Diabetická dyslipidémie
Diabetes mellitus je třeba považovat za závažné cévní onemocnění se špatnou kardiovaskulární prognózou, a nikoli pouze za nemoc charakterizovanou chronickou hyperglykémií (M. Taskien, 2002). Důležitý je fakt, že inzulinová rezistence s hyperinzulinémií, abdominální obezitou, hypertenzí, specifickou dyslipidémií (tzv. diabetickou aterogenní dyslipidémií), poruchou mikrokoagulace a některými dalšími poruchami tvoří významnou součást metabolického syndromu. Zatímco po většinu druhé poloviny minulého století představovaly hlavní problém rizikové faktory kardiovaskulárních onemocnění ve formě vysokých koncentrací LDL cholesterolu, hypertenze a kouření, po zavedení moderních hypolipidemik, antihypertenziv a omezení kouření vystupuje do popředí především dysbalance energetického příjmu a výdeje, a s tím související epidemie abdominální obezity, diabetu 2. typu a metabolického syndromu s typickou formou dyslipidémie. Stále platí, že zvýšená koncentrace LDL cholesterolu je hrozbou zásadní, ale metabolický syndrom mu konkuruje velmi úspěšně. Jak inzulinorezistence, tak hyperinzulinémie (a tedy metabolický syndrom) negativně ovlivňují cévní endotel a přispívají ke spuštění aterosklerotické kaskády a následných cévních komplikací. Na druhé straně hyperglykémie ovlivňuje kromě počátku aterosklerotických změn i již přítomné rizikové faktory. Kombinaci dyslipidémie a diabetu označil za fatální již profesor Alberti v roce 1998. Na kongresu EASD v roce 2004 bylo předneseno několik prací, podle nichž je třeba léčbu diabetiků zaměřovat více na dyslipidémii, neboť těsná kompenzace glykémie snižuje riziko mikroangiopatických komplikací, zatímco v prevenci komplikací makrovaskulárních je důležitější léčba dyslipidémie.
Pacienti s diabetem mají ve srovnání s běžnou populací zvýšenou mortalitu, která je přičítána zejména kardiovaskulárním onemocněním. Riziko ischemické choroby srdeční (ICHS) je u diabetiků dvakrát až čtyřikrát vyšší než v běžné populaci. Pacient s diabetes mellitus dosud bez manifestní ischemické choroby srdeční má stejně vysoké riziko kardiovaskulárních komplikací jako pacient po koronární příhodě, tedy v sekundární prevenci ICHS. Diabetes mellitus navíc eliminuje protektivní vliv ženského pohlaví na její vznik. Dalším podstatným nálezem u diabetiků je zjištění, že se u nich vyskytují častěji závažnější formy ICHS, jako jsou infarkt myokardu nebo náhlá smrt. Naproti tomu angina pectoris je u diabetiků méně častá (přičítáno dysfunkci autonomního nervového systému). Nejenom výskyt infarktu myokardu, ale i úmrtnost na infarkt myokardu je vyšší než u nediabetiků. Po první srdeční příhodě umírá 50 % diabetiků do jednoho roku, polovina z nich pak umírá náhlou smrtí! Tato fakta reflektují jako první „Doporučení českých odborných společností pro prevenci ICHS“. Rovněž podle nejnovějších směrnic Americké diabetologické společnosti a podle doporučení nejnovější revize „Cholesterolového národního edukačního programu“ v USA (NCEP III) je doporučován stejně agresivní léčebný program jako u nemocných s manifestní ICHS. s ohledem na horší průběh ischemické choroby srdeční z hlediska krátkodobé i dlouhodobé prognózy je podle některých studií u diabetiků preferován aortokoronární bypass před provedením PTCA.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2005, strana 75
Zdroj: