Chvála stylistiky
Mým učitelem lékařského myšlení se stal profesor Jaroslav Páv – mimořádně kultivovaný člověk a vynikající internista. K němu, jako k vedoucímu lůžkového oddělení 3. interní kliniky VFN, jsem měl to štěstí po promoci nastoupit. Svým přístupem k nemocným a ke klinické praxi kromě jiného vštěpoval etiku, respektování lidské důstojnosti pacientů i náročné zásady medicínského formulování při psaní chorobopisů, propouštěcích zpráv a především epikríz. Jinými odbývaná formalita byla pro něho jedním z klíčových nástrojů klinického myšlení. Vnímal lidské příběhy, respektoval technokratické standardy, ale uznával i empatickou vstřícnost a intuici a požadoval od lékařů přirozenou logiku jednání dokumentovanou právě v oněch zápisech – epikrízách a zprávách. Naučil jsem se, že chorobopis má být faktograficky kvalitní příběh pacientova života a stonání, propouštěcí zpráva příběh ústavního ošetřování a průběžná epikríza, sepisovaná minimálně jednou za týden, příběh lékařského pozorování, reagování a uvažování, včetně pochybování a váhání. Ze znaleckých komisí měl zažité, že „co je psáno, to je dáno“ a co není písemně dokumentováno, se zpětně jen obtížně obhajuje, prokazuje a vysvětluje. Naučil jsem se, že epikríza je nejen nutné zlo ze zákona a pro informování víkendové služby, ale především nástroj periodického zamýšlení se nad pacientem a dokumentování postupu pro případný pozdější znalecký přezkum. Pochopil jsem, že epikríza je smysluplná, a proto má být upřímná a zevrubná, rekapitulující a glosující vše podstatné – v zájmu pacienta i lékaře.
Zřejmě i pro toto formulační precizování a trénink v „klinickém vyprávění“ mne později dokázala oslovit geriatrie (jako medicína příběhů křehkých lidí bojujících o svou integritu a svébytnost), Antonovského či Franklova koncepce stonání v kontextu lidského života i psychosomatická konsilia primáře Šavlíka, hledající cestu k některým obtížím pacientů posloucháním, rekonstruováním a vyprávěním jejich životních příběhů. A také mne nijak nepřekvapilo, že řada lékařských fakult v USA vyučuje stylistiku – schopnost vnímat, interpretovat a sepisovat příběhy pacientů i formulovat vlastní postřehy. Udivilo mne naopak, že to ani „v té Americe“ zdaleka všichni nechápou; to když jsem na toto téma četl podrážděný článek v New York Times.
Jeho autor považoval medická literární cvičení za scestnost zvyšující pravděpodobnost doktorského písmáctví, hrozícího dvojím neštěstím. Prvním je dle onoho autora nesmyslně staromilské a nepravdivé, leč stále módní „kopání do soudobé potentní technokratické medicíny“ s dovoláváním se jakýchsi starých dobrých, domněle humánnějších časů. Druhým neštěstím je přímo návodná příprava na sepisování komerčně úspěšných, leč stavovsky povážlivých a celkově pokleslých lékařských memoárů, drbů, pomluv, sentimentálních kýčů a „senzačních odhalení“ z klinického prostředí à la „veselé historky z natáčení“ pro kdekterý bulvár či plátek paní a dívek (respektive mužů a chlapců, abych byl genderově korektní).
Jenže konfrontace mé pávovské zkušenosti s běžnou realitou nasvědčuje, že medicínskou stylistiku je záhodno trénovat a kultivovat, neboť její úroveň je začasté prachbídná, i když její vliv na kvalitu klinické praxe je často výrazný. Nejde přitom jen o lékaře, ale také o fyzioterapeuty, zdravotní sestry a ostatní zdravotnické profese. Vztah myšlení, formulování a mluvení či psaní je velmi těsný – myšlení a řeč se vyvíjejí i degenerují provázaně. Kdo kvalitně myslí, nemusí být krasořečně mnohomluvný (ba naopak), jeho řeč je však smysluplná, téma a logiku děje výstižně vystihující. Primitivní řeč stejně jako primitivní písemná dokumentace, shluky náhodně poskládaných frází a neúplných faktů bez logiky, vysvětlení a postižení kauzality, to nemůže být projev ani podpora kritického myšlení skýtajícího naději na kvalitní zhodnocení, pochopení, a tedy ani na optimální, logicky zdůvodněné a třeba i ve sporu obhajitelné jednání.
Technokratické zúžení zájmu na dílčí medicínský problém, netrénovanost, či dokonce potlačení empatické komunikace a nekultivované formulování s pokleslou dokumentací, spíše jen katalogem výkonů než popisem a výkladem dění, vytvářejí velmi nebezpečnou směs deformující klinickou medicínu a vzbuzující dojem její dehumanizace, nesouznění s přáními pacienta a jeho rodiny.
Nekultivovaná degenerace průběžných epikríz nebezpečně souvisí s degenerací a odosobněnou „standardizací“ medicínského myšlení, s rigiditou vůči přehodnocování léčebných plánů a pohledů na pacienta v kontextu konkrétního stonání. Zvláště je-li střídáním ošetřujících lékařů narušena personální kontinuita ošetřování, měl by být kladen důraz na kontinuitu myšlenkovou, na rekapitulace východisek a výsledků i na zdůvodnění postupu. Docela bych se přimlouval za kurs medicínské stylistiky na našich lékařských fakultách. Ostatně, jak napsal před 100 lety W. Osler, profilující osobnost americké medicíny, „řeč o nemocech je svým způsobem vyprávění z Tisíce a jedné noci“.
Zdroj: