Co zdravotník může a co musí
V právní poradně Medical Tribune, která je v rozšířené podobě na www.tribune.cz, přinášíme vyjádření Mgr. Miloše Máci, právníka ČLK, o problematice provozní a ordinační doby, změnách, které přinese zákon o zdravotních službách pro fungování agentur domácí péče, a komentář k rozhodnutí poskytovatele nevyžadovat informovaný souhlas.
Provozní a ordinační doba. Jaký je rozdíl?
„Nebude protizákonné, pokud bude vyvěšená provozní i ordinační doba stejná? Všude nám doporučují, že by provozní doba měla být delší, ale nechci zbytečně mást pacienty, a administrativní věci jako fyzická osoba mohu přece dělat i doma v době, kterou si zvolím já,“ ptá se čtenářka Medical Tribune.
Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ani jiný právní předpis, nestanoví výslovnou podmínku, že se ordinační a provozní doba poskytovatele musí lišit. Delší provozní dobu lze doporučit zejména pro bezproblémovější kontakt se správními orgány. Nicméně pokud by se lékař‑poskytovatel rozhodl, že bude uvádět provozní dobu shodnou jako ordinační, nelze takové rozhodnutí považovat za porušení zákona, a to právě vzhledem k absenci výslovně stanovené zákonné podmínky, že obě doby musejí být odlišné. Lékař tedy dle mého názoru nemůže být jakkoli sankcionován za to, jestliže se bude jeho provozní a ordinační doba shodovat. Neexistuje právní předpis, který by mu zakazoval veškerou administrativu a další úkony nad rámec ordinování pro pacienty provádět doma ve svém volném čase po večerech či o víkendech, stejně tak žádný právní předpis poskytovateli nepřikazuje takovou činnost provádět výhradně v prostorách zdravotnického zařízení, a být tak dostupný správním orgánům či jiným osobám po ordinační době. Pro případné návštěvy pověřených osob správních orgánů se lze vždy domluvit s poskytovatelem individuálně, je‑li kontrola plánovaná, pokud jde o namátkové kontroly, není vyloučeno, aby byly prováděny v ordinační době, jestliže tím nebude ve smyslu § 45 odst. 3 písm. b) a c) citovaného zákona narušeno poskytování zdravotních služeb.
Zákon o zdravotních službách a agentury domácí péče
„Jaké legislativní změny se agentur domácí péče přímo týkají? Počítá nová legislativa s nějakými změnami, které se týkají výběrových řízení na smlouvy s pojišťovnami?“ ptá se čtenářka Medical Tribune.
Co se týče dotazu ohledně výběrových řízení na smlouvy se zdravotními pojišťovnami, po 1. 4. 2012 lze zaznamenat tři zásadní změny. Tou první je novelizace ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění. Citované ustanovení konečně výslovně zakotvuje, že provozuje‑li lékař svou soukromou praxi jako fyzická osoba, hodlá změnit formu z fyzické osoby na společnost s ručením omezením a zároveň nijak nerozšiřuje rozsah poskytovaných služeb, nekoná se v tomto případě výběrové řízení a smlouvy se zdravotními pojišťovnami zůstávají zachovány. Dosud byla právní úprava v tomto ustanovení formulována dost nejasně a nešťastně, což mělo za důsledek konání výběrových řízení i v těchto případech, novelou zákona účinnou od 1. 4. 2012 jsou však veškeré spory v této věci vyřešeny.
Druhou zásadní novinkou je ustanovení § 46 odst. 4 a § 47 odst. 2 písm. d) stejného zákona, z něhož vyplývá, že podat podnět k vyhlášení výběrového řízení může uchazeč, který hodlá provozovat nové zdravotnické zařízení, již před faktickým zahájením poskytování zdravotních služeb a splněním podmínek pro toto poskytování (zejména odpovídající věcné a technické vybavení), s tím, že stačí, aby všechny podmínky byly ve lhůtě stanovené krajským úřadem při vyhlášení výběrového řízení. Lékař tím předchází nejistotě, kdy má všechny podmínky pro poskytování zdravotních služeb splněny, nicméně zpětně neuspěje ve výběrovém řízení a provozování praxe se pro něj stává bezpředmětným. Dle nové úpravy je lékaři umožněno čekat na výsledek výběrového řízení a v závislosti na něm se pak lékař rozhodne, zda má či nemá cenu všechny podmínky fakticky splnit a zahájit poskytování zdravotních služeb, případně zda naopak není nutné vyřizovat veškeré další související záležitosti, neboť výsledek výběrového řízení byl negativní a provoz praxe beze smluv se zdravotními pojišťovnami nemá pro lékaře smysl.
Zmíněná třetí novinka je pro lékaře nepříznivá. Podle § 52 odst. 2 stejného zákona zdravotní pojišťovna přihlíží k výsledkům výběrového řízení při uzavírání smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb. Výsledek výběrového řízení nezakládá právo na uzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Zdravotní pojišťovna je oprávněna uzavřít smlouvu s uchazečem pouze tehdy, bylo‑li uzavření takové smlouvy ve výběrovém řízení doporučeno. Před 1. 4. 2012 případný neúspěch ve výběrovém řízení ještě lékaři nezavíral dveře k případné individuální domluvě se zdravotními pojišťovnami, které eventuálně měly i přesto o smlouvu s lékařem zájem. Nyní však za takových okolností pojišťovna smlouvu uzavřít nesmí. Navíc z pohledu lékaře se nic nemění na tom, že uspěje‑li naopak ve výběrovém řízení, ještě zdaleka nemusí mít vyhráno a právní nárok na smlouvy nemá. Záleží stále čistě na vůli pojišťovny uzavřít smlouvu s uchazečem doporučeným ve výběrovém řízení.
Zbytek základních principů zůstává zachován, tedy výběrové řízení se až na specifické výjimky koná vždy, jde‑li o nového poskytovatele. Při prodeji již existujícího zdravotnického zařízení se koná výběrové řízení, je‑li provozovatelem fyzická osoba, neboť tam smlouvy ukončením praxe zanikají a kupující je povinen výběrové řízení absolvovat pro smlouvy zcela nové. Pokud je provozovatelem právnická osoba, v tomto případě se naopak výběrové řízení nekoná, postupuje se dle ustanovení o prodeji podniku podle obchodního zákoníku a smlouvy se zdravotními pojišťovnami přecházejí na nabyvatele. Tyto právní aspekty nová úprava po 1. 4. 2012 nijak nezměnila.
Rozhodnutí poskytovatele nevyžadovat informovaný souhlas
„Pokud se jako poskytovatel zdravotní péče rozhodnu, že nebudu vyžadovat písemný informovaný souhlas pacienta a naopak napíšu ‚Rozhodnutí poskytovatele‘ o tom, že k poskytnutí žádné ze zdravotních služeb nebude vyžadován informovaný souhlas písemnou formou, s výjimkou případů, které stanoví zákon, mám povinnost toto ‚Rozhodnutí‘ vyvěsit na místo přístupné pacientům (spolu s ceníkem, ordinační a provozní dobou), nebo ho uložit do šuplíku spolu s ,Evidencí stížností‘ pro případnou kontrolu?“
Nastíněné znění „Rozhodnutí poskytovatele“ týkající se informovaných souhlasů v písemné podobě je zcela dostatečné a vyhovující zákonu. Jakkoli takto výslovně formulovaná podmínka takové rozhodnutí poskytovatele zveřejnit na místě přístupném pacientům v zákoně uvedena není, mám za to, že z ustanovení § 45 odst. 2 písm. h) ve spojení s § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, lze takovou povinnost dovodit. Pro zamezení veškerých sporů tedy vřele doporučuji toto rozhodnutí poskytovatele spolu s dalšími povinnými dokumenty zveřejnit na místo přístupné pacientům, ideálně např. do čekárny před ordinací.
Vzhledem k tomu, že jde o takto jednoduchý dokument, bylo by velmi kontraproduktivní směrem ke správním orgánům v případě sporu složitě argumentovat, že dle výslovného znění zákona je poskytovatel povinen takové rozhodnutí „zpracovat“, avšak už není v zákoně uvedeno slůvko „zveřejnit“. Zcela pragmaticky považuji za jednodušší řešení vámi formulované rozhodnutí poskytovatele zveřejnit rovnou, a to i přesto, že různí právníci mohou mít na věc různé výklady. Případný následný vleklý spor, pokud by tak poskytovatel neučinil, by byl pro lékaře mnohem více zátěžový. Tlumočím vám tedy tímto nejen svůj právní názor, ale zejména i dobrou radu, jak postupovat co nejméně konfliktně.
Medical Tribune Mgr. Miloš Máca, právník ČLK
Zdroj: Medical Tribune