Čerpat z tradice, ale myslet na budoucnost

Vaše vzdělání i kariéra jsou pestré. Vystudovala jste vědu o výtvarném umění, jazyky, strategický a finanční management…

Ano, i další obory, člověk musí stále něco studovat. Příští rok se chci vrhnout na práva. Ale třeba taky na něco jiného, co mne zaujme. Nestuduji kvůli titulům, ty stejně nepoužívám, studium beru jako trénink a rozvoj intelektu. 

Jak vede cesta z Transparency International do zdravotnické firmy?

Byla to pro mne výzva a nová motivace. Přišlo to včas, v Transparency jsem se začala cítit vyhořelá, ta práce je extrémně náročná. Nějak jsem už přestala vidět to nadějné světlo na konci tunelu. Taky jsem si díky našim aktivitám vyrobila řadu nepřátel, neboť říkat věci tak, jak jsou, se moc nenosí, objevily se i telefonické výhrůžky. Prostě toho bylo po sedmi letech dost.

Z toho co říkáte, se mi zdá, že přijímáte výzvy kolem sebe. Asi se necítíte svázána dosavadním curriculem, a klidně zkusíte něco nového.

Ano, člověk by měl mít široký rozhled. Navíc se snažím dodržovat pravidlo sedm let a dost, tedy sedm let na jednom místě. Podle mé zkušenosti se pak dostaví stav, kdy už nejsem schopna podávat takové výkony jako dosud, motivace také často chybí.

Působila jste taky jako novinářka, jste členkou Mezinárodního sdružení novinářů. Jak jste na tom s novinařinou teď?

Členství ve sdružení již několik let neobnovuji, ale novinařinu mám ráda, ráda píšu.

Jakých novinářů si ceníte?

Určitě inteligentních, sečtělých, se širokým rozhledem, kteří neopisují a kteří se neomezují jen na svoji oblast zájmu a jsou schopni čerpat z primárních zdrojů.

Jaké noviny nebo týdeníky čtete?

Odchodem z Transparency mne opustila profesní nutnost pravidelně pročítat tisk. Teď to funguje tak, že mi do mobilu chodí zprávy z ČTK a ekonomické zprávy. Klasické tištěné noviny nečtu, respektive čtu zahraniční tisk. Mojí „skoromateřštinou“ je němčina, takže čtu třeba německé zpravodajské servery, které mi hodí na mail, někdy Financial Times. Ráda si počtu v Economistu. Z českých týdeníků si občas přečtu Euro a oceňuji Respekt, myslím, že mu po všech stránkách prospěl příchod Martina Šimečky a změna majitele (pozn. red.: podnikatel Zdeněk Bakala). Jen je škoda, že vzhledem ke svému zaměření má schopnost ovlivňovat jen menší část veřejnosti. A jinak, samozřejmě, z profesních důvodů pročítám Medical Tribune. Zejména v mých začátcích u Johnson&Johnson jsem z MT čerpala hodně poznatků. Taky spolupracuji na našem Nemocničním speciálu (pozn. red.: již tradiční odborná příloha Johnson&Johnson v Medical Tribune).

Co obnáší vaše současná práce?

Pečuji o interní a externí firemní komunikaci. Ta interní je o správném a efektivním toku informací uvnitř firmy, o pravidlech a předpisech. Externí se týká toho, o čem, jak a kdy chceme komunikovat navenek. PR je pak o propagaci značky a šíření jejího dobrého jména.

Máte jako manažer nějakou vizi, nebo spíš reagujete na zadání marketingu a vedení?

Samozřejmě mám svou vizi a cíle, je to moje práce. Portfolio naší firmy je široké, od kosmetiky po lékařské přístroje. Naše výrobky mají dobré jméno, chtěli bychom jej tedy posilovat a šířit povědomí o jejich kvalitě dál. Chystáme na to kampaň, ale víc zatím říct nemůžu.

Jste ve své práci spokojená?

Jsem. Baví mne to, s kolegy si rozumím.

V poslední době se v médiích mluví o korupci mezi farmaceutickými firmami a lékaři. Co si o tom myslíte?       

Nemůžu popřít, že takové postupy existují, nakonec jsem se sedm let zabývala analýzou příčin a hledala nástroje ke zlepšení prostředí. Vždy záleží na hodnotách konkrétní společnosti, čemu dají přednost, co se jí vyplatí. Naše firma vždy vystupovala eticky, s odkazem na své více než stoleté poselství. Navíc, náš generální ředitel, Jiří Pavlíček, je již několik let členem správní rady Transparency International. To může být také určitou zárukou.

Co soudíte o stanovisku ČLK od názvem Pravidla spolupráce lékařů a firem (více viz MT 32)?

Sepsáno může být cokoli, ovšem vždy je důležitá vymahatelnost. Dnes je v praxi vymahatelnost zákonů obtížná, natož pak vymahatelnost různých prohlášení a kodexů. Když chceme nápravu daného stavu, bohužel vždy sáhneme po zákonu, v naději, že vynutí kýžený stav. Přitom stačí mít silný hodnotový rámec a držet se ho. Vždy záleží na konkrétních lidech, zda se budou chovat dle psaných a nepsaných pravidel slušné a kultivované společnosti, nebo taky ne.

ČLK vyzývá k založení nadačního fondu pro vzdělávání lékařů, do kterého by přispívaly farmaceutické firmy. Účelem má být zlepšení transparentnosti vztahů mezi firmami a lékaři. Podílela by se vaše firma na tomto fondu?

Moc nechápu smysl takového fondu.

Jsou dárky pacienta lékaři úplatkem?

Jsou. Proč by měl lékař ještě něco dostávat, když už je placen? Starší generaci, která v tom vyrostla a panu doktorovi přinese například „naturálie“, to asi nemá cenu vymlouvat, ale mladí už by to dělat neměli. Někteří lékaři na to možná čekají, ale spíš si myslím, že ne. Měli by být především řádně oceněni svým platem, který by měl úměrný odpovědnosti a výkonu, jenž souvisí s lékařským povoláním.

Česká republika je považována za nejzkorumpovanější zemi v Evropě. Stále to platí?

Zásadně se nic od posledního měření v loňském roce nezměnilo. Korupce je dnes skrytější, nenápadnější. Děje se třeba výměnou služeb či závazků, bují ve složité oblasti vládní legislativy, kam běžný člověk nedohlédne. V roce 2006 jsme dělali průzkum mezi podnikateli a vyšlo nám, že rozlišují mezi „dobrou“ a „špatnou“ korupcí. Je to reakce na špatně nastavené procesy, které umožňují systém zneužívat a využívat na úkor ostatních účastníků.

Před rokem jste v rozhovoru pro MF Dnes uvedla, že v oblasti korupce jsme „mentálními zajatci minulosti“. Kořeny české korupce jsou tedy v komunismu nebo sahají ještě hlouběji do minulosti?

Sahají hlouběji, ale komunismus dal korupčnímu chování Čechů jinou kvalitu a význam. Bez uplácení se nedalo studovat, nakupovat, uplácelo se za lepší služby u lékařů. Komunismus korupci do určité míry legitimoval, Češi ji bohužel nevnímají jednoznačně jako něco špatného, což dokazuje i výsledek výzkumu podnikatelského prostředí.

A co lobbing? Není to forma korupce?

Lobbing je legální a legitimní způsob, jak prosadit argumenty, přesvědčit druhou stranu. Na tomto postupu není nic špatného. Stává se však, že nezřídka lobbisté používají netransparentní postupy při prosazování zájmů svých klientů. To ale s lobbingem nemá nic společného.

Jak vnímáte vzrůstající moc komunistů u nás?

Nelíbí se mi jejich opětovný vzestup, nicméně jejich úspěch přiřazuji k neúspěchu stran, které měly dostatek času, aby přesvědčily veřejnost o své státotvornosti. Komunistická strana je strana, která se prosadila v demokratických volbách. Umožnili jsme jim po revoluci pokračovat v existenci, takže teď lze říct už jen cimrmanovské: může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Myslím si, že Češi si s opravdovým liberalismem nevědí rady, vždy byli zvyklí někoho poslouchat, nechat se vést a nechat za sebe někoho rozhodovat, navíc je v nich, a vlastně v celé Evropě, zakořeněn spíš příklon k přehnané sociální rozvolněnosti a protekcionismu. Zpravidla platí, že vítězství jedné strany není založeno na tom, že dělá něco výjimečně dobře, nýbrž na tom, že protistrana chybuje.

Máme v Česku dostatek morálních autorit?

To je těžká otázka a nelze na ní jednoznačně odpovědět. Jak vůbec morální autoritu definovat? Pokud by to měla být osobnost veřejně známá, v politice bychom ji určitě hledali obtížně. Ale na druhou stranu, bez existence negativního protipólu bychom neměli srovnání a bylo by pro nás těžké morální autoritu pojmenovat. Když tedy zůstaneme u politiků, kteří prostřednictvím médií nejčastěji promlouvají k veřejnosti, tak bohužel zde žádnou nenacházím. Politik by nás měl především umět důstojně reprezentovat a už zde identifikuji základní nedostatky i u vrcholných představitelů. Morální autorita by měla umět svůj názor obhájit a zůstat věrný obecně uznávaným hodnotám společnosti a i sobě. Místo morálních autorit se často potkáváme s populismem. Při existenci morálních autorit by snad bylo snadnější prosadit tak neoblíbené reformy. Rezignovat na reformy v současnosti totiž znamená ztížit si budoucnost. Problém v budoucnosti ale není dobře viditelný v současnosti, proto je potřeba těch, kteří jsou schopni vysvětlit komplikovaná témata srozumitelně a nekonfliktně.

V čem je problém dnešních Čechů?

Problém Čechů, nejen dnešních, vidím v tom, že nedokážou dělat a tříbit to, v čem jsou dobří, v čem mají tradici a sebevědomí. Namísto toho se snaží dělat to, co ostatní, nebo to, co je zrovna moderní. Zcela mi chybí strategie rozvoje společnosti na dalších 20 let, určitá vize, která by předznamenala, jakým směrem jít, které oblasti posilovat a které naopak opouštět v zájmu dosahování kvalitního a udržitelného života. Zatím jenom víme, že to „někomu“ osladíme, ale mám z toho slazení celkem obavu.

Je nějaká šance na změnu?

Nejspíš to chce novou, mladou generaci, anebo krizi, která by přinutila reagovat rychle a efektivně v zájmu omezení škod. Taková krize není až tak špatná věc, nutí nás k zastavení a zamyšlení. Možná generace, která vyrůstá nebo ta další nebude žít vzpomínkovým pesimismem a bude se víc zajímat o budoucnost.

Ale vždyť mladá generace získává vzory v politicích, kteří jsou nejvíce vidět a slyšet. S těmi se ztotožňuje.

To je pravda, to může být bludný kruh… Třeba bych se jako premiér vůbec nebránila tomu, sezvat si rádce, třeba šedesát odborníků i z Evropy, aby nám nastavili zrcadlo, poradili s vizí, kam máme jako republika směřovat.

Takže je prospěšné čerpat inspiraci ze zahraničí, ze zemí vyspělejších?

Čerpat ano, ale nekopírovat. To moc nejde. Každá země má svůj kontext, svá specifika. To, co jinde funguje skvěle, by u nás možná ani nefungovalo, museli bychom na tom dál pracovat – lokalizovat. Do změn je třeba vložit vlastní úsilí, vlastní práci, ne jen přejímat. Vlastní práci nejde nahradit.

Neměla byste taky trochu optimismu?

Optimismu? Třeba že bude hůř? Já jsem rozeným optimistou!

A jak se vám vůbec v Čechách žije?

V Čechách, v Praze, se mi žije dobře, jsem tu spokojená.

A kdybyste nežila v Čechách, žila byste...

V Berlíně. Ten mám nejraději.

Jak byste Berlín vystihla jedním slovem?

Sexy.

Jak prožíváte Vánoce?

Těžce. Vadí mi ten nabubřelý konzum, nakupování, shánění, utrácení. Nejradši bych je neslavila vůbec. Mám už starší děti, tak se snažím zavést aspoň pravidlo, že každý utratí za dárek jen 200 korun. Ale oni chtějí kapra, salát, stromeček a dárky. Takže nakonec podléhám jejich tlaku. Nevěřím tomu, že by se ještě dneska daly udělat Vánoce podle vlastních představ. Minimálně vlastní děti to zmaří. Jiné kultury mají k Vánocům komornější vztah. Je mi bližší chanuka, která ctí pospolitost, klid a jen drobné dárky.

Zdroj: