Diagnostika a léčba benigní hyperplazie prostaty

Benigní hyperplazie prostaty je běžné onemocnění postihující starší muže. mezi příznaky, jimiž se v typických případech projevuje, patří obtížný začátek mikce, oslabení proudu moči, nykturie, inkontinence a recidivující infekce močových cest. akutní retence moči vyžadující katetrizaci močového měchýře se vyskytuje poměrně vzácně. k nevratnému poškození ledvin dochází velmi zřídka. Při vstupním vyšetření by měla být posouzena četnost výskytu a závažnost příznaků a jejich vliv na kvalitu života nemocného. dotazník americké urologické asociace (american urological association symptom index) je ověřeným nástrojem pro objektivní hodnocení závažnosti příznaků. Vstupní vyšetření by mělo zahrnovat i vyšetření prostaty per rectum a analýzu moči. u mužů trpících hematurií je na místě pátrat po karcinomu močového měchýře. hmatný uzlík či indurace v prostatě vyžadují odeslání pacienta na vyšetření, jejichž cílem bude vyloučit karcinom prostaty. u mužů vykazujících mírné příznaky je vhodným postupem vyčkávací strategie s každoročními kontrolami. V posledním desetiletí byla u řady konzervativních i chirurgických intervencí prokázána účinnost ve smyslu zmírnění příznaků benigní hyperplazie prostaty. alfa-blokátory zajišťují poměrně rychlý ústup těchto příznaků. inhibitory 5α-reduktázy se vyznačují pomalejším nástupem účinku, jejich podávání může vést ke zmenšení prostaty a k ovlivnění průběhu onemocnění. existuje také omezené množství důkazů, podle nichž lze zmírnění příznaků dosáhnout rostlinnými přípravky obsahujícími výtažky ze serenoy plazivé, z pylu jílku vytrvalého a slivoně africké. Transuretrální resekce prostaty často přináší trvalou úlevu. Novější laserové chirurgické techniky vykazují účinnost srovnatelnou s transuretrální resekcí, a to s nižší perioperační nemocností, přičemž citovaná porovnání byla prováděna v odstupu až dvou let po operaci. různé chirurgické zákroky ambulantní povahy jsou spojeny s nižší nemocností, avšak mohou zajišťovat méně trvalou úlevu od příznaků.

Benigní hyperplazie prostaty (BHP) je běžným onemocněním starších mužů. Histologicky je charakterizována přítomností diskrétních uzlíků v periuretrální zóně prostaty.1 Klinické projevy benigní hyperplazie prostaty jsou vyvolávány zevní kompresí prostatické části močové trubice, která vede k poruše močení. Chronická neschopnost úplně vyprázdnit močový měchýř může vyvolávat jeho distenzi s hypertrofií a nestabilitou detrusoru. Někteří pacienti s benigní hyperplazií prostaty trpí hematurií. Vzhledem k tomu, že závažnost příznaků nekoreluje se stupněm hyperplazie a že podobnými příznaky se mohou projevovat i jiná onemocnění, je klinický syndrom provázející často benigní hyperplazii prostaty označován pojmem „příznaky dolních močových cest“.

Komentář

Autor: MUDr. Petr Macek, Ph.D.

Především je nutno vyzdvihnout autorovo (není urolog, ale rodinný lékař) velmi správné označení onemocnění. Jedná se o benigní hyperplazii prostaty a nikoli (někdy nesprávně používaný termín) hypertrofii. Histologicky je prokázáno zmnožení počtu epiteliálních i stromálních buněk v periuretrální oblasti prostaty. Etiologicky jde o kombinaci zvýšené proliferace buněk a snížené apoptózy buněk v uvedené oblasti.

Jde zejména o výsledek dlouhodobého vlivu androgenů, zejména testosteronu. Je nutno se zmínit, že testosteron nemá na prostatu dominantní vliv, na rozdíl od jiných tkání v těle, zejména mozek, svaly a testikulární zárodečný epitel. V prostatě dochází účinkem 2. subtypu 5αreduktázy ke konverzi převážné části testosteronu na dihydrotestosteron. Dihydrotestosteron tvoří 95 % intraprostatických androgenů, ve srovnání s testosteronem má také výrazně vyšší afinitu k androgenním receptorům a komplex dihydrotestosteronu s androgenním receptorem je stabilnější. Celý tento komplex androgenandrogenní receptor se pak váže na specifická vazebná místa přímo na DNA. Mimo testosteronu mají na prostatu vliv také jiné hormony (zejména estradiol), jejich vliv je ale ve srovnání s testosteronem ve standardních podmínkách zanedbatelný.

Na vzniku symptomů spojených s benigní hyperplazií prostaty se podílí jednak omezení proudu moči následkem komprese prostatické uretry zvětšenou periuretrální zónou, ale také porucha detrusorové funkce močového měchýře. Symptomy spojené s benigní hyperplazií prostaty jsou děleny do dvou skupin. Symptomy vyprazdňování (dříve označované jako obstrukční) zahrnují například retardaci startu mikce, slabý proud močení, nutnost používat břišní lis, pocit neúplného vyprázdnění močového měchýře, dlouhou dobu močení apod. Symptomy jímací (dříve iritační) jsou projevem funkční nestability detrusoru – nykturie, časté pocity nucení na močení i bez adekvátní náplně močového měchýře (tj. urgence) nebo urgentní inkontinence moči.

Prevalence benigní hyperplazie prostaty narůstá s věkem, nicméně je potřeba pečlivě rozlišovat mezi přítomností histologických projevů benigní hyperplazie prostaty, které lze nalézt již u 8 % mužů ve věku 31–40 let s nárůstem na 88 % u devadesátiletých mužů,1 a klinicky symptomatickou benigní hyperplazií prostaty. Symptomy benigní hyperplazie prostaty a jejich dopad na kvalitu života bývají vnímány různě v různých populacích. Podle Baltimorské studie udávalo střední nebo závažné potíže (IPSS skóre ≥ 7) přibližně 20 % mužů kolem 40 let věku s postupným nárůstem až na 90 % u mužů nad 70 let.2 Údaje z evropských zemí (a tedy vztažitelné i na populaci ČR) se udávají v podobných číslech.

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2008, strana 47

Zdroj: