Přeskočit na obsah

Chtěla jsem normálně žít, ne už být v koloběhu přesčasů

U informačních stánků v Hotelu NH Prague City na Smíchově byli 20. a 21. října také čeští a slovenští lékaři a lékařky, kteří už v některé z 34 zúčastněných nemocnic pracují. MT hovořil s MUDr. Andreou Morovičovou, která pracuje v Německu, o motivech jejího odchodu, jaké pracovní podmínky jí byly nabídnuty, co jí odchod přinesl z odborného hlediska, jak se v zahraničí uplatnila a zda zůstává otevřená možnost návratu.

Kde pracujete, na jaké pozici?

Pracuji v Kreiskrankenhaus Freiberg gGmbH jako anestezioložka a lékař záchranné služby.

Proč jste se rozhodla opustit české zdravotnictví, co bylo takovým spouštěcím momentem?

Studovala jsem na Slovensku, kde jsem se i snažila uchytit, ale byl rok 2002, což na Slovensku znamenalo konec divokých 90. let, kdy se umísťovalo do nemocnic podle různých klíčů. Chtěla jsem se dostat do Ústavu soudního lékařství v Bratislavě, ale neklaplo to, ozvali se až napodruhé, to jsem již ale pracovala ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, kam mě inspiroval jít můj bývalý kolega ze studentského kruhu. Už tam pracoval a řekl, zkus to, máš možnost za půl roku se rozhodnout a ze dne na den odejít ve zkušební době, kdyby se ti tam nelíbilo. Zalíbilo se mi ARO a ve finále mě sedm let zaměstnávala hradecká nemocnice, kde jsem si udělala atestaci. Pak jsem začala mít pocit, že kolečko se točí strašně rychle a že chci žít trochu klidněji a možná zkusit i něco nového. S kamarádkou Slovenkou jsme se domluvily, že půjdeme na JOB DAYS do Prahy, tam jsem potkala shodou okolností v roce 2010 mého nynějšího šéfa, Chefarzta Uhrlaua, u kterého teď ke vší spokojenosti pracuji. Začala jsem na novém místě již s velkými bonusy, jako Facharzt (odborný lékař) se smlouvou na dobu neurčitou. Nemocnice se na úvod postarala i o bydlení, má své byty, které je možno tři měsíce obývat, než se člověk rozkouká a najde si něco svého.

Setkala jste se s administrativními překážkami, jak dlouho vyřizování trvalo?

Ano, setkala. Hodně času tehdy na úřadech zabralo prověřování, zda naše vzdělání je odpovídají německému vzdělávacímu systému. Museli jsme předkládat jazykovou způsobilost, byla to tehdy zkouška B2 z Goetheinstitutu, pak jsme museli dokládat vzdělání, počínaje maturitním vysvědčením, státnicemi, diplomem, vše se muselo oficiálně přeložit, což stálo investici časovou a finanční, ale nejdelší bylo čekání, až úřad v Chemnitzi rozhodne. Podle mých nynějších informací už tento proces je rychlejší, nekladou už lékařům klacky pod nohy ve smyslu, odpovím poslední den 90denní lhůty.

Jaké podmínky vám nabídl nový zaměstnavatel?

V ČR to bylo hektické, ve fakultní nemocnici se dá pracovat ve finále i s dvojnásobkem přesčasových hodin, když se to chytře podchytí právně a různými smlouvami. Já už jsem nechtěla pracovat tolik hodin, už jsem nechtěla mít i do 300 hodin měsíčně. To byl jeden důvod, ať nemusím ještě dodatečně sloužit, abych mohla žít život, jaký chci, abych si mohla najmout pěkný byt bez toho, že bych se na něj musela s dalšími čtyřmi lidmi skládat. Takže jedna stránka byla finanční, pak smlouva na dobu neurčitou je velký bonus. Když se chce člověk postarat o rodinu, musí mít přístup k hypotéce, když máte smlouvu takového typu, banka vám vychází vstříc spíše než tomu, kdo má pracovní poměr na rok. Tehdy už byl Východ srovnaný se Západem, tam jsem očekávala, že bude Německo takové, jak si ho představuju, že tam vše bude fungovat, německá přesnost a pravidla, a to jsem tam našla. Každé pracoviště má standardy, postupujete podle toho a nic se nemůže pokazit ve vašem vztahu se zaměstnavatelem. Samozřejmě musíte být slušný, to se ale vyžaduje asi v každém zaměstnání tohoto typu.

Co nejvíc vás překvapilo, zažila jste kulturní šok?

U nás těsně za hranicí je v týmech velmi mnoho lidí ze zahraničí, takže týmy jsou multi-kulti, někdy dokonce i menší polovina týmu je německá, zbytek jsou lidi z celé Evropy. Takže lékaři jsou na to zvyklí, pacienti jsou také zvyklí, a spíše jde o přístup jednotlivce. Jde o to, jak se člověk se k ostatním chová. Člověk musí být profesionální za každých okolností, tak si to ostatně i sama představuji.

Co vám přineslo z odborného hlediska to, že pracujete v Německu?

V podstatě z odborného hlediska jsem neměla příliš kam růst, protože odborné hledisko a dělání kariéry jsem si už ohmatala ve fakultní nemocnici, kde byla i akutní kardiochirurgická práce a polytrauma, což je pro anesteziologa velmi zajímavé. Spíše jsem tedy „ustoupila z pozic“, ve fakultní nemocnici je stoprocentní spektrum výkonů, ve Freibergu asi 80 procent, ale mně to nevadí. Bylo mi 35, 36 let, už jsem měla poruchy spánku, a jednou i vyhoření, takže jsem chtěla trochu zvolnit. A na mém novém pracovišti bylo možné zvolnit tempo bez toho, že by na mě někdo stále vyvíjel tlak. Vybrala jsem si správného zaměstnavatele, pro mě se správným spektrem výkonů, takže nemusím dělat tu úplně prvoligovou horkou linku, mohu trochu ustoupit do klidnějších vod, abych zůstala zdravá a v psychické pohodě na stáří, abych normálně žila. Něco úplně nového mi to nepřineslo, ale je pravda, že se mohu také zúčastňovat kongresů, to se dodržuje, tři dny kongresové za rok máme nárok si vybrat, většinou to finančně podpoří zaměstnavatel. Máme budget na tyto cesty, na kongresech se dá hodně naučit. Dá se i udržet ve cviku, že člověk chodí trénovat, to tam mají dobře udělané – umožňují zopakování si resuscitačních tréninků. Oni velice dbají na vzdělávání, stojí to peníze, ale funguje to, kdo má zájem, vyjdou mu vstříc.

Zaměstnavatel na vzdělávání přispívá?

Ano, mám ročně budget podle toho, jak se vede nemocnici. Můžeme jít na kongres do určité výše úhrady. Když chci víc, třebas být každý měsíc na kongresu, tak je-li to časově možné, nikdo mi nebrání, ale to už si musím zaplatit sama.

Co naopak je na straně ztrát?

Nuž, především obětujete kus svého sociálního a emocionálního života. Začínáte od nuly s dospělými lidmi, kdy každý má svůj život už zabalancovaný. Kdo si myslí, že tam najde zásadní přátelství, tak to ne, spíše je vykořeněný. Beru si hroudu země kolem kořenů a mě přesadili někam, ztratila jsem drobná spojení. Ale dá se to i rozumně nastavit, že uteču o víkendech do Prahy. S ohodnocením německého lékaře si to člověk může velice jednoduše zařídit, že si kupuje zážitky, do lázní, na dovolenou atd. Ale je pravda, že hodně se sází na kontakt přes telefon, skype atd., protože úplně nově tam člověk nezapadne. Když Němci vidí, že děláte poctivě, děláte to dobře, tak vás začnou respektovat, dají to najevo, dostanete pochvalu a máte pocit, že jste stejný, plnohodnotný člen týmu, jako němečtí kolegové. Oběť tedy byla sociální kruh, že je tam člověk defacto sám, možná někomu by vadila přemrštěná politická korektnost, která tam vládne. My přece jenom máme víc, co na srdci, to na jazyku, tam se to někdy úplně nenosí, ale dá se na to zvyknout, jiný kraj, jiný mrav.

Jak dlouho trvalo, než jste se začala cítit v novém jazykovém prostředí bezpečně?

To trvalo dlouho, protože defacto jsem tam šla s kamarádkou Slovenkou, a za námi se zavřela brána nemocnice a doma jsme mluvily slovensky. Na pracovišti používáte určitý pool slovíček a témat, takže němčina se vyvíjela velice obtížně. Z Německa jsem zmizela vždy, když jsem mohla, protože mám v Čechách přítele, takže trvalo mi asi tři roky, než jsem se opravdu rozmluvila. Ale pozor, bavíme se ne o němčině, ale saském dialektu, protože ten je úplně jiný než němčina. Když někde se mluví německy gramaticky korektně, člověk se do toho snáz dostane. I když se němčinu někdy dřív učil, jde o nový jazyk - nové nářečí.

Můžete s odstupem zhodnotit český zdravotnický systém z hlediska kvality a bezpečnosti péče?

Já jsem byla z českého systému nadšená. Je to jeden z nejlepších zdravotnických systémů. Mohu to srovnat, protože jsem žila i jinde v zahraničí, včetně stáže v Súdánu, kde jsem dělala anesteziologa, ale i v „civilizovaných“ krajinách. Já si myslím, že Česko má jedno z prvoligových zdravotnictví, nenechme si ho nějak víc devastovat, je to dobrý zdravotnický systém. Péče je dostupná víceméně pro všechny, a i spektrum výkonů, dělá se tady prakticky všechno.

Co rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nuž pro blízké - naši věděli, že v 18 letech jsem zmizela do Bratislavy, abych studovala. Pracovala jsem po celou dobu studia v médiích, takže jsem se brzy osamostatnila. Práci v Německu brali jen jako další zastávku, takže u mě to nebylo nijak dramatické. Jasně, chybíme si, ale máme dobré vztahy, a teď jsou možná i pevnější v tom smyslu, že už není čas probírat nesmysly, užíváme si veškerý čas, co jsme spolu, v pohodě a kráse.

Zůstává otevřená možnost návratu do ČR nebo na Slovensko? Co by se muselo stát?

Do Prahy bych se vrátila, toužila bych tu žít. Snad bych ji i upřednostnila před Německem, kdybych se dostala k dobrému bydlení, mít domeček se zahrádkou na periferii Prahy. Ale v mém případě by se asi jednalo o návrat na Slovensko, a tam pozoruju spíš úpadek než renovaci nových poměrů, tam pořád se snažíme ještě z ubohého obyčejného člověka něco vytlouct a život se mu víc komplikuje než zjednodušuje. Mám pocit, že tam se doktorovi ještě úplně dobře nežije. I když, pokud máte vše zajištěno, nemáte na krku hypotéku, máte nějaký životní standard, dovedu si představit návrat. Ale takové dobrovolné rozhodnutí ještě není aktuální téma dne. Mohu v Německu ještě chvíli být a vracet se. Kdyby bylo třeba z důvodů rodinných, zdravotních, vrátím se ze dne na den, ale zatím ne. Ještě hraje u mě roli politické klima, společenské klima, a já mám pocit, že v Německu se žije jednodušeji než na Slovensku.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Naši bližní peněžní

3. 12. 2021

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky…