Deprese a metabolický syndrom.

Souhrn

Deprese je komplexní heterogenní onemocnění, jehož patofyziologie nebyla dosud objasněna. V současné době její výskyt celosvětově rychle stoupá. Depresivní porucha je závažným stavem, který je provázen zvýšeným rizikem vzniku diabetu 2. typu a kardiovaskulárních onemocnění a současně i zvýšenou celkovou mortalitou. Předpokládá se, že v pozadí těchto souvislostí může stát vyšší výskyt metabolického syndromu u nemocných s depresí.

V článku jsou diskutovány vztahy hlavních komponent metabolického syndromu (arteriální hypertenze, dyslipidémie, obezity, poruchy glukózové homeostázy, oxidačního stresu a zánětlivého stavu) k depresi.

Klíčová slova: deprese ■ metabolický syndrom ■ kardiovaskulární mortalita ■ inzulinová rezistence ■ dyslipidémie ■ oxidační stres ■ zánět

Summary

Depression is a complex heterogeneous disease whose pathophysiology is still poorly understood. The incidence of depression is growing rapidly across the world. A depressive disorder is a serious condition associated with increased risk of developing type-2 diabetes mellitus and cardiovascular disease as well as increased total mortality.It has been suggested that the main factors behind the condition could be an increased incidence of the metabolic syndrome and insulin resistance in depressive patients.

The paper discusses the association between the main components of the metabolic syndrome (arterial hypertension, dyslipidemia, obesity, impaired glucose homeostasis,oxidative stress, and inflammation) and depression.

Key words: depression ■ metabolic syndrome ■ cardiovascular mortality ■ insulin resistance ■ dyslipidemia ■ oxidative stress ■ inflammation

________________________________________________________________________________________________________________

Úvod

Výskyt deprese v rozvinutých státech světa již dlouhodobě stabilně stoupá. Ve Spojených státech amerických se v průběhu života objeví deprese asi u 16 % lidí. V Evropě prodělá během života depresi asi 13 % osob, ve Finsku je prevalence deprese udávána asi 5 %, v Holandsku asi 7,5 %.

V České republice byla v roce 2007 nově diagnostikována afektivní porucha u 168 nemocných na 100 000 obyvatel. Afektivní poruchy jsou po úzkostných a neurotických poruchách třetí nejpočetnější skupinou psychických onemocnění a v České republice jsou po kardiovaskulárních onemocněních čtvrtou nejčastější příčinou plné invalidity; ženy jsou depresí postiženy asi dvakrát častěji než muži. Deprese je provázena zvýšenou mortalitou, a to i v případě subklinických onemocnění. Je pozorována souvislost deprese s významně zvýšeným rizikem diabetu 2. typu a kardiovaskulárních onemocnění.

Předpokládá se, že jednou z příčin vztahu deprese k diabetu 2. typu a kardiovaskulárním onemocněním je u nemocných s depresí přítomnost metabolického syndromu. Pojmem metabolický syndrom je označován současný výskyt kardiometabolických odchylek, jako jsou akumulace viscerálního tuku, hypertriglyceridémie, snížená koncentrace HDL cholesterolu, arteriální hypertenze, inzulinová rezistence, poruchy glukózové homeostázy, chronický subklinický zánět, protrombotický stav, oxidační stres a řada dalších.

Klasifikační kritéria pro diagnózu metabolického syndromu jsou uvedena v tabulce 1. Mezinárodní diabetologická federace zdůrazňuje význam centrální obezity jako základního faktoru metabolického syndromu a definuje jej jako přítomnost centrální obezity (obvod pasu ≥ 94 cm u mužů [resp. ≥ 80 cm u žen]) a dalších dvou z následujících faktorů: triglyceridémie ≥ 1,70 mmol/l, koncentrace HDL cholesterolu < 1,0 mmol/l u mužů (resp. < 1,30 u žen), krevního tlaku ≥ 130/85 mm Hg (nebo antihypertenzní léčba) a poruchou glykémie na lačno (glykémie ≥ 5,6 mmol/l nebo přítomnost diabetu 2. typu). Řadu těchto odchylek typických pro metabolický syndrom nacházíme i u nemocných s depresí.

Vedle těchto biologických faktorů se samozřejmě na zvýšené celkové morbiditě a mortalitě depresivních osob stejně jako na zvýšeném riziku ICHS u deprese podílejí faktory behaviorální (vyšší výskyt kuřáctví u depresivních osob, sedavý způsob života, resp. Nedostatek fyzické aktivity, nesprávné stravovací návyky a s tím spojená obezita, i špatná compliance k léčbě).

Deprese

Deprese je komplexní heterogenní onemocnění, jehož patofyziologie dosud nebyla objasněna. Zvažuje se řada etiologických faktorů, jako deplece serotoninu i jiných monoaminů v oblastech mozku souvisejících s emocemi, spánkem, chutí k jídlu, i v oblastech mozkové kůry, které se podílejí na vyšších nervových činnostech. Dalším faktorem je chronická aktivace osy hypothalamus‑hypofýza‑nadledviny s následnou zvýšenou tvorbou adrenokortikotropního hormonu. Deprese může vznikat také v důsledku nedostatečné plasticity neuronů v odpovědi na různou zátěž, např. chronický stres.

Základními příznaky deprese jsou stavy hlubokého smutku a beznaděje (depresivní nálada) a ztráta zájmu o běžné životní aktivity. Dále může být přítomna řada obtíží, jako poruchy spánku, zejména nespavost, ale i hypersomnie, poruchy koncentrace myšlení a poruchy paměti, změny hmotnosti (většinou anorexie s úbytkem hmotnosti, ale i přejídání), únava, neklid, ztráta sexuálního zájmu, pocity provinění i myšlenky na smrt. V praxi se rozlišuje několik typů deprese.

Velká depresivní porucha – je charakterizována trvalou smutnou náladou a neschopností se radovat, brání aktivním životním postojům. Často se objevují opakované epizody depresí během života.

Atypická deprese – je podskupinou velké depresivní poruchy. Pozoruje se zde i krátké přechodné zlepšení nálady, častěji je přítomen hmotnostní přírůstek v důsledku přejídání a hypersomnie.

Dysthymie – bývá označována za mírnější formu deprese („low‑grade“ depression), která trvá alespoň dva roky. Nemocní mají mírně až středně depresivní náladu většinu dní, i když mohou mít i krátká období „normální“ nálady.

Deprese u bipolární poruchy – u nemocných se střídají období deprese a mánie, přičemž někdy může před objevením se manické fáze proběhnout několik depresivních epizod, nebo opačně několik manických fází před jednou fází deprese.

Sezónní afektivní porucha (seasonal affective disorder) se objevuje většinou u mladších jedinců na podzim a v zimě v období nedostatku slunečního svitu.

Poporodní deprese se manifestuje u žen po porodu zřejmě v důsledku hormonálních změn provázejících porod. Organická deprese vzniká na podkladě organických změn mozku – např. při cerebrovaskulárním onemocnění nebo u neurodegenerativních poruch. V tabulce 2 jsou uvedena zjednodušená kritéria pro diagnózu velké depresivní fáze (podle citace 14).

Komponenty metabolického syndromu u deprese

Hypertenze

U depresivních nemocných nalézáme zvýšenou aktivitu sympatiku, přesto vztahu deprese a arteriální hypertenze dosud nebyla věnována větší pozornost. V jedné studii byla zjištěna vyšší incidence arteriální hypertenze u deprese ve srovnání s ostatními psychiatrickými onemocněními, v jiné práci byl nalezen vyšší výskyt hypertenze u pacientů s depresí s melancholickými rysy. V některých prospektivních studiích byla deprese prediktorem vzniku hypertenze (pro přehled viz 15). Na druhé straně v rozsáhlé holandské studii sledující pacienty s úzkostnou poruchou a depresí bylo zjištěno, že nemocní s anxietou měli významně vyšší diastolický krevní tlak, zatímco depresivní nemocní měli významně nižší systolický tlak a bylo mezi nimi méně osob s izolovanou systolickou hypertenzí ve srovnání s kontrolními osobami. Užívání tricyklických antidepresiv bylo spojeno s vyšší hodnotou systolického i diastolického tlaku a se zvýšeným výskytem hypertenzní nemoci 1. a 2. stupně. Užívání antihypertenziv ovlivňujících noradrenergní a serotoninergní systém bylo spojeno se zvýšeným výskytem hypertenze 1. stupně.

Obezita

Vztah mezi obezitou a depresí je zřejmě oboustranný. V epidemiologické studii u žen středního věku deprese významně souvisela s obezitou, sníženou fyzickou aktivitou a (u obézních) s vyšším kalorickým příjmem. V jiné studii byla u obézních jedinců deprese těžší než u neobézních a hmotnostní nárůst u depresivních osob je podle některých autorů marker závažnosti deprese.

Řada klinických studií zjistila, že přítomnost deprese koreluje s BMI v pozdějším věku. Na druhou stranu otázka, zda je obezita rizikovým faktorem pro depresi, není dosud jednoznačně vyřešena. V jedné studii byly prospektivně sledovány obézní adolescentní osoby po dobu 20 let a bylo zjištěno, že obezita u těchto probandů předpovídala depresi v budoucnosti u žen, ale nikoli u mužů. Jiné studie však vztah mezi obezitou a budoucí depresí neprokázaly.

Dyslipidémie

Nejvíce konzistentní jsou v současné době údaje o vztahu koncentrace HDL cholesterolu k depresi. Nedávno byly publikovány výsledky studie, ve které depresivní osoby s dlouhodobým trváním symptomů deprese měly nižší koncentraci HDL cholesterolu ve srovnání se zdravými osobami nebo s nemocnými s kratším trváním depresivních symptomů (méně než tři roky po adjustaci na věk, pohlaví, nadváhu, spotřebu alkoholu, antidepresivní léčbu, kouření cigaret a další). U prvostupňových příbuzných depresivních pacientů byla nalezena významně nižší koncentrace HDL cholesterolu ve srovnání s kontrolními osobami. Maes a spol. zjistili, že nízká koncentrace HDL cholesterolu je u depresivních mužů markerem pro depresi a suicidální chování a že nízká koncentrace HDL cholesterolu je pravděpodobně důsledkem působení zánětlivého procesu u deprese, a u depresivních jedinců tak dochází k poruše reverzního transportu cholesterolu. Ve studii v Řecku u 1 190 osob starších 65 let bez prokázané ICHS mělo 44,6 % mužů a 61,9 % žen hypercholesterolémii. Pacienti s hypercholesterolémií měli vyšší prevalenci obezity, hypertenze a diabetu ve srovnání s normolipidemickými osobami a současně vykazovali významně vyšší míru deprese (p = 0,002).

V rozsáhlé prospektivní studii, která zahrnovala 5 232 osob středního věku, byl zjišťován vztah přítomnosti komponent metabolického syndromu k rozvoji depresivní symptomatologie a bylo zjištěno, že přítomnost metabolického syndromu byla spojena s významně vyšším rizikem manifestace deprese v budoucnosti, přičemž z pěti komponent předpovídala depresi pouze centrální obezita, hypertriglyceridémie a nízká koncentrace HDL cholesterolu. Ve finské prospektivní studii byl zkoumán vztah trajektorií triglyceridémie vyšetřovaných ve skupině 824 mladých jedinců opakovaně v průběhu 20 let k hodnotám Beckovy stupnice míry deprese, které byly též prospektivně sledovány. Bylo zjištěno, že typ strmě stoupající trajektorie triglyceridémie během dětství je spojen s rizikem deprese v dospělosti. V jiné studii deprese nesouvisela se zvýšením podílu malých denzních částic LDL, které jsou vysoce aterogenní a korelují pozitivně s koncentrací triglyceridů. Ve studii obyvatel Latinské Ameriky byla v regresní analýze zjištěna významná asociace závažnosti symptomů deprese s BMI, přítomností diabetu, zvýšenou cholesterolémií a triglyceridémií.

Porucha glukózové homeostázy a inzulinová rezistence

Vztahy mezi depresí a diabetes mellitus jsou komplexní a dosud nebyly plně objasněny. Situace je zřejmě poněkud odlišná u diabetu 1. a 2. typu. Podle většiny autorů je deprese u diabetu 1. typu spíše jeho důsledkem. U diabetu 2. typu deprese většinou předchází manifestaci diabetu a je v těchto případech pozorována častější návratnost epizod, které jsou delší než u osob bez diabetu. Některé biologické markery jsou společné pro nemocné s metabolickým syndromem, diabetem 2. typu i depresí. Patří sem například dysfunkce osy hypothalamus‑hypofýza‑nadledviny se vzestupem kortisolémie a rezistence periferních tkání na působení inzulinu, která je považována za jeden z hlavních faktorů rozvoje diabetu 2. typu a za významnou determinantu metabolického syndromu. Otázka, zda inzulinová rezistence předchází depresi nebo naopak, není dosud spolehlivě vysvětlena, ale když byly v rozsáhlé metaanalýze sledovány prospektivní vztahy mezi depresí a diabetem 2. typu, byla deprese asociována se zvýšením rizika diabetu 2. typu o 60 %, zatímco diabetes 2. typu souvisel pouze s mírným zvýšením rizika deprese. V současné době byla publikována studie španělských autorů, která podporuje výsledky uvedené metaanalýzy.

V této studii riziko diabetu způsobené depresí (population attributable risk) činilo asi 7 %, což ukazuje na to, že část incidence diabetu v populaci může být způsobena depresí. Významné bylo také to, že riziko vzniku diabetu představují i mírnější formy deprese, které mohou být dokonce spojeny s vyšším rizikem diabetu než u deprese těžké. Největší riziko diabetu představovala neléčená deprese. Tyto výsledky ukazují, že úspěšná léčba všech klinicky významných forem deprese by mohla přispět k omezení výskytu diabetu i na populační úrovni. V naší práci měli nemocní s depresí ve srovnání s osobami z kontrolní skupiny stejného věku i BMI statisticky významně vyšší inzulinémii, koncentraci C‑peptidu, glykémii, hodnotu indexu inzulinové rezistence (HOMA, homeostasis model assessment) a triglyceridémii.

Oxidační stres

Prací zabývajících se oxidačním stresem u deprese není mnoho. V ojedinělých pracích byly u depresivních osob popsány zvýšené sérové koncentrace markerů lipoperoxidace, zvýšené koncentrace malondialdehydu, zvýšená aktivita superoxiddismutázy a pokles koncentrace kyseliny askorbové. Mozek je vůči oxidačnímu stresu vysoce citlivý v důsledku velké spotřeby kyslíku (až 20 % kyslíku spotřebovávaného organismem), velkého množství vícenenasycených mastných kyselin citlivých vůči oxidaci, vysokého obsahu železa a nízké koncentrace antioxidačních enzymů. U deprese se oxidační stres může uplatňovat negativním ovlivněním plasticity neuronů. V naší práci jsme prokázali u depresivních žen pokles aktivit glutathionperoxidázy, zvýšenou aktivitu glutathionreduktázy a superoxiddismutázy a zvýšenou koncentraci konjugovaných dienů v LDL částicích. Depresivní ženy měly současně zvýšené triglyceridémie, jejichž hodnoty významně pozitivně korelovaly s koncentrací konjugovaných dienů, a významně zvýšené hodnoty indexu inzulinové rezistence HOMA‑IR.

Zánět

U depresivních nemocných jsou ve studiích ve srovnání se zdravými osobami prokazovány zvýšené koncentrace proteinů akutní fáze, zánětlivých cytokinů a chemokinů. Často jsou nacházeny zejména zvýšené koncentrace interleukinu 6 (IL‑6), tumor nekrotizujícího faktoru alfa (TNFα) a IL‑1b. V řadě prací byly zjištěny interakce zánětlivých faktorů s mechanismy účastnícími se patofyziologie afektivních poruch (neurotransmitery, neuroendokrinní mechanismy aj.). Byla také nalezena souvislost koncentrací zánětlivých markerů s tíží depresivních symptomů. Vztah k zánětu byl pozorován i u mírnějších poruch nálady nesplňujících ještě kritéria deprese. Aktivace zánětlivých mechanismů v mozku zřejmě přispívá k poruše neurotrofických funkcí, obratu glutamátu a ke zvýšenému oxidačnímu stresu. Následkem je zvýšená excitotoxicita a poškození gliálních buněk, což jsou typické nálezy u deprese. Je zajímavé, že aktivace mechanismů zánětu (včetně jaderného transkripčního faktoru NFκB) byla prokázána i u psychosociálního stresu, který vede k depresi. Na druhé straně ve studii Heart and Soul Study nebyly prokázány asociace vybraných indikátorů zánětu (C‑reaktivního proteinu, fibrinogenu, IL‑6) k depresi, naopak koncentrace fibrinogenu a IL‑6 byly u depresivních osob významně nižší. Naproti tomu ve studii sledující vliv deprese a koncentrace zánětlivých markerů, hodnocených dva měsíce po prodělání akutního koronárního syndromu, autoři zjistili, že deprese i C‑reaktivní protein společně předpovídaly koronární příhody v příštích dvou letech. Bylo také zkoumáno, zda léčba deprese ovlivňuje ukazatele zánětu. V jedné studii byly vyšetřovány prozánětlivé a protizánětlivé cytokiny u nemocných rezistentních na léčbu selektivními inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (selective serotonin‑reuptake inhibitors, SSRI) a bylo zjištěno, že u pacientů s depresí rezistentní na SSRI je ve srovnání s kontrolními osobami významně vyšší tvorba prozánětlivých cytokinů IL‑6 a TNFα. Eller a spol. našli u depresivních nemocných před léčbou escitalopramem zvýšené koncentrace prozánětlivých a snížené koncentrace protizánětlivých cytokinů. U nemocných, kteří na léčbu neodpovídali, byly nalezeny vyšší předléčebné koncentrace TNFα. V jiné studii, kde byly před léčbou rovněž nalezeny zvýšené koncentrace prozánětlivých a snížené koncentrace protizánětlivých cytokinů, vedla léčba sertralinem k významnému vzestupu protizánětlivých faktorů IL‑4 a TGF‑β (transformující růstový faktor β, transforming growth factor‑β), zatímco koncentrace prozánětlivého IL‑12 klesla.

Závěr

Inzulinová rezistence spolu s dalšími faktory, jako je např. oxidační stres, může stát v pozadí známé asociace depresivní poruchy se zvýšeným rizikem diabetu 2. typu a kardiovaskulárních onemocnění. Tyto nálezy bude nutno ověřit v rozsáhlejších studiích. Pokud by se význam inzulinové rezistence v patogenezi deprese i dalších neurodegenerativních onemocnění potvrdil, mohlo by to vést k rozšíření možností prevence i léčby těchto závažných chorob.

Práce byla podpořena výzkumnými záměry MSM 0021620849 a MSM 0021620820.

LITERATURA

1. Kessler RC, Berglund P, Demler O, et al. Lifetime prevalence and age-of-onset distributions of DSM-IV disorders in the National Comorbidity Survey Replication. Arch Gen Psychiatry 2005;62:593–602.

2. ESEMeD/MHEDEA2000. Prevalence of mental disorders in Europe: results from the European Study of the Epidemiology od Mental Disorders (ESEMeD) Project. Acta Psychiatr Scand 2004;109(Suppl 1):21–27.

3. Pirkola SP, Isometsa E, Suvisaari J, et al. (DSM-IV mood-, anxiety- and alcohol use disorders and their comorbidity in the Finnish general population – results from the Health 2000 Study. Soc Psychiatry Psychiatr Epidemiol 2005;40:1–10.

4. Cuijpers P, Smit F, Oostenbrink J, et al. Economic costs of minor depression: a population-based study. Acta Psychiatr Scand 2007;115:229–236.

5. Zdravotnická ročenka České republiky 2007, ÚZIS, Praha, 2008.

6. Cuijpers P, Smit F. Excess mortality in depression: a meta-analysis of community studies. J Affect Disord 2002;72:227–236.

7. Musselman DL, Betan E, Larsen H, Phillips LS. Relationship of depression to diabetes types 1 and 2: epidemiology, biology, and treatment. Biol Psychiatry 2003;54:317–329.

8. Wulsin LR, Vaillant GE, Wells VE. A systematic review of the mortality of depression. Psychosom Med 1999;61:6–17.

9. Hess Z, Rosolová H, Podlipný J, et al. Metabolický syndrom a skrytá deprese v populačním vzorku. Čas Lék Čes 2004;143:840–844.

10. Zeman M, Jirák R, Žák A, et al. Metabolický syndrom a deprese – klinické vztahy. Čas Lék Čes 2008;147:75–80.

11. Eckel RH, Grundy SM, Zimmet PZ. The metabolic syndrome. Lancet 2005;365:1415–1428.

12. Alberti KG, Zimmet P, Shaw J. Metabolic syndrome – a new world-wide definition. A Consensus Statement from the International Diabetes Federation Diabet Med 2006;23:469–480.

13. Vaidya VA, Duman RS. Depression-emerging insights from neurobiology. Br Med Bull 2001;57:61–79.

14. American Psychiatric Association (1994). Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 4th ed. Washington, D.C.

15. Scalco AZ, Scalco MZ, Azul JB, Lotufo Neto F. Hyperetension and depression. Clinics (Sao Paulo) 2005;60:241–250.

16. Licht CM, de Geus EJ, Seldenrijk A, et al. Depression is associated with decreased blood pressure, but antidepressant use increases the risk for hypertension. Hypertension 2009;53:631–638.

17. Murphy JM, Horton NJ, Burke JD Jr, et al. Obesity and weight gain in relation to depression: findings from the Stirling County Study. Int J Obes (Lond) 2009;33:335–341.

18. Goodman E, Huang B. Socioeconomic status, depressive symptoms, and adolescent substance use. Arch Pediatr Adolesc Med 2002;156:448–453.

19. Anderson SE, Cohen P, Naumova EN, et al. Adolescent obesity and risk for subsequent major depressive disorder and anxiety disorder: prospective evidence. Psychosom Med 2007;69: 740–747.

20. Stice E, Bearman SK. Body-image and eating disturbances prospectively predict increases in depressive symptoms in adolescent girls: a growth curve analysis. Dev Psychol 2001;37: 597–607.

21. Lehto SM, Niskanen L, Tolmunen T, et al. Low serum HDL-cholesterol levels are associated with long symptom duration in patients with major depressive disorder. Psychiatry Clin Neurosci 2010;64:279–283.

22. Sobczak S, Honig A, Christophe A, et al. Lower high-density lipoprotein cholesterol and increased omega-6 polyunsaturated fatty acids in first-degree relatives of bipolar patients. Psychological Medicine 2004;34:103–112.

23. Maes M, Smith R, Christophe A, et al. Lower serum high-density lipoprotein cholesterol (HDL-C) in major depression and in depressed men with serious suicide attempts: Relationship with immune-inflammatory markers. Acta Psychiatr Scand 1997;95:212–221

24. Tyrovolas C, Lionis S., Zeimbekis A. et al. Increased body mass and depressive symptomatology are associated with hypercholesterolemia, among elderly individuals; results from the MEDIS study. Lipids Health Dis 2009;8:10.

25. Akbaraly TN, Kivimäki M, Brunner EJ, et al. Association between metabolic syndrome and depressive symptoms in middle-aged adults: results from the Whitehall II study. Diabetes Care 2009;32:499–504.

26. Elovainio M, Pulkki-Råback L, Kivimäki M, et al. Lipid trajectories as predictors of depressive symptoms: the Young Finns Study. Health Psychol 2010;29:237–245.

27. Lehto SM, Ruusunen A, Niskanen L. Elevated depressive symptoms and compositional changes in LDL particles in middle-aged men Eur J Epidemiol 2010;25:403–409.

28. Glassy CM, Lemus H, Cronan T, et al. Relationship between depressive symptoms and cardiovascular risk factors among selected Latino patients at a community clinic. Psychol Health Med 2010;15:117–126.

29. Eaton WW, Armenian H, Gallo J, et al. Depression and risk for onset of type II diabetes: a prospective population-based study. Diabetes Care 1996;19:1097–1102.

30. Talbot F, Nouwen A. A review of the relationship between depression and diabetes in adults. Is there a link? Diabetes Care 2000;23:1556–1562.

31. Mezuk B, Eaton WW, Albrecht S, Golden SH. Depression and type 2 diabetes over the lifespan: a meta-analysis. Diabetes Care 2008;31:2383–2390.

32. Campayo A, de Jonge P, Roy JF, et al. Depressive disorder and incident diabetes mellitus: the effect of characteristics of depression. Am J Psychiatry 2010;167:580–588.

33. Zeman M, Jirák R, Žák A, et al. Rysy metabolického syndromu u nemocných s depresivní poruchou. Čas Lék Čes 2009;148:309–314.

34. Tsuboi H, Shimoi K, Kinae N, et al. Depressive symptoms are independently correlated with lipid peroxidation in a female population: comparison with vitamins and carotenoids. J Psychosom Res 2004;56:53–58.

35. Khanzode SD, Dakhale GN, Khanzode SS, et al. Oxidative damage and major depression: the potential antioxidant action of selective serotonin reuptake inhibitors. Redox Rep 2003;8: 365–370.

36. Juurlink BH, Paterson PG. Review of oxidative stress in brain and spinal cord injury: suggestions for pharmacological and nutritional management strategies. J Spinal Cord Med 1998;2:309–334.

37. Wu A, Ying Z, Gomez-Pinilla F. The interplay between oxidative stress and brain-derived neurotrophic factor modulates the outcome of a saturated fat diet on synaptic plasticity and cognition. Eur J Neuroscience 2004;19:1699–1707.

38. Kodydková J, Vávrová L, Zeman M, et al. Antioxidative enzymes and increased oxidative stress in depressive women. Clin Biochem 2009;42:1368–1374.

39. Thomas AJ, Davis S, Morris C. Increase in interleukin-1beta in late-life depression. Am J Psychiatry 2005;162:175–177.

40. Suarez EC, Lewis JG, Krishnan RR, Young KH. Enhanced expression of cytokines and chemokines by blood monocytes to in vitro lipopolysaccharide stimulation are associated with hostility and severity of depressive symptoms in healthy women. Psychoneuroendocrinology 2004;29:1119–1128.

41. Whooley MA, Caska CM, Hendrickson BE, et al. Depression and inflammation in patients with coronary heart disease: Findings from the Heart and Soul Study. Biol Psychiatry 2007;62:314–320.

42. Frasure-Smith N, Lesperance F, Irwin MR, et al. Depression, C-reactive protein and two-year major adverse cardiac events in men after acute coronary syndromes. Biol Psychiatry 2007;62:302–308.

43. O’Brien S, Scully P, Fitzgerald P, et al. Plasma cytokine profiles in depressed patients who fail to respond to selective serotonin reuptake inhibitor therapy. J Psychiatr Res 2007;41:326–331.

44. Eller T, Vasar V, Shlik J, Maron E. Proinflammatory cytokines and treatment response to escitalopram in major depressive disorder. Prog Neuropsychopharmacol Biol Psychiatry 2008; 32:445–450.

45. Sutcigil L, Okentli C, Musakab U, et al. Pro- and anti-inflammatory cytokine balance in major depression: effect of sertraline therapy. Clin Dev Immunol 2007;2007:7639–7646.

Zdroj: Medicína po promoci