Co naznačují nové studie?

Novou možnost léčby homozygotní familiární hypercholesterolémie evinacumabem naznačila studie ELIPSE. Na pacienty s relabující roztroušenou sklerózou se zaměřily dvě dobře designované, dvojitě zaslepené studie, které srovnávaly ofatumumab s perorálním teriflunomidem.

Homozygotní FH je vzácné, ale závažné geneticky podmíněné onemocnění charakterizované předčasnými KV příhodami z důvodu vysokých koncentrací LDL‑C v krvi. Genetická mutace vede buď k úplné absenci aktivity LDL receptorů, nebo k jejich zhoršené funkci. Takzvané ztrátové varianty v genu kódujícím angiopoetin‑like 3 (ANGPTL3) jsou spojeny s hypolipidémií a ochranou před KV příhodami. Nová monoklonální protilátka proti tomuto proteinu, evinacumab, se ve studii ELIPSE ukázala jako účinná terapie u homozygotů FH. Ukázala to dvojitě zaslepená studie fáze III, která randomizovala 65 pacientů buď k léčbě evinacumabem jednou měsíčně, nebo k placebu.

Primárním cílovým ukazatelem byly změny LDL‑C za 24 týdnů. Evinacumab vedl ke snížení LDL‑C o 49 procent ve srovnání s placebem. Pacienti s hoFH měli i na maximální statinové léčbě výchozí hodnoty LDL‑C v průměru 6,6 mmol/l. Za 24 týdnů hodnoty na léčbě evinacumabem poklesly o 47 procent, zatímco u placeba stouply o 1,9 procenta. Meziskupinový rozdíl byl tedy –49 procentních bodů (95% CI –65,0 až –33,1; p < 0,001). Účinnost se prokázala jak u genetických variant hoFH nula/nula vs. placebo (–43,4 % vs. +16,2 %), tak u non‑nulových variant (–49,1 % vs. –3,8 %). Nežádoucí účinky byly srovnatelné mezi kontrolní a placebovou skupinou. Lék má nakročeno ke vstupu do klinické praxe.

Roztroušená skleróza:

teriflunomid vs. ofatumumab Ofatumumab je anti‑CD20 monoklonální protilátka podávaná s.c. 1× měsíčně u pacientů s remitentní‑relabující RS, klinicky izolovaným syndromem a aktivní sekundárně progresivní RS. Dvě dobře designované, dvojitě zaslepené studie se snažily srovnat ofatumumab s perorálním teriflunomidem u pacientů s relabující RS. Primárním cílem byl roční výskyt relapsů (ARR) a sekundárně bylo porovnáváno zhoršení disability, změny v gadolinium enhancujících lézích na T1 vážené MRI, nové nebo zvětšené léze na T2 vážené MRI, změny v objemu mozku a změny lehkých řetězců neurofilament v séru za tři měsíce léčby. Každá ze skupin zahrnovala více než 900 pacientů, kteří byli sledováni 1,6 roku. Léčba ofatumumabem byla spojena s nižším ročním počtem relapsů než teriflunomid, pacienti na ofatumumabu měli také lepší výsledky v sekundárních sledovaných cílových ukazatelích.

ARR u pacientů na ofatumumabu ve studii 1 byl 0,11 a na teriflunomidu 0,22, ve studii 2 to bylo 0,10 vs. 0,25. Oba rozdíly byly statisticky významné. Zhoršení disability se objevilo u 10,9 procenta osob na ofatumumabu a u 15 procent na teriflunomidu za tři měsíce (za šest měsíců to bylo 8,1 % vs. 12 %). Závažné infekce se vyskytly u 2,5 procenta probandů na ofatumumabu a 1,8 procenta na teriflunomidu.

Zdroj: MT