Co víme o sekundárních dyslipidémiích?
Dyslipidémiím (DLP) je v poslední době věnována nemalá pozornost odborníků i laické veřejnosti. Není téměř dne, abychom v médiích neslyšeli zprávy o vztahu mezi zvýšením cholesterolu a dalších krevních tuků a kardiovaskulárními onemocněními. Když se hovoří o dyslipidémiích, máme většinou na mysli primární geneticky podmíněné poruchy lipidového metabolismu, mezi něž patří známá onemocnění, jako například familiární hypercholesterolémie. Sekundární dyslipidémie, tedy metabolické poruchy, které mají jinou identifikovatelnou příčinu, jsou často zcela opomíjeny nebo se v odborných statích i doporučeních „krčí“ v posledním odstavci a jsou zmíněny pouze s ohledem na úplnost problematiky. Přitom sekundární dyslipidémie jsou přinejmenším stejně významné jako dyslipidémie primární a navíc přinášejí velmi cenné informace o fungování procesů metabolické přeměny krevních tuků. Úkolem následujících odstavců je přesvědčit čtenáře o tom, že sekundární dyslipidémie jsou nejen stejně nebezpečné, ale po stránce léčby a diagnostiky neméně zajímavé než dyslipidémie primární.
Tradičně jsou za sekundární dyslipoproteinémie označovány takové poruchy plazmatického lipidového a lipoproteinového spektra, které vznikají jako důsledek určitého základního onemocnění, které alteruje lipidový metabolismus. Obecněji lze říci, že jsou to odchylky lipidového metabolismu, u nichž lze identifikovat (a v některých případech i odstranit) příčinu. Již na tomto místě je třeba poznamenat, že také u sekundárních DLP lze ve většině případů předpokládat genetickou predispozici pro jejich vznik. Například je známo, že ne všichni nemocní s hypotyreózou mají dyslipidémii, stejně jako je zřejmá individuální citlivost lipidového metabolismu k faktorům zevního prostředí a životního stylu. Někteří autoři z tohoto důvodu rozšiřují v současnosti používanou etiologickou klasifikaci dyslipidémií, která rozlišuje dyslipidémie na primární a sekundární, o kategorii DLP smíšené etiologie. Význam sekundárních dyslipidémií je v zásadě trojí. V první řadě přinášejí stejné komplikace jako primární poruchy metabolismu plazmatických lipidů (akcelerace aterosklerózy, riziko akutní pankreatitidy, xantomatóza aj.). Za druhé může sekundární DLP být prvním příznakem základního onemocnění a přispět k jeho diagnóze. Naopak někdy je známá a dobře kompenzovaná primární DLP náhle zhoršena manifestací dalšího onemocnění, které dále poškodí metabolismus lipidů v plazmě. Každé náhlé zhoršení pacienta s primární DLP musí vést ke screeningu nejběžnějších sekundárních příčin, což umožní včasnou léčbu (např. nově vzniklá hypotyreóza, diabetes mellitus, abúzus alkoholu). Za třetí je třeba myslet na to, že sekundární DLP často akcelerují progresi základního onemocnění (např. jaterní či renální postižení), a uzavírají tak bludný kruh navzájem se podmiňujících chorobných změn. Příčin sekundárních dyslipidémií je mnoho, některé z nich jsou uvedeny v tabulce 1. Z hlediska charakteru poruchy lipidového spektra lze DLP rozdělovat, jak je uvedeno v tabulce 2. Zvláštní podskupinu tvoří DLP smíšené etiologie, které byly zmíněny výše. Nejvýznamnější představitele uvádíme v tabulce 3. Při úvahách o sekundární povaze dyslipidémie v každodenní praxi je užitečné pravidlo čtyř D (z anglického diet – dieta, drugs – léky, disorders of metabolism – metabolické poruchy, diseases – onemocnění). Nejběžnějším typům sekundárních dyslipidémií se budeme v následujícím textu věnovat podrobněji.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 6/2004, strana 69
Zdroj: