Cena propagátorovi altruistického dárcovství orgánů

Cena propagátorovi altruistického dárcovství orgánů Výroční ceny Nadace Karla Pavlíka byly v minulosti uděleny např. prof. P. Neuhausovi (1998), prof. J.‑M. Dubernardovi, prof. G. Opelzovi, prof. F. Mühlbacherovi, prof. P. Häyrymu, prof. M. Slapakovi, prof. P. Terasakimu a dalším významným osobnostem transplantační medicíny ze zahraničí i z ČR. A jak už jsme informovali v minulém čísle MT, laureátem Výroční ceny Nadace Karla Pavlíka za rok 2008 se stal dr. Rafael Matesanz ze Španělska.

Dr. Matesanz se narodil v roce 1949 v Madridu a tamtéž také získal titul doktora medicíny (1972) i Ph.D. (1989) na Universidad Autónoma. Jeho specializací je nefrologie a pracuje v Hospital Ramon y Cajal, Madrid. Od roku 1990 do roku 2000 a opět od roku 2004 dosud je také prezidentem Španělského národního transplantačního výboru a opakovaně zastával funkci prezidenta a viceprezidenta Výboru transplantačních expertů Rady Evropy.

V letech 1996–2000 zastával funkci generálního ředitele španělského Národního ústavu zdraví, zodpovědného za ambulantní i nemocniční péči v deseti ze sedmnácti regionů Španělska. Je autorem více než 500 publikací v předních mezinárodních časopisech a více než stovky kapitol v monografiích nebo monografií s tematikou nefrologie, dárcovství orgánů, transplantací a klinické péče o nemocné před transplantací a po ní. Působí v redakčních radách několika mezinárodních odborných časopisů, je prezidentem Iberoamerického výboru pro dárcovství orgánů a transplantace, poradcem Institutu medicíny USA pro problematiku dárcovství orgánů a poradcem Světové zdravotnické organizace v oblasti globální strategie transplantací.

Kromě řady jiných ocenění a vyznamenání získal v roce 2007 i nejvyšší vyznamenání španělské vlády ve sféře lékařské péče – Gran Cruz de la Orden Civil de Sanidad. Dr. Matesanz je ve Španělsku i v celém světě znám především jako zakladatel a ředitel španělské Národní transplantační organizace (ONT), v jejímž čele stojí od roku 1989. Úkolem této instituce je organizování, plánování a koordinace transplantací orgánů, tkání a kostní dřeně ve Španělsku. Skutečnost, že tato země raketově vyskočila ze středního až nízkého postavení na žebříčku počtu odběrů orgánů i transplantací na konci osmdesátých let na bezkonkurenční místo první v roce 1992 a dnes dosahuje počtů dvojnásobných než všechny ostatní země EU (Španělsko se může chlubit čísly 35, respektive 105, zatímco Eurotransplant pouze 16, respektive 47 a americká organizace UNOS 21, respektive 77 odběrů neboli transplantací), je především zásluhou jím zavedeného tzv. španělského modelu organizace transplantací, který zahrnuje i altruistické dárcovství orgánů.

Na jeho počátku stála a stojí vize. Vize, která jednak zapojuje i mrtvé tělo do nového kruhu života, v němž z popela smrtelných nehod a jiných tragických událostí vzlétá fénix naděje nového, delšího a kvalitnějšího života pro pacienty postižené terminálním selháním různých orgánů, jednak nabízí živým šanci dát svým blízkým ten nejcennější dar – součást sebe samého.

Pak se vize začala realizovat – bylo třeba získat morální, legislativní i ekonomickou podporu státu, poté přesvědčit nemocnice a zdravotníky, že nestačí věnovat se jen léčbě nemocných, že druhým důležitým úkolem je komunikace se zdravými na téma využití orgánů, tkání a buněk ze zemřelých ve prospěch živých a převzetí zodpovědnosti za realizaci programu transplantací a odběrů orgánů na různých úrovních. A konečně bylo nutné vytvořit pro to vše potřebnou strukturu a organizační i ekonomické zajištění jejího fungování.

Koordinátory španělského odběrového a transplantačního programu jsou v naprosté většině lékaři (jen výjimečně sestry), a to lékaři s odpovídajícím vzděláním, zkušení, motivovaní, ale také dobře ohodnocení (kromě slušného základního platu dostávají samozřejmě odměnu i za každou práci navíc, za služby apod.).

U párových ledvin patří k úkolům koordinátorů i získávání živých příbuzných i nepříbuzných dárců a organizování těchto přenosů. Krom aktivit souvisejících bezprostředně s klinickým prováděním transplantací patří k úkolům koordinátorů také edukace specialistů, ostatních lékařů i laické veřejnosti, výzkumná činnost, vedení záznamů a databází a sledování a analýza nákladů na jedné straně a kvality (výsledků) na straně druhé. Díky tomu jsou také známy poměrně přesné údaje o nákladech na odběr (dárce s mozkovou smrtí: 7 000 € [ledviny, pankreas] – 9 000 € [srdce, plíce]; dárce se zástavou srdce: 14 000 €), a tyto náklady jsou také nemocnicím v rámci příslušného regionu hrazeny; nikoli jako u nás, kde jsou odběrová místa za svou aktivitu spíše „trestána“, neboť prakticky vše musejí hradit ze svého.

A co je ještě důležitější, jsou zde velmi potěšitelné údaje o úspěšnosti odběrových a transplantačních aktivit. A právě tu opět obdivuje Evropa i svět. Vždyť roční počet odběrů orgánů vzrostl jen od roku 1989 z 550 (14,3/milion obyvatel) na více než 1 600 (35,1/milion obyvatel), dárcovství orgánů od zemřelých příbuzných akceptuje více než 84 % rodinných příslušníků, a jeden rok po transplantaci přežívá nejméně 90 % všech transplantovaných orgánů.

Zdroj: