Co nám přinesl 17. listopad

V roce 1989 bylo asi nemožné domyslet, co všechno budou prudké změny znamenat, ať už na úrovni jednotlivce, rodiny nebo celé společnosti. Stejně tak bylo obtížné předvídat, jak se změní práce lékaře nebo sestry. V každém případě se tehdy otevřelo okno pro nové příležitosti a bylo nutné mezi nimi volit – s plnou zodpovědností a se všemi důsledky. Proto se tentokrát ptáme: Když si představíte sami sebe 17. listopadu, co byste rádi tomu o 30 let mladšímu člověku řekli? Co byste mu chtěli vzkázat?

• Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

Já byl 17. listopadu na oné demonstraci a pak jsem moderoval revoluci v rozhlase. Asi bych si dnes zpětně dodal odvahy, neboť bylo mnoho nejasností a proč to neříci, i strachu. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Tím bych si ale vlastně vše zkazil, neboť revoluce se vtiskne právě díky zvednuté hladině adrenalinu. Před revolucí jsem chtěl z této země odejít, ale nebylo to snadné. Teď mohu jít kdykoli a kamkoli, ale nemám potřebu, je tu dobře. To je to podstatné. Pokud se nám něco nepovedlo, musíme se holt více snažit, řečmi se to neposune.

• MUDr. Alena Dernerová,

senátorka, dětská neuroložka, zastupitelka města Most

V listopadu roku 1989 jsem byla se svojí školitelkou oboru dětské neurologie v Praze, kde jsme se účastnily odborného semináře. Bydlely jsme v hotelu v blízkosti Václavského náměstí, a proto jsme se vydaly po jedné z přednášek právě tam. K našemu překvapení jsme se ocitly v davu lidí, který cinkal klíči. Bylo to pro nás obrovské překvapení, protože jsme přijely z Mostu, kde se nic nedělo. Bylo nám jasné, že se blíží velká změna. A ta také nastala. Naše očekávání bylo veliké. Brzy se dostaneme na úroveň Západu. Tak do pěti let… Mladšímu kolegovi bych především řekla, aby hodně ubral ze svých představ. Vznikne mnoho typů nemocnic, které pak stát nebude moci řídit. Platy zdravotníků budou po mnoho let nízké a problémy ve zdravotnictví se nikdy nebudou řešit efektivně a preventivně, ale až dojde ke krizi. Časem budou chybět zdravotníci. Dílem proto, že jsou volné hranice a jazyková vybavenost budoucích mladých kolegů bude skvělá, ale zejména proto, že výše platu na západ od nás zůstane úplně jiná. Budeme mít řadu pojišťoven, které ale budou nabízet prakticky to samé ze zdravotní daně, kterou nazveme pojištěním. Z té se bude hradit úplně vše od platů, přes vybavení nemocnic, přes opravu budov, a to prostě nemůže stačit. Dojde k chaosu ve vzdělávacím systému, kdy bude zrušen systém dvou atestací a budou zrušeni krajští odborníci. Budou nepřehledné a nepředvídatelné úhradové vyhlášky. Nebude žádná spoluúčast pacientů. Na druhé straně bych mu ale řekla, aby si nezoufal, protože část očekávání se splní. Například to, že nadaným a chytrým lidem nebude odpírána možnost vzdělávání, protože rodiče měli špatný kádrový profil. Většina nemocnic bude vybavena nejmodernější technikou a budeme mít k dispozici léky, o kterých se nám v totalitě mohlo jenom zdát. Nakonec budou dokonce i vyšší platy. Budou privátní lékaři. Proto, milý o 30 let mladší kolego, buď rád, že došlo ke změně, ale protože dojde k řadě chyb, snaž se jim zabránit tím, že se budeš aktivně o dění ve zdravotnictví zajímat.

• Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

exministr zdravotnictví, rentgenolog, zastupitel Královéhradeckého kraje

Představovat si sám sebe zanořeného v třicetileté hlubině historie vás nutně přivede ke vzpomínkám na rodiče a prarodiče. Zrovna mí předci patřili k těm, kterým poúnorový vývoj dost poničil život. Ale naučil je, jak se se svým osudem lidsky vyrovnat a zažít nakonec i radost z toho, že přišla nová šance. Kdybych se v té době ocitl znovu, neradil bych proto svému historickému stínu nic jiného než dělat stejné kroky, ke kterým jsem se rozhodoval sám, a podstoupená rizika bych nijak neglorifikoval. Život je stejně i tak jedna velká loterie, plná malérů, se kterými si člověk musí umět poradit. Zbývá k tomu jen dodat, že naše zdravotnictví dostalo díky revoluci úžasnou šanci a využilo ji vydatně, i když mnohé zůstalo nedoděláno. Asi i kvůli nekonečnému kolovrátku nářků, který je až neuvěřitelně dlouho slyšet od zdravotnické samosprávy. Je však k ničemu, když člověk nepřestane jen natahovat ruku a nezačne řešit věci doma u sebe. Ne vždy se mu to povede, ale musí začínat znovu a znovu a nečekat jen na další revoluce. Takže přeji svému o třicet let mladšímu alter egu, ať má na to hodně moudrosti, když už je v nejlepším věku a má dost síly.

• MUDr. Pavel Hroboň, M.S.,

Advance Healthcare Management Institute, s. r. o., řídící partner a interní lektor, lékař a ekonom

Vzkázal bych si, že snažit se o další zlepšování českého zdravotnictví opravdu dává smysl, a to přes všechny dočasné neúspěchy, které jsou do značné míry nevyhnutelné. Popřál bych si hodně otevřené mysli, trpělivosti, pokory k názorům druhých a schopnosti vysvětlovat.

• Prof. MUDr. Eva Králíková, CSc.,

Ústav hygieny a epidemiologie 1. LF UK a VFN, Centrum pro závislé na tabáku, předsedkyně Společnosti pro léčbu závislosti na tabáku ČLS JEP

Začnu úsměvně. 17. listopad 1989 jsme prožili na Albertově s kolegyní a mým manželem. Byli jsme tam ve dvě hodiny odpoledne, ale sami. Po dvaceti minutách jsme si řekli, že žádná demonstrace asi nebude. Šli jsme si dát čaj (byla zima) do mé pracovny, kterou mám dodnes na Albertově. Když jsem se podívala z okna na dvůr, studenti tam malovali na prostěradlo MYLOŠI KONČÍME! Hoši, co je? Prý ve čtyři demonstrace. Zaměnili jsme 4 h odpoledne za 14 h odpoledne… Takže jsme se dočkali. Když šel průvod Vyšehradskou, šli jsme domů, bydleli jsme tehdy za rohem. O půlnoci jsme pak mluvili se sousedem, přišel z Národní samá krev. Co jsme si tehdy přáli? Ať už jdou komunisté od válu. Co jsme si slibovali? Nic určitého. Snad jen otevřené okno do civilizovaného světa, k informacím, za přáteli, za „čerstvým vzduchem“. Mladí lidé se orientují i bez našich rad. Snad vědí, že nesmějí ztrácet čas a mají využít všech možností, které se naskýtají. Nevím, zda si dnes dokáží představit život za ostnatými dráty. Žádné kontakty se světem, prakticky žádné cestování, klopotně a omezeně dosažitelná světová odborná literatura, samo sebou jen tištěná, minimální kontakty, žádné stáže, žádná spolupráce. Těší mě, když mluvím s mediky, kteří už během studia navštívili několik nemocnic v několika zemích, mají mezinárodní přehled, svobodně se vyjadřují. Přála bych si… ne – přála bych jim, aby si toho vážili a pečovali o to, minimálně účastí ve volbách. A ještě něco – je lepší být někde dřív než později.

• Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

přednosta Urologické klikniky 2. LF UK a FN v Motole, vedoucí lékař UroKlinikum, člen výboru České urologické společnosti ČLS JEP

Nevím, zda jsou všechny zkušenosti přenositelné a do jaké míry může poučování změnit chování či rozhodování mladého člověka s řadou ideálů. Nebyli jsme si tehdy jisti, zda budeme úspěšní v budování vlastní kariéry, zda se dokážeme prosadit v místní konkurenci a zda se nám podaří proniknout mezi přední světové odborníky. Dnes je jasné, že se to řadě českých lékařů podařilo a že to nebylo nějak dramaticky složité – podmínkou byly jen vlastní schopnosti, ochota pracovat často nad rámec povinností a touha prosadit se. Na druhou stranu jsme jaksi automaticky předpokládali, že se svět kolem nás bude měnit v pozitivním směru a že se naše společnost, včetně podmínek ve zdravotnictví, školství nebo v oblasti výzkumu, bude přibližovat západnímu standardu. Zpětně si asi všichni uvědomujeme, jak těžké nebo až nemožné bylo a je měnit poměry ve vlastní zemi. Skutečně jsme v tomto směru úplně úspěšní nebyli. Díky revoluci jsme dostali šanci aktivně rozhodovat o svém životě. Mohli jsme říkat to, co si opravdu myslíme (se všemi riziky, která to přináší), svobodně cestovat, mohli jsme se rozhodnout, kde a za jakých podmínek chceme žít a pracovat. Situace se od revoluce vlastně pořád pomalu zlepšovala – nejprve jsme užívali výhod svobody a pak se začaly zlepšovat i podmínky ekonomické. Přineslo nám to krásný život plný nových poznání a výzev. Nejsem si však jist, zda jsme podobně pozitivní výhled připravili i pro nastupující lékařskou generaci – cítím v tom určitý dluh.

• MUDr. David Marx, Ph.D.,

pediatr, proděkan pro studium a výuku 3. LF UK

Svému o třicet let mladšímu já bych vzkázal toto:

1) Svoboda je úžasná věc, stojí za všechna ta větší či menší zaškobrtnutí k ní vedoucí a nic není nad ni – i když ti to teď připadá, že se svoboda udála a bude trvat sama o sobě, je třeba ji opečovávat, chránit a znovu a znovu si opakovat, že je nejvyšší hodnotou.

2) Připrav se na to, že zatímco otevřít McDonaldy, KFC, Tesco či C&A je poměrně snadné, nesmírně dlouho trvá naučit se svobodně žít a přijímat odpovědnost za svá svobodná rozhodnutí. Nemysli si, že mravní a hodnotová devastace, kterou komunistický režim uplynulých 40 let páchal, vyprchá rychle a bezbolestně.

3) Změny ve zdravotnictví budou trvat výrazně déle, než bys čekal, a ani za 30 let nebudeme se systémem spokojeni. Tvoje stávající představa, že by stačilo, aby za návštěvu lékaře lidé něco málo připláceli, a zlepší se kvalita i využití zdravotnictví, se bude potýkat s iracionálním odporem i za 30 let – opravdu! Na druhé straně čeští zdravotníci ukáží, že při dostupnosti informačních zdrojů, léků a lepšího vybavení mohou směle soutěžit s mnohem bohatšími zeměmi.

4) Ukáže se, že mnozí z těch, o nichž sis myslel, že na tebe donášejí, to nedělali – a naopak!

5) I když okusíš zahraničních pobytů a odborné praxe, rozhodneš se zůstat doma a nikdy toho nebudeš litovat – zjistíš, že nic není tak zábavné a naplňující jako měnit věci okolo sebe a předávat znalosti a zkušenosti studentům ve svobodném prostředí.

6) Neuvěříš tomu, ale za 30 let bude celá třetina společnosti uvádět, že v normalizačním Československu bylo lépe – fakt!! Tebe to ale neotráví, protože platí bod 1.

• MUDr. Martin J. Stránský,

neurolog, zakladatel Kanceláře Ombudsmana pro zdraví, stínový exministr zdravotnictví

K tomuto významnému datu mám pro mladší generaci pár poznámek: Jako tu nejdůležitější: ať si prosím udělá jasný obraz o tom, jak by její život vypadal pod komunismem: zákaz cestování, zákaz svobodného projevu, nemožnost koupit si vše, na co má, povinná výuka nesmyslů, omezení kultury/hudby/ zábavy do schválených kanálů atd. Jako druhé: tím si uvědomí, že máme stále kontaminovanou společnost. Hlavním náznakem je naše komunistická strana, která se jako jediná v Evropě nezřekla vlastní minulosti a která se neustále pokouší o restart normalizační mentality. V této straně najdete stále vlivné exponáty zrůdnosti, jako jsou důchodci, bývalý generální sekretář komunistické strany Miloš Jakeš anebo paní Marta Semelová, která prohlašuje, že justiční vražda Milady Horákové byla v pořádku. Naštěstí, průměrný věk členů KSČM je 77 let, takže můžeme doufat, že strana brzy vymře. A za třetí: pravděpodobné vymření KSČM neznamená, že nehrozí pokračování neblahých úvah o tom, jak by naše společnost měla vypadat. Stačí jen poukázat na stranu Pitomia (přezdívka je soudem uznaná) Okamury anebo Václava Klause ml. a na jejich programy šíření nacionalismu a nenávisti. Tak či onak, obraz naší společnosti je přesně tam, kde má být. Na té padesátileté masarykovské křivce k získání vyspělé demokracie. Máme sice řadu námitek, ale žije se nám dobře a možnosti k dalším pozitivním krokům se nabízejí. Je právě na naší mládeži, aby se poučila z minulosti a vzala to nejlepší ze současnosti, aby ta budoucnost odpovídala očekávání všech.

• MUDr. Petr Šonka,

předseda Sdružení praktických lékařů ČR

V noci 17. listopadu 1989 jsem byl na svém maturitním večírku. Ráno jsem se probral a zjistil, že se začaly dít věci. Během roku 1989 jsem se rozhodoval, na jakou vysokou školu půjdu. Medicínu jsem si vybral i proto, že to byl obor nejméně závislý na politice. Byly mi blízké i humanitní obory, zvažoval jsem práva nebo žurnalistiku. Viděl jsem ale, jaké dopady může mít na takové druhy práce politika. Moje maminka byla novinářka a od roku 1968 se nemohla věnovat svojí profesi. Živila se pak méně kvalifikovanou prací. Říkal jsem si, že pracovat jako lékař je relativně bezpečné. Když se režim změnil, hodně jsem váhal, jestli jsem si vybral dobře. Ta otázka mě provázela ještě první tři roky studia medicíny. Kdybych tedy měl tu možnost, vzkázal bych si do roku 1989: Neboj, bude to dobré. Dneska vím, že to byla dobrá volba. Nic bych na tom neměnil. Naštěstí jsem kolem sebe tenkrát měl lidi, kteří mi to řekli. Přes všechny nesmysly okolo je medicína práce, u které člověk nemusí vůbec váhat, jestli má smysl. To mi s přibývajícím věkem přijde čím dál důležitější. Paradoxní je, že jsem se chtěl vyhnout politice, ale nakonec si mě politika svým způsobem našla v tom, co dělám ve Sdružení praktických lékařů. To je ale asi mojí vnitřní potřebou pálit si prsty pro druhé.

Zdroj: MT