Chceme vysokoškolsky vzdělané sestry? A jak moc?
Vnímáme řadu nejasností, které mohou občas vypadat i jako překážky kladené mnohde celému procesu uvádění studia ošetřovatelství na univerzity. Chceme sice v naší republice vysokoškolsky vzdělané sestry, ale méně se hovoří o tom, jak moc je chceme a jak moc vzdělané.V celém procesu proměn se totiž pohybuje několik subjektů s různými zájmy. Jsou jimi především zájemkyně o studium prezenční (denní) ze středních škol a zájemkyně o kombinované (externí, dálkové) studium z řad zkušenějších i velmi zkušených sester z praxe. Dále akreditační komise ministerstva školství, schvalující nové studijní programy, ve zdravotnických oborech však navíc vyžadující také stanovisko ministerstva zdravotnictví. Samozřejmě je tu i samo ministerstvo zdravotnictví, uplatňující svůj vliv také cestou Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotních oborů jako dříve jediné instituce, kde sestry získávaly po zdravotnické škole další kvalifikaci. Dalšími subjekty možná jsou i krajské úřady, které by měly mít představu, v jaké míře a kvalitě budou jimi řízená zdravotnická zařízení zabezpečena kvalifikovaným personálem. Nesmíme samozřejmě zapomínat na zaměstnavatele, tedy především managementy nemocnic, které mají nesporně zájem na kvalifikovaném personálu, ale není jim zároveň jedno, kolik budou svým zaměstnancům s ohledem na tu či onu kvalifikaci platit. Své zájmy dále uplatňují i vyšší odborné školy připravující diplomované sestry – specialistky a zdravotně sociální fakulty vysokých škol v Českých Budějovicích a v Ostravě vychovávající bakalářky. A pak sedm lékařských fakult tří tradičních českých univerzit, Karlovy, Masarykovy a Palackého, které se pustily do vysokoškolského vzdělávání sester poměrně nedávno v rámci systému nastavovaného napříč Evropou. Podle pravidel tzv. Boloňské deklarace by měly v jakémkoli vysokoškolském studiu zajistit stupeň bakalářský, magisterský i doktorský.Věci by byly jednoduché, kdyby šlo jen o vztah zájemce o studium, respektive studenta a vysoké školy, jako je tomu v případě všech ostatních nemedicínských oborů. Vyjmenovaných subjektů, uplatňujících svůj vliv a zájem v procesu vysokoškolského vzdělávání zdravotníků, tedy i sester, je však podstatně více. Nějaké „harmonizační“ ujednání neexistuje, jakkoli by to bylo v této naší malé zemičce logické a prospěšné. Každý tedy razí svůj zájem a snahy vyhovět a posouvat vpřed se mísí se snahami nevyhovět a komplikovat. To celý proces střídavě posouvá a brzdí. Existuje riziko, že občas na nesrovnalosti doplatí zájemci o studium, studující nebo sestry z praxe, případně ve výsledku celý zdravotní systém.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2005, strana 34
Zdroj: