Co ovlivňuje dnešní vztah lékař–pacient
Obecně se vztah pacienta a lékaře mění pod vlivem mnoha okolností, které zasahují celou společnost. “Ještě na začátku 20. století byl lékař spolu s farářem a učitelem považován za jednu ze tří přirozených autorit v dané komunitě. Byli to lidé vzdělaní, s mnoha vědomostmi, čehož si jejich spoluobčané cenili a imponovalo jim to,” říká doc. Beran. Z toho také vyplývalo, že lékař měl přirozený respekt a těšil se úctě a vážnosti. V myslích lidí mu byly přisuzovány některé dovednosti a schopnosti, které neodpovídaly realitě, protože kult lékaře tehdejší doby vycházel z předobrazu lidových léčitelů a šamanů, u nichž se předpokládaly jisté nadpřirozené schopnosti. Pokud se však pacientův stav nelepšil, bylo to považováno za zásah vyšší moci. Pacienti akceptovali představu, že lékař je ten, který se snaží pomoci, ale bohužel nezvládne vše, protože “bojuje s vyšší mocí”, s níž občas prohrává. Lidem nezbývalo, než v pokoře přijmout i nepříznivou až infaustní prognózu.
Od autorit k rovnocennému vztahu
V dnešní době není vztah mezi lékařem a pacientem takto jednoznačný. Na jedné straně se lékaři snaží opouštět onu paternalistickou roli, kdy sami rozhodovali o nemocném, aniž by zohledňovali jeho osobní vůli, na druhé straně se však nemocní nikdy nemohou stát rovnocenným partnerem zdravotníků.
Přesto je jejich vzájemný vztah symetričtější než v minulosti. “Patrné je to hlavně u chronicky nemocných, kteří se do jisté míry stávají experty na svou chorobu. Aby lékař dosáhl lepší spolupráce, měl by respektovat to, jak se pacienti cítí. Je dobré si ovšem uvědomit, že pohled jak lékaře, tak pacienta na řešení zdravotních potíží je odlišný. Nemocný spíše zvažuje případné nežádoucí účinky terapie, protože je vnímá jako zhoršení kvality života, lékař se rozhoduje především podle účinnosti dané léčebné strategie,” upozorňuje doc. Beran. Pro dosažení dlouhodobé compliance je dobré se pokoušet o rovnocenný dialog s nemocným.Tento přístup však lze praktikovat pouze částečně. V akutních fázích onemocnění či u úrazů je totiž z důvodu zajištění akceschopnosti jistá míra paternalismu nutná.
Pasivita, nebo spoluzodpovědnost?
Samozřejmě i v dnešní době ovlivňují individuální vztah mezi lékařem a pacientem společenské faktory. U nemocných často přetrvává ona pasivní role, ve které byli pouze odevzdaným příjemcem zdravotnické péče. Názor “já mám nějakou nemoc a doktor ať se snaží s tím něco udělat” je stále ještě velmi rozšířený a přirozeně ovlivňuje interpersonální vztahy mezi zdravotníky a nemocnými.
Naproti tomu snaha o zintenzivnění spolupráce nemocného a lékaře v sobě skrývá i větší míru spoluzodpovědnosti pacienta za vlastní zdravotní stav. Tím, že se lékař snaží nemocnému vysvětlit všechny aspekty jeho choroby a možnosti terapie, ho zároveň “vtahuje do hry”, a činní ho tak spoluodpovědným za případné terapeutické neúspěchy, pokud nedodržuje pravidla.
Idealizace medicíny založené na důkazech
Individuální očekávání pacienta ovlivňuje také skutečnost, že se v dnešním zdravotnictví vše odvolává na evidence-based medicine, tedy medicínu založenou na důkazech. Upřednostňují se takové postupy, které jsou podle statistik nejúčinnější, což může v nemocných vyvolávat mylnou představu, že tyto postupy musejí být úspěšné vždy, tedy automaticky i v jejich případě. Individuálně to však u daného pacienta platit nemusí, což vede ke konfliktu s oním idealistickým obrazem zdravotní péče a následně až k negativní reakci ve formě stížnosti či žaloby ze strany pacienta
S posunem společnosti směrem k materialistickému vnímání světa ztrácí na významu i dříve poměrně uznávaná “vyšší moc”. “V dnešní době, kdy panuje představa, že lékaři mají téměř neomezené technické možnosti, lidé automaticky předpokládají, že jim bude pomoženo, nejlépe bez jejich přičinění. Tato idealizace možností medicíny vede k tomu, že někteří pacienti mají velmi omezené vnímání reality vztahující se k jejich nemoci.”
Na krizi důvěry se podílejí i média
Není to ovšem jen zmiňované společenské klima a všeobecná víra v technický pokrok, ale velký vliv na vztah mezi lékařem a pacientem mají v dnešní době i média. Lidé si běžně mohou přečíst v novinách nebo vidět v televizi zprávy o chybách či nedostatcích zdravotníků, a to většinou s patřičným dramatickým nábojem. Když uvážíme, že je dnes běžné žádat pacienta o informovaný souhlas před prováděním různých diagnostických či terapeutických výkonů, nelze se divit, že někteří nemocní pociťují vůči lékaři jistou nedůvěru či ostražitost.
Dá se říci, že čím vážnější jsou pacientovy zdravotní potíže, tím větší důvěru v lékaře vkládá, protože očekává dobrý výsledek terapie. Na druhé straně je však více těch nemocných, jejichž stav není tak závažný. “Ti jsou daleko více ovlivňováni palcovými titulky novin, které je nabádají k tomu, aby si ,hlídali‘ svého lékaře, zda vykonává svou práci dobře. Tato skandalizace medicíny podkopává důvěru veřejnosti ve zdravotní systém,” poukazuje na neblahý vliv médií doc. Beran.
Podle odborníků však není mediální honba za lékařskými omyly ku prospěchu ani lékaře, ani pacienta. V lékařích vyvolává obavu ze skandalizace jejich osoby a pacienti vinou těchto zpráv ztrácejí určitý placebo efekt, který důvěra v lékaře vyvolává. V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že ani lékař není neomylný, a jde spíše o to, aby systém i používané diagnostické a terapeutické postupy co nejvíce minimalizovaly riziko pochybení. Obnovení vzájemné důvěry je na místě, pravdou ale zůstává, že lékař by si důvěru pacienta měl zasloužit profesionálním přístupem, přátelským chováním a otevřenou komunikací. “Trochu toho ,kouzla bílého pláště‘ by lékařům mělo zůstat,” myslí si doc. Beran.
Nová asymetrie vztahů
Změny v postojích a chování neprodělávají pouze pacienti, ale také sami lékaři. Z dominantních sebejistých autorit, jak nám je například ukazoval televizní seriál Nemocnice na kraji města, se lékaři postupně mění více v partnery pacientů, kterým pomáhají zvládat jejich nemoci. Důsledkem uvedených vlivů je, že se mezi lékařem a pacientem vytváří v některých případech nová asymetrie, tentokrát v opačném směru. “Zdravotníci mohou pociťovat tlak ze strany nemocných i různých pacientských sdružení a mohou se obávat možných soudních sporů v případě terapeutického neúspěchu. Mají strach z toho, že v těchto případech nenajdou dostatečně silného zastánce, který bude hájit jejich zájmy. Dokonce se objevují případy, kdy jsou ochotni zaplatit určité odškodnění újmy pacienta, i když si jsou jisti, že by u případného soudu byla prokázána jejich nevina. Důvodem je obava, že samo soudní projednávání bude zpochybněním jejich odbornosti a že navzdory osvobozujícímu verdiktu soudu bude ve veřejnosti dál přetrvávat nedůvěra v jejich profesní schopnosti,” uzavírá doc. Beran.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2008, strana A16
Zdroj: