Co mohou udělat lékaři pro reformu?
Už několikrát jsme napsali, že očekávat reformu zdravotnictví od ministerstva či parlamentu není nic jiného než naivní sen, jakož i to, že příprava i realizace reformy jsou záležitosti velmi rizikové a nejisté, neboť ve hře je příliš mnoho často i protichůdných zájmů mnoha aktérů. A lékaři jako nejdůležitější hráči mají tváří v tvář této nejistotě dvě možnosti. Buď pasivně čekat, jak se vše vyvine, anebo se postavit do čela reformních snah. Je více než zřejmé, že by měli zvolit druhou alternativu. Měli by, za prvé, přijít s vizí, která by dokázala překonávat či tlumit zmíněné protichůdné zájmy a propojit zájem veřejný s fundamentálními potřebami jednotlivých aktérů systému.
A měli by – za druhé – usilovat o propojení systému na čtyřech rozdílných úrovních:
Na úrovní cílů jde o trojjediný cíl kvalitnější péče o nemocné (bezpečné, účinné, orientované na pacienta, včasné, ekonomicky efektivní a spravedlivě distribuované), lepšího zdravotního stavu populace jako celku a racionální kontroly výdajů.
Na úrovni procesů jde o vytvoření klinických „mikrosystémů“ ambulantní i nemocniční péče.
Na úrovni organizace se jedná o propojení zmíněných mikrosystémů a jejich koordinaci a kooperaci; tato integrace může být virtuální (síť nezávislých lékařů sdílejících elektronické záznamy o pacientech a jejich léčbě a administrativní a klinickou podporu) nebo strukturální (skupinové multidisciplinární praxe).
Na úrovni prostředí systému jde o toky financí, legislativu, regulační a kontrolní mechanismy, systémy pregraduálního a postgraduálního vzdělávání atd.
Právě lékaři mohou být nejdůvěryhodnější, a tudíž i nejefektivnější vůdčí silou pokroku směrem k novému systému koordinované, smysluplné, na výsledky orientované péče, v jehož rámci budou profitovat všichni – organizátoři, plátci, poskytovatelé i konzumenti péče. Snaha o zachování statutu quo nás může dovést jedině k bankrotu. Avšak představa, že lékaři budou slepě následovat pravidla nastavená politiky, je scestná a nereálná. Nezbývá tedy, než aby se lékaři ujali iniciativy.
A teď překvapení nakonec – ačkoli tohle všechno bychom mohli podepsat jako doporučení pro Českou republiku, ve skutečnosti jde o stručný výtah z článku lékařů E. S. Fishera, D. M. Berwicka a K. Devisové publikovaného v tomto měsíci v New England Journal of Medicine a popisujícího situaci v USA.
Zdroj: MT