Celoživotní „motivační parketa“ MUDr. Lumíra H. Kročka

Na olympijských hrách ve starověkém Řecku se vítěz pentatlonu, neboli víceboje sestávajícího z běhu na jeden stadion ( 192,3 m), skoku do dálky, hodu diskem, hodu oštěpem a prostého zápasu, automaticky stával slavným národním hrdinou uctívaným až do konce života. Prokázal totiž, že je nejlépe tělesně připraveným válečníkem.

Moderní pětiboj, který podle historiků sportu vznikl na přelomu 19. a 20. století ve Švédsku, byl také určen především k doplnění bojové přípravy důstojnictva, o čemž svědčí i jeho skladebné disciplíny – z pistole, kordem, překážkové skákání na koni, a přespolní . Do programu novodobých olympijských her byl z iniciativy barona Pierra de Coubertina moderní pětiboj zařazen od roku 1912, ale prakticky až do poloviny 50. let minulého století se závodníci rekrutovali téměř výhradně z armádních řad.

Zarmoucený plavec

Když si kluk Lumír z pražské Letné ve věku dvanácti let moderní pětiboj vybíral, sehrál právě „rytířsko-soubojový“ charakter tohoto sportu rozhodující roli. Dnes třiapadesátiletý výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem MUDr. Lumír H. Kroček (který, mimochodem, před několika týdny přivezl z veteránského světového šampionátu moderních pětibojařů vynikající páté místo) na to vzpomíná: „Jsem přesvědčen, že existuje vyšší moc, která občas samovolně člověku přehodí životní výhybku. S mým pětibojem to tak určitě bylo, protože tak mnohačetná souhra náhod by snad ani nebyla možná. Jako dítě jsem začal plavat v tehdejší Rudé hvězdě Praha, ale ve dvanácti letech mě nekompromisní trenéři manželé Plickovi vyhodili, protože jsem krátce po apendektomii nesplnil na kontrolních závodech oddílu předepsané limity. Tou dobou se jiný nekompromisní trenér Jaromír Král neodvolatelně pohádal v pětibojařském klubu Lokomotiva Praha a založil nový klub Sokol Kyje III. V rámci náboru se zeptal reprezentační plavkyně Jarky Slavíčkové, zda nezná nějaké sportuchtivé děti, a ta si vzpomněla, že ve stejném domě bydlí čerstvě plavecky zklamaný Kročkův kluk. Takže u nás zazvonila, jestli jako nechci dělat pětiboj, a já se zeptal, co to vůbec je? Jenže když jsem slyšel o šermování a ježdění na koni, vyvstali mi před očima milovaní Dumasovi mušketýři, a bylo rozhodnuto.“

Pětiboj s přestávkou

MUDr. Kroček sice dnes o svém pětibojařském talentu a výsledcích mluví s humorným nadhledem a sebeironií, ale trpělivější hledání ve sportovních análech jeho zlehčující hodnocení vyvrací. Byl velmi perspektivním závodníkem. Jako jeden z nejmladších byl zařazen do širší nominace dorosteneckého reprezentačního týmu a už v patnácti letech se například v konkurenci o několik let starších soupeřů zúčastnil mezinárodních závodů olympijských nadějí tehdejších socialistických států. O jeho předpokladech pro moderní pětiboj svědčí třeba i to, že už po velmi krátkém střeleckém tréninku obsadil třetí místo mezi specializovanými pistoláři na juniorském přeboru Prahy.

V osmnácti letech, tedy ve věku, kdy se rozhoduje, zda mládežnický sportovní talent bude přetaven do seniorské „ostré“ výkonnosti, měl Lumír Kroček velkou smůlu. Na závodech v Bratislavě ošklivě spadl z koně a s pětibojem měl na poměrně dlouhý čas takříkajíc utrum. Navíc mu lékaři zjistili chronickou poruchu v oblasti bederní páteře a pesimističtější prognózy dokonce hovořily o hrozbě invalidního vozíku, pokud se sportem neskončí.

Maturant Kroček nastoupil ke studiu na hradeckou vojenskou medicínu a jeho jediným sportováním se stalo rekreační běhání a výkonnostní plavání ve vysokoškolském klubu. Československá republika ztratila nadějného pětibojaře a získala vojenského doktora.

Pět let poctivě odsloužil jako lékař u útvaru, pak přešel na sportovní oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze a později – už jako „civil“ – do tehdejšího Ústavu národního zdraví vrcholového sportu. Již v ÚVN začal působit jako lékař pětibojařské státní reprezentace a podílel se na její přípravě vlastně až do olympijských her v korejském Soulu v roce 1988.

K aktivnímu provozování moderního pětiboje se MUDr. Kroček sice po dostudování medicíny vrátil, ale, jak sám říká, už bez jakékoli ctižádostivosti a výkonnostních cílů. „V době, kdy jsem sport vyměnil za studování, se toho totiž dost změnilo. Vznikl systém středisek vrcholového sportu a přiznávám, že jsem se v tomto novém prostředí, plném různých intrikářských vazeb, zvýhodňování některých lidí a „hvězdného primadonství“, necítil moc dobře. Vadilo mi třeba i to, že závodník po tréninku vystoupil ze sedla a víc se o koně nezajímal. My jsme v sobě měli zakódovaný návyk, že ho po výkonu musíme vyhřebelcovat a úplně se o něj postarat. A to už nemluvím o tom, že jsme chodili kydat hnůj, ale třeba i opravovat střechu stáje, vyučovat děti plavání, aby oddíl získal nějaké peníze, a podobně. Myslím ale, že tyto povinnosti, kvůli nimž se muselo vstávat třeba ve čtyři ráno, v nás pěstovaly hlubší a odpovědnější vztah ke sportování i k práci, ale i víc kamarádství,“ říká MUDr. Kroček. A dodává, že po medicíně už beztak spíše než na nějaký systematický a intenzivní trénink si jen tak chodil pro radost zaplavat, zašermovat, zastřílet, projet se na koni.

Jenže sportovní anály opět opravují jeho zlehčující tón: V roce 1984, tedy ve svých devětadvaceti letech, byl na poslední chvíli za zraněného kolegu donominován do klubového týmu pro mistrovství České republiky a – světe div se – obsadil celkové skvělé čtvrté místo.

Veteránská zápolení

Moderní pětiboj je jedním z mála sportů, který své vyznavače neopouští ani po ukončení jejich výkonnostního vrcholu. Každoročně se koná několik závodů seriálu Evropského poháru kategorie masters, neboli veteránů, pořádají se světové šampionáty apod. Těchto závodů se obvykle zúčastňuje šest až osm desítek startujících a v jejich seznamu najdeme i sportovce zvučných jmen, účastníky olympiád a světové či evropské medailisty. Čech MUDr. Lumír H. Kroček se ale v tomto lesku vůbec neztrácí, jak svědčí již zmíněná pátá příčka z letošního světového mistrovství v ukrajinském Dněpropetrovsku.

O svém veteránském závodění říká: „Je to pro mne především dlouhodobá, a možná dokonce doživotní záruka, že nezpohodlním a neztučním. V tom se asi shoduje většina členů našeho startovního pole. A že to může fungovat, potvrzuje i příklad nejstaršího dosud závodícího pětibojaře, šestaosmdesátiletého Švýcara Ernsta Burna. S jízdou skončil až po pádu z koně v 78 letech, kdy si zlomil pár žeber, jen proto, že mu to zakázala jeho žena. Běháním propaguje moderní medicínu, protože mu musely být nahrazeny oba kyčelní klouby.

Mimochodem předtím, než MUDr. Kroček naplno vstoupil do závodů masters, užil si také – jak to sám nazývá – bohatého úrazového období. Největším „malérem“ byl prý pád z kola cestou do práce v roce 1997, který skončil zlomeninou kyčle a téměř roční neschopností plně došlápnout na nohu. To, že léčba a rekonvalescence proběhla zdárně, si ověřil vskutku originálním způsobem – úspěšným výstupem na Mont Blanc. S úsměvem to komentuje: „Paradoxem je, že rok před úrazem se mi stejný výstup nezdařil, musel jsem se vrátit s omrzlinami prstů u nohou.“

Jak již bylo řečeno, doktor Kroček pojímá svou sportovní kariéru s pohodovým nadhledem. Naprosto nemá tendenci zdůrazňovat úspěchy nebo omluvně zdůvodňovat neúspěchy. Vrcholové sportování v mládí u něj plynulým způsobem přešlo ve sportování pro zdraví ve věku pokročilejším, ale v obou těchto obdobích byl pro něho hlavním důvodem fakt, že ho prostě sport bavil a baví. A nejde jen o moderní pětiboj, polyká desítky kilometrů na kole, místo obědové pauzy v úřadě si třeba jde na chvíli zaplavat, doma v garáži má pingpongový stůl, miluje lyže a hory, má na svém kontě závody v triatlonu atd. Sportování je pro něj, jak sám říká, celoživotní motivační parketou.

Radostné zpívání

Připomeňme si opět starověké Řecko. Ideálem výchovy tam byla tzv. kalokagathia, neboli harmonie duševní ušlechtilosti a tělesné zdatnosti. Olympijští sportovci tehdy například soutěžili i v deklamování vlastních básní.

Aniž bychom chtěli přehánět, konstatujeme, že MUDr. Lumír H. Kroček by u antických Řeků z „kalokagathického“ zorného úhlu určitě obstál. Je totiž i sborovým zpěvákem, přesněji řečeno basbarytonistou pěveckého sboru s názvem Canticorum Iubilo, odvozeným od stejnojmenné Haydnovy skladby..

Vyprávění o této své zálibě zahajuje L. Kroček upozorněním, že se také jedná o veteránskou záležitost, a vzápětí podává vysvětlení: „Členy souboru jsou hlavně bývalí zpěváci z Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy. Já jsem ale přišel z jiného seniorského podniku, totiž ze Sedmihlásku.“

Na naši námitku, že přece Sedmihlásek je pěveckým sborem dětským, L. Kroček vysvětluje: „Chci říci, že jedna z mých dcer zpívala v Sedmihlásku a já jsem jako pyšný rodič chodil s ostatními pyšnými rodiči na jejich koncerty. A právě na jednom pokoncertním posezení nás pyšných rodičů se trochu zpívalo a někdo přišel s nápadem založit pěvecké těleso v rámci Spolku rodičů a přátel Sedmihlásku. Tam jsem absolvoval takříkajíc své první sborově pěvecké krůčky. Nicméně toto těleso po třech letech zaniklo a mně, lyricky řečeno, zbyl jen a jen stesk. Naštěstí zase zapracovala ona již zmíněná vyšší moc. Kamarádka mé manželky – muzikantka – nás pozvala na vánoční koncert, a já jsem, ke svému překvapení, ve spoluúčinkujícím pěveckém sboru najednou uviděl kolegyni z České asociace farmaceutických firem. Po koncertě slovo dalo slovo a za čas, po konkursu, jsem se stal členem Canticora. Takže se nyní do sytosti mohu věnovat krásné duchovní a chrámové hudbě na solidně vysoké – byť amatérské – úrovni.“

Nutno poznamenat, že aktivní provozování hudby není v životě MUDr. Kročka novinkou. Muzikantské nadání zřejmě zdědil po svém otci, houslistovi Ostravského symfonického orchestru, jako dítě absolvoval kompletní devítiletý cyklus školy klavírní hry a jako medik hrál ve studentské kapele. A, jak je jeho zvykem, svou zálibu si s sebou odnesl i do své nynější věkové kategorie „masters“.

Hadimrška

Pokud by byla idea kalokagathie formulována v době současné, určitě by obsahovala i požadavek technické zdatnosti harmonické osobnosti. I zde by ale mohl MUDr. Lumír H. Kroček nabídnout silný argument. Jeho další zálibou jsou totiž staré automobily – tedy opět záležitost veteránská. O tom, jak ve své říčanské garáži rekonstruuje Tatru T 57 A z roku 1931, resp. populární Hadimršku, dokáže vyprávět opravdu zaujatě. Pracuje na ní už pátým rokem, motor, chassis i převodovka už jsou v pořádku, ale konec práce zatím L. Kroček prý neumí odhadnout. „Původně jsem chtěl vézt svou první vdávající se dceru k obřadu, ale to už bylo před půldruhým rokem. Doufám, že další dcera s tím ještě nějaký čas počká,“ říká. (Mimochodem, pan doktor Kroček má i s těmi vyženěnými, dcer pět.)

„Restaurátor“ Kroček má zajímavý důvod, proč zvolil právě Hadimršku: „Moje maminka byla původně porodní bábou v Karlových Varech. Byla - a ve svých 85 letech stále je - velmi moderní a odvážná žena. Už jako mladá se proslavila tím, že k porodům jezdila na motorce, kterou později nahradila právě Tatrou „sedmapadesátkou“. Byla první ženou za volantem v celém kraji. Až moje Hadimrška vyjede na první jízdu, bude to na její počest. A protože máma řídí dodnes, možná s ní poprvé vyjede právě ona !“

Zdroj: