodpovědnost jejich poskytovatelů vůči pacientovi. Osobně bych preferoval rozdělení tohoto zákona na část věnující se komplementární medicíně a část, která bude definovat vlastní léčitelství. Přestože se ČLK snaží zcela potlačit a skandalizovat jakoukoli psychosomatickou medicínu, tento názor celosvětovému vývoji neodpovídá. Dnešní přetechnizovaná medicína nedokáže vyřešit všechny problémy a řadě osob vitálně někdy chybí pouhý terapeutický pohovor, který může napomoci řešit i somatické obtíže. Rovněž nebude jednoduché zahrnout do jedné normy profese, které vyžadují tříleté, pětileté i víceleté certifikované vysokoškolské vzdělání a budou například aplikací svých postupů porušovat integritu kůže, a na druhé straně léčitele s týdenním kursem s naprosto vágní definicí jejich působení i naprosto nepředvídatelným vlastním dopadem na zdravotní stav klienta jejich služeb. Rozhodně je nutné aplikované metody dokumentovat a jednoznačně se vyhnout možnému zanedbání klasické zdravotní péče v důsledku obchodu s neodůvodněnou nadějí.

• Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA,

rektor Univerzity Karlovy, přednosta Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF UK a VFN

Myslím si, že zákon, který bude upravovat léčitelství, je nezbytný, aby nemohlo docházet k poškozování nemocných neověřenými a někdy i podvodně aplikovanými alternativními postupy. České zdravotnictví patří mezi velmi kvalitní. Máme technologie, diagnostiku, léčebné postupy na špičkové evropské úrovni, jako je tomu v Rakousku, Německu, ve Francii atd. Lékařské fakulty vzdělávají své studenty v metodách diagnostiky a léčby, které se odvíjejí od stávajícího vědeckého poznání. Faktem je, že některé alternativní postupy mohou mít podpůrný efekt při léčbě, avšak při spolupráci s lékařem, který má léčbu pacienta vést. Bohužel většina alternativních a léčitelských postupů nemá oporu ani v objektivním poznání, ani v jejich účinku či v ověření jejich bezpečnosti adekvátně vedenými studiemi. Jejich aplikace v praxi pak bohužel nezaručuje, že nemůže dojít k poškození nemocného. Tím v žádném případě nechci říci, že by měly být alternativní léčitelské postupy paušálně odmítnuty nebo zavrženy. Je však třeba je objektivně hodnotit a posuzovat, včetně rizik, která mohou mít. Je to oblast, která vyžaduje zákonnou regulaci, neboť se dotýká života lidí.

• Prof. MUDr. Štěpán Svačina, CSc.,

předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně

Normu o komplementární či alternativní medicíně (léčitelství) má dnes většina evropských zemí. Obecně platí, že tuto činnost se nedaří nikde vymýtit a za určitých okolností může pacientovi pomoci. Vzpomeňme třeba na tzv. Bábu radnickou či Pátera Ferdu ze Sušice a další, kteří i za minulého režimu pomohli řadě pacientů a mnoho neuškodili. Předchozí vláda vytrhla z tohoto kontextu čínské léčitelství a přiřadila je k zdravotnickým povoláním, a to byla v evropském i světovém kontextu hrubá anomálie. Léčitelé zcela jistě nejsou lékařské ani nelékařské zdravotnické povolání. Nový zákon by měl:

• metody vyjmenovat od čínského léčitelství přes homeopatii až po ajurvédu – v evropských zákonech bývá metod až deset,

• způsobit, aby léčitelé

• zanechávali přezkoumatelnou dokumentaci,

• nepohybovali se mimo finanční kontrolu a činnost jasně nahlásili,

• měli by mít alespoň minimální vzdělání, aby byla eliminována rizika poškození pacienta – nemělo by jít o vzdělání zdravotnické, ale třeba nějaký kurs o příznacích nemocí a jejich významu.

Nejsložitější je otázka, co dělat se zdravotníky, a tedy i lékaři, kteří tyto činnosti provozují. Namítat mohou, že metody využívají v rámci psychoterapie a využívají placebo efektu. Rozumným řešením by asi bylo vyčlenit zvláštní ordinační dobu a zakázat souběžné vykazování kódů pojišťovnám. To jsou detaily, které je ještě třeba diskutovat.

• MUDr. Milan Kubek, prezident České lékařské komory Lékařská komora ostře protestovala proti tomu, aby léčitelé provozující tzv. tradiční čínskou medicínu byli zařazeni mezi zdravotníky, a doufáme, že se nám jejich vyškrtnutí ze zákona o vzdělávání zdravotníků podaří prosadit. Na druhou stranu úmysl vytvořit zákon o léčitelích podporujeme. Ostatně již v minulém volebním období jsme o něm s tehdejším vedením ministerstva zdravotnictví jednali.

Léčitelství nemá smysl zakazovat, bylo by to stejně marné. Je však vhodné tuto činnost nějak regulovat a alespoň se pokusit znepříjemňovat život podvodníkům, kteří vydělávají na naivitě a bohužel často i zoufalství nemocných lidí, které by stát měl svojí autoritou chránit.

Zákon o léčitelích by podle mého soudu nemusel být nijak rozsáhlý. V první řadě je třeba uložit léčitelům povinnost vést dokumentaci o tom, co svými vyšetřovacími metodami u svých klientů zjistili, co s nemocnými prováděli a co jim doporučovali. Právě absence jakékoli dokumentace je dnes hlavním problémem, když chce někdo hnát takového léčitele či šarlatána k odpovědnosti. Léčitelé zkrátka musejí být za svoji činnost právně zodpovědní obdobně jako zdravotníci a měli by mít alespoň minimální znalosti o anatomii, fyziologii a patologii. Samozřejmostí by pak měla být povinnost registrovat svoji živnost a platit daně.

• Prof MUDr. Petr Panzner, CSc.,

předseda České společnosti alergologie a klinické imunologie ČLS JEP, přednosta Ústavu imunologie a alergologie LF UK a FN Plzeň

Bylo by záhodno tuto oblast regulovat, otázka zní jak. Alternativní léčitelé by měli mít limity, aby nepoškodili pacienta, obtíž je v definici těchto limitů. Soudím, že by měli mít alespoň částečné medicínské vzdělání, případně alespoň soudný rozum, aby pacienta včas odeslali k lékaři a nepouštěli se do postupů, které mohou pacienta poškodit, minimálně tím, že mu není poskytnuta správná medicínská péče. Možná právě to jsou důvody, proč se snažit o regulaci.

Ze zkušeností ze zahraničí vím, že oblast klasické medicíny a alternativní medicíny bývají poměrně striktně odděleny. Buď se jedná o lékaře, a ten se chová podle medicínských doporučení, a pokud se podle nich nechová, riskuje sankce a postihy. Anebo to není lékař, je to léčitel – a pacient má tedy zcela jasno, o péči jakého charakteru se jedná. Nevím, zda jsou léčitelé někde regulováni například povinným členstvím ve své komoře.

Obecně mohu říci, že alternativní medicínu úplně nezatracuji. Myslím si, že jsou pro ni vhodní pacienti a vhodné diagnózy, u nichž psychosomatika převládá nebo hraje výraznější roli v příčině potíží. Ve finále zde i placebo může výrazně pomoci. V určitých situacích mě ovšem alternativní medicína irituje, a to když hrozí poškození pacienta a zanedbání medicínské péče a když ti, kdo tyto metody provozují, na pacientech nekřesťansky vydělávají.

• Doc. MUDr. Jana Prausová, Ph.D., MBA,

předsedkyně České onkologické společnosti ČLS JEP, přednostka Onkologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole

V minulosti jsme se opakovaně setkali s tím, že pacienti s onkologickou diagnózou odmítli léčbu a uchýlili se k léčitelským metodám, od kterých si slibovali vyléčení či zlepšení stavu své nemoci. V některých případech to bylo hned po stanovení diagnózy, kdy námi doporučenou léčbu vůbec nezahájili, v jiných případech až v průběhu a po částečném absolvování indikované léčby. Ani v jednom případě však jejich rozhodnutí nebylo ku prospěchu průběhu nemoci a jejich stavu.

Na počátku nemoci, která ještě nemá tolik pro pacienta negativních dopadů, léčitelé svými metodami mohou udržovat relativně dobrý přetrvávající stav nemocného především jejich psychickou podporou a tím, že jejich přístupy nemají nežádoucí účinky na stav nemocného, ale neovlivní ani stále pokračující nemoc. U pacientů, kteří ukončí indikovanou terapii, léčitelé využívají ještě pokračujících efektů aplikované léčby a svými metodami stav nemocného udržují jako léčbou podpůrnou.

V současné době je onkologem indikovaná léčba založená na jasných klinických důkazech, terapeutický postup je stanoven na základě výsledků vyšetření zobrazovacími metodami, laboratorních metod a mnohdy i prediktivních nálezů, které navedou na správně volený postup. Klinické důkazy o správnosti postupu vycházejí z výsledků klinických studií na velkých souborech pacientů, tomu předchází výzkum účinnosti i toxicity přípravků a léčebných postupů. Žádná z léčiteli indikovaných metod není schopna doložit tyto výsledky a závěry. Léčitelé využívají ojedinělých a jednoznačně přechodných stabilizací nemoci a stavu pacienta bez klinicky doložených důkazů.

Pacient, který je dnes léčen pro onkologickou diagnózu, má zvláště při časném záchytu šanci na dlouhý život, a i v případech pokročilejší nemoci na kvalitní prodloužení života. Léčitelské metody tyto možnosti nemohou nabídnout.

Doposud léčitelé neměli žádnou odpovědnost za stav nemocného, za nežádoucí dopady použitých metod i za klamavou informaci o průběhu a výsledku léčby. Pokud zákon o léčitelství napomůže správné informovanosti pro nemocné, dá léčitelům odpovídající díl odpovědnosti za jejich konání, pak si myslím, že má jednoznačně pozitivní význam.

• Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Dvě poznámky na začátek:

• Neznám návrh zákona a mohu se vyjádřit jen velmi obecně.

• S léčitelstvím nesouhlasím, ale nikdy neodmítnu pacienta, který chce zkonzultovat léčitele nebo to učinil a nyní se vrací ke standardní medicíně západního stylu.

S nadsázkou řeknu, že trochu nechápu, proč se touto problematikou zabývá ministerstvo zdravotnictví, protože se zdravotní péčí nemá tato činnost opravdu mnoho společného. Ale dobře, někdo se této oblasti prostě věnovat musí. V principu nelze nevidět, že léčitelství existuje a že je třeba je nějakým způsobem regulovat, ukotvit a zabránit především poškozování zdraví nemocných. To je jediné a hlavní, o co jde. (I když např. ekonomická náročnost léčby nepoznaného, a tím pádem komplikovanějšího onemocnění také není zanedbatelná.) Vím, že existuje část nemocných, kteří potřebují dobré slovo, které v součinnosti s placebo efektem udělá téměř zázrak. U těch ale problém nevzniká.

Mělo by být ukotveno, že léčitelství není léčebně preventivní ani diagnostickou činností. Léčitelství nesmí být žádným způsobem včleněno do systému zdravotnictví! I proto pro jeho činnost nemůže být požadováno žádné vzdělání, kursy apod. Jestliže chce někdo řídit letadlo jako alternativní pilot, je zcela zbytečné vyžadovat po něm pilotní průkaz na létající koberec. Když ale takové letadlo havaruje při přistání, někdo musí nést odpovědnost. Jedná se o činnost placenou (někdy třeba jen „dobrovolným darem“), navíc s důsledkem pro občana, a proto musí být každý úkon registrován a dokumentován. Je to důležité nejen z daňových důvodů, ale především pro případ poškození pacienta. Jestli někdo půl roku „léčí“ alternativně onemocnění, které mělo být dávno v péči onkologa, musí nést odpovědnost. Jistě lze hovořit o spolupodílu pacienta, který třeba zarytě odmítá standardní medicínskou péči. Nicméně pokračování v nesmyslné „léčbě“ jen s ohledem na přání nemocného (eventuálně ekonomický profit) je zásadním pochybením, za které je léčitel zodpovědný. Samozřejmě by mělo být uvedeno, že poškození zdraví léčitelem (většinou půjde o odklad, přerušení, nebo dokonce odmítání evidence‑based léčby) bude předmětem vymáhání náhrady škody, v závažnějších případech pak i trestněprávní odpovědnosti. Formulace typu „za případné změny zdravotního stavu nese odpovědnost pacient, který byl poučen…“ mají nulový význam, stejně jako nápisy v restauraci „za odložené věci neručíme“. Současně se schválením zákona by měla proběhnout edukační kampaň, která by pacienty i instituce (pojišťovny) informovala o tom, na kom a jak lze vymáhat náhradu.

To, že bude léčitelství upraveno zákonem, nepředstavuje legalizaci šarlatánství. Jen je třeba, aby mu tento zákon nepřiznal zařazení do systému zdravotní péče a nestavěl je, ani okrajově, do oblasti medicíny. Zákonem je upravena řada různě vnímaných (někdy i zdravotně rizikových) činností, třeba hazard. Ale tam jde „jen“ o miliony. I když… někdy i o víc…

• Prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc.,

poslanec Parlamentu ČR, onkolog

Určitě nějakou legislativní normu pro tzv. léčitelství potřebujeme. Pacienti tím jedině získají. Nejde o legalizaci léčitelství, ale o definování léčitelství, kompetence léčitelů, jejich odpovědnost vůči pacientům, vedení dokumentace atd. Existuje souhrnný materiál EU pod názvem Cambrella, který shrnuje legislativní normy a omezení alternativní medicíny v Evropě. Souhrnně se dá říci, že v jednotlivých státech Evropy jsou různá legislativní opatření, která nejsou jednotná, ale navazují na kulturní tradice každé země. Náš stát žádná omezení nemá, kromě vhodnosti určitého vzdělání pro léčitele tzv. tradiční čínské medicíny. To bylo v loňském roce vloženo do zákona o vzdělávání nelékařských oborů, k čemuž se hlásím jako spoluautor. Vznikla proti tomu ve společnosti odborníků určitá nevole, ale šlo jen o dobrou snahu, jak chránit naše pacienty, aby měli alespoň nějakou jistotu, že nenaletí podvodníkovi. Byl to první pokus, jak vyvolat i diskusi na toto kontroverzní téma. Nicméně, není to systémové řešení, a proto se na tvorbě nového zákona o léčitelství budu podílet.

• Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,

emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN v Motole

Mluvit o normě znamená něco jasně definovat, a já se obávám, že alternativní medicínu nelze jednoznačně definovat. Může to být homeopatie, akupunktura, přikládání rukou… Z tohoto důvodu si myslím, co se týká zákona, že alternativní medicínu není možné normovat. Dnes považujeme za alternativní to, co se nevyučuje na lékařských fakultách v ČR. Takže z tohoto pohledu buď rozšíříme výuku na lékařských fakultách, například o akupunkturu. Psychosomatika donedávna nebyla uznaným medicínským oborem, dnes je a hradí ji zdravotní pojišťovna.

• MUDr. Jaroslav Čupera,

místopředseda Homeopatické lékařské asociace, nositelky bronzového Bludného balvanu Českého klubu skeptiků Sisyfos 2016

Zákonná norma, která by ošetřila postavení komplementární a alternativní medicíny, tedy nejen homeopatie, by jistě byla potřebná. Tento pojem, tedy komplementární a alternativní medicína, bych s pojmem léčitelství nesměšoval, protože jsou to dvě rozdílné oblasti. Homeopatie je metoda vědecká a založená na jasných důkazech, počínaje fyzikálně‑chemickými experimenty či molekulární úrovní. Její pozitivní účinky lze dokumentovat i klinickými či velkými epidemiologickými studiemi. I v době dnešní velmi technické medicíny má nemocným co nabídnout, například při narůstající rezistenci na antibiotika a snaze omezit jejich podávání. Mimo jiné může výrazně zlepšit kvalitu života například onkologickým pacientům. Možností má homeopatie zkrátka hodně. Nicméně pouze lékař, který má medicínské vzdělání, ale i komplexní homeopatické vzdělání, může zodpovědně říci, co je možné léčit homeopaticky a co ne. V loňském roce byla v ČR přijata technická norma, která definuje i požadavky na vzdělání a kvalitu péče poskytované lékaři – homeopaty. Pokud případný zákon zaručí kvalitní vzdělání lékařů – homeopatů a umožní jim náležitě pomáhat pacientům, pak to bude i pro pacienty velmi prospěšné.

• MUDr. Jan Hnízdil, Bl.B.,

Hnízdo zdraví, nositel zlatého Bludného balvanu (Bl.B.) Českého klubu skeptiků Sisyfos 2016

Přes dvacet let se věnuji komplexní psychosomatické medicíně. Akupunkturu, homeopatii ani čínskou medicínu nepoužívám. Navzdory tomu mám pověst celostního lékaře. Pacienti se na mne obracejí s žádostí o alternativu. Často se je snažím přesvědčit, aby neztráceli čas a využili možností moderní medicíny.

O alternativních metodách by měl mít přehled každý lékař. To ale neznamená, že by se měly soustavně učit, nebo dokonce praktikovat ve fakultních nemocnicích. Úprava léčitelství přitom není složitá. Stačilo by legalizovat je jako živnost, mimo zdravotní služby. Léčitel by byl povinen zákazníkovi poskytnout písemný doklad obsahující informace o tom, jakou metodu nabízí, jaký účinek garantuje, v jakém časovém horizontu a za jakou cenu. Tím se stává za službu právně odpovědným, včetně případných nežádoucích účinků nebo prodlení v zavedení účinné léčby. Jestliže dospělý svéprávný člověk takovou dohodu uzavře, pak na vlastní nebezpečí.

Nekritické nadšení čínskou medicínou není namístě. Je důležité ji znát, rozumět jejímu celostnímu kontextu. Je to ale jiný kontinent, jiná mentalita, jiná tradice. Kořeny zdraví bychom měli hledat tam, kde žijeme. Vytvářet podmínky k tomu, aby lékaři měli na pacienta dostatek času, věnovali se nejenom jeho tělu, ale i psychice. Dokázali s ním navázat kvalitní vztah, nemoc uměli zasadit do souvislostí jeho života. Na to nepotřebujeme čínské poradce. Jedině tak vyřešíme psychosomatický problém.

• MUDr. Ladislav Fildán,

předseda České lékařské akupunkturistické společnosti ČLS JEP

Česká lékařská akupukturistická společnost (s padesátiletou tradicí), která je jednou z odborných společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně, se k přípravě zákona o léčitelích zatím staví rezervovaně. Léčitel u nás nikdy nebyl konkrétně definován, co vlastně dělá, v jakých mantinelech se má pohybovat, jak je za svou práci zodpovědný, zda se vlastně jedná o zdravotní péči. Pokud léčitelé vůbec legálně podnikají, tak podle živnostenského zákona, většinou jako poradci pro zdravý životní styl. My, lékaři, máme obavy, že zákon o léčitelích by mohl postihnout lékaře, kteří provádějí dvě naopak velmi dobře definované metody, a to akupunkturu a homeopatii. Poslední dobou je v souvislosti s tradiční čínskou medicínou (TČM) vyvíjen velký protitlak proti TČM (v této souvislosti i proti akupunktuře a homeopatii) především některými kolegy z vedení České lékařské komory i ČLS JEP, důsledkem je snaha o vytvoření zákona o léčitelích. Akupunkturu považujeme za léčebně preventivní péči, kterou mají provádět jen lékaři, podobně jako homeopatii. Obě metody jsou velmi žádány našimi pacienty, a proto by bylo velmi nešťastné, kdyby byli tito lékaři zákonem postaveni mimo zdravotní systém. V EU, USA, ČLR, Japonsku, Koreji je akupunktura uznávanou lékařskou metodou a např. na Slovensku je lékařským oborem. Domníváme se, že zákon zažene léčitele úplně do ilegality, že nebudou mít žádný zájem se podrobit zákonu, který by je měl omezovat a kontrolovat, nutit je do nějakého zdravotnického vzdělávání, vydávat zprávu o tom, co s klientem dělají, apod. Poradci nezruší své poradny. Věříme, že případný zákon bude navržen až po důkladné diskusi v širší odborné i laické veřejnosti.

Zdroj: MT