Česká mise v Pákistánu očima pediatra
17. 10. pondělí
Celá akce byla odstartována narychlo, jak to v armádě bývá. Během mírumilovného transfuziologického kongresu v USA mě v noci (časový posun) zavolali z velení zdravotnické služby, zda jsem schopen vyjet na humanitární misi do Pákistánu v maximální délce do šedesáti dnů, a to ve funkci pediatra, mé původní profesi, ve které jsem působil i v roce 2003 v Iráku. V rozespalosti jsem příliš neodporoval. Záhy mi ale vše došlo a již jsem toho příliš nenaspal.2. 11. středa
V 11.00 hodin místního času přistáváme v Islámábádu. Zástupci českého velvyslanectví nás sice čekají, jsou ale zjevně nepřipraveni na třicet osob s plnou výbavou na dva měsíce do polních podmínek v horách. Mají k dispozici jen jeden malý autobus. Narychlo se tedy organizuje další doprava. Mezitím se z letadla vykládá humanitární pomoc (stany a další materiál), jejíž distribuce se má ujmout ambasáda. Není ale zajištěno její vyložení z letadla. Nakonec vše kamsi mizí na vozících a my jen věříme, že stany neuvidíme někde na tržišti. Následující týden trávíme v Islámábádu, protože holandská polní nemocnice ještě není postavena. Čas využijeme k dovybavení a finální přípravě. V této souvislosti stojí za zmínku flagrantní nezájem o nás ze strany české ambasády v Pákistánu, kdy její pracovníci nás ani jednou v hotelu nenavštívili, veliteli dávají jen velmi kusé informace a o naše další působení mají jen minimální zájem.10. 11. čtvrtek
Ráno vyrážíme v koloně na cestu. Silnice postupně silně ztrácí na kvalitě, šplhá se krkolomnými serpentinami, místy je po zemětřesení propadlá. Projíždíme vesnicemi plnými života, kde to vypadá, jako by se nic nestalo. Místy ale míjíme také rozbořená stavení, sesuvy půdy a nouzová stanová obydlí nebo celé tábory pro lidi, kteří přišli o střechu nad hlavou. Odpoledne se vyšplháme na hřeben a opět serpentinami sjíždíme do údolí, kde je také naše cílové město Bagh. Zde již jsou známky zemětřesení patrné podstatně více, sesuté jsou zde celé bloky budov. Stanů a táborů je mnoho. Na plošině nad městem je vybudována holandská polní nemocnice a camp pod hlavičkou NATO, naše pracoviště. Začíná pršet, prý je to s naším příchodem tento podzim poprvé. Ne úplně hladce se zabydlujeme v pěti stanech vybavených lehátky a naftovými kamny. Ze všeho nejhorší je ale stav záchodů. Večer je společný míting, kde se nám představí velitelka Antoinette van der Ven, vysvětlí základní pravidla práce a představí některé spolupracovníky. Je tu celkem šest holandských lékařů (chirurg- traumatolog, lékař se specializací ARO, tři praktici a velitelka – také praktik), farmaceut s laborantem a 16 sester-bratrů, kteří jsou ale na úrovni bakalářů se schopnostmi a oprávněním vykonávat většinu jednodušších medicínských výkonů včetně medikace a intubace. Dále jsme se dozvěděli, že britský tým, který má dorazit za týden, tvoří dvanáct výhradně sester-bratrů.Následuje exkurze po nemocnici, která působí podstatně chudším a jednodušším dojmem, než je polní nemocnice česká. Skládá se pouze ze stanů, je bez kontejnerů, s dvěma registračními – administrativními místy na příjmu, kde administrátoři vkládají data o pacientech do PC a kde je jim vystavena karta. Za příjmem jsou čtyři uzoučké kóje – ambulance s lehátkem, kde probíhá většina odborné práce. Jsou zde dvě lůžková oddělení po 16 lůžkách, lékárna, laboratoř, JIP s dvěmi ventilovanými lůžky. Operační sál je velmi mírně oddělený od ostatních provozů. Já si ještě zajdu speciálně do lékárny zjistit, jaké léky jsou aktuálně k dispozici pro děti.11. 11. pátek
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19A/2005, strana 25
Zdroj: