Dapagliflozin má úhradu pro léčbu srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí

Státní ústav pro kontrolu léčiv vydal rozhodnutí o stanovení úhrady dapagliflozinu (Forxiga) pro léčbu dospělých pacientů se srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí. V České republice se tak dapagliflozin stal prvním zástupcem ze skupiny gliflozinů, který úhradu z veřejného zdravotního pojištění pro tuto indikaci získal. Dosud byl dapagliflozin hrazen pouze pro léčbu diabetu 2. typu.

Od 1. března letošního roku mohou kardiologové a internisté dapagliflozin (10 mg) předepsat s úhradou pro léčbu dospělých pacientů se symptomatickým chronickým srdečním selháním, a to nezávisle na tom, zda má pacient diabetes 2. typu, nebo ne.

Dapagliflozin je hrazen u pacientů s chronickým srdečním selháním s EF menší nebo rovnou 40 procentům a eGFR větší než 30 ml/min/1,73 m2, u kterých i přes optimální léčbu přetrvává symptomatologie třídy NYHA II až III. Optimální léčbou se rozumí léčba alespoň jedním inhibitorem ACE nebo inhibitorem receptoru AT1 nebo inhibitorem angiotensinu a neprylisinu a zároveň betablokátorem a antagonistou mineralokortikoidních receptorů. Optimální léčba je podána v cílové dávce dle doporučení nebo v maximální tolerované dávce.

Podle prof. MUDr. Aleše Linharta, DrSc., předsedy České kardiologické společnosti, se v podobě dapagliflozinu dostává lékařům do ruky velmi šetrný, a přitom mimořádně účinný prostředek pro zlepšení kvality života a jeho prodloužení u nemocných s touto závažnou diagnózou. „Vedle příznivého vlivu na srdce je třeba zdůraznit i příznivý efekt gliflozinů na ledviny, které u nemocných se srdečním selháním rovněž významně trpí,“ říká prof. Linhart.

Nyní se dapagliflozin stává díky získání úhrady z veřejného zdravotního pojištění mnohem dostupnějším a dává naději na zlepšení prognózy těchto pacientů.

Srdeční selhání postihuje přibližně 64 milionů lidí na celém světě (z nichž alespoň polovina má sníženou ejekční frakci). V ČR je to přibližně 230 000 nemocných. Jde o závažné chronické onemocnění, které je hlavní příčinou hospitalizace u osob starších 65 let a na které bohužel umírá do pěti let od diagnostiky polovina pacientů.