Dignitogeneze a chápání Aarona Antonovského – část první
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) „je zdraví více než nepřítomnost nemoci“ a jejich vztah není dichotomický, nýbrž kontinuální. Asi každý z dnešních lékařů tuto frázi zná, ba při některé ze zkoušek ji aktivně použil. Málokdo však ví, že jejím otcem byl sociolog medicíny Aaron Antonovsky (1923–1994, USA, Izrael). A málokdo se ptá, co všechno z ní vlastně plyne, co znamená pro klinickou praxi, pro medicínské kompetence a priority, jaká jsou její úskalí, jak může být zneužita. Chceme‑li na ni navázat, nelze proto nezačít prevencí nedorozumění. WHO je mnohými podezírána z formalismu a náchylnosti k sociálnímu inženýrství.
Tím snadněji vzniká dojem, že definice překračuje medicínské kompetence, že využívá medicínu k politickým účelům, že opravňuje orwellovské podmaňování lidských životů v totalitní společnosti „nesnesitelně řízeného všeobecného blaha“.
P. Škrabánek a J. S. McCormick v půvabně provokativní knize Follies and Fallacies in Medicine (1989), česky Pošetilosti a omyly v medicíně (1995), naznačují dávné kořeny takového medicínského zneužití. Připomínají Platona i názor Michela Foucaulta (The Birth of the Clinic, 1973), že ve Francii byli po úpadku náboženství za Velké revoluce francouzské nahrazeni církevní teologové kněžími těla, lékařským klérem. „Nová medicínská teologie vytvořila mýtus o úplném vymizení nemocí ve společnosti, která, navrácena do původního stavu zdraví, bude neomezenou mocí znárodněné lékařské profese korigovat, organizovat a kontrolovat prostředí a diktovat měřítka morálního a tělesného blahobytu.“
Odbočka: V souvislosti s „lékařským klérem“ není bez zajímavosti účast lékařů v zastupitelských orgánech, respektive v politice vůbec, a jejich autorita mezi občany u nás. Lékaři se těší mimořádné společenské prestiži a ve volbách na různých úrovních výrazně bodují. Jejich zastoupení po roce 1989, od parlamentu po místní samosprávu, je pozoruhodné. Voliči v rozporu se západními zvyklostmi nepreferují zkušené manažery, úspěšné podnikatele, ekonomy ani právníky znalé státní správy (to jsou šejdíři, sobci, zbohatlíci, tuneláři, vydřiduchové), ale různé humanisty, učitele a lékaře.
Činí tak, i když se opakovaně ukáže, že nejde o osobnosti s vizí ani o zanícené obránce ohrožených, že často postrádají správní znalosti i zkušenosti a co hůře, že svou roli chápou jako doplňkové kibicování k medicíně nebo jako přikyvování centrální moci v duchu paternalistického vidění světa a foucaultovské ochoty chápat „nezbytná“ omezení a „diktovat měřítka morálního a tělesného blahobytu“. I v politice zůstávají lékaři spíše experty, veliteli a milovníky kázně než průvodci v tápání a podpůrci v nacházení.
Teze o zdraví jako stavu tělesného, duševního a sociálního prospívání (blaha) byly opakovaně zneužity k podpoře utopické i mocensko‑populistické politiky, umanutého rovnostářství s masivním přerozdělováním a odmítáním i přirozených společenských rozdílů. Zdály se opravňovat i psychiatrizaci života s eradikací smutku, konfliktnosti, zneklidňujících spoluobčanů i jiných narušení všeobecného blaha.
Aktivní podpora zdraví, salutogeneze, která s konceptem kontinuity zdraví–nemoc logicky souvisí, se leckdy zvrtla v pochybné kampaně, v neúčelnou pseudoprevenci, v kontroverzní zásahy do způsobu života. Naopak existují dosud nevyužité možnosti – jevy, na něž Antonovského koncepty aplikovány nejsou, např. zdravotní problémy přesahující rámec tzv. disease model.
Také sociální zájem medicíny by se měl vyváženěji týkat jak ekonomicko‑sociálních determinant zdraví, tak psychosociálních aspektů a konotací stonání, jeho existenciálních souvislostí, interpretací i důsledků. Pak teprve půjde o skutečnou medicínu v souvislostech, o Antonovského „sense of coherence“ na individuální i systémové úrovni.
Ostatně Antonovského na cestu ke slavné definici nepřivedlo, tuším, zkoumání sociálního a všeobecného blaha, ale kulturně‑civilizační podmíněnosti klimakterického syndromu. Teprve po tomto „úvodu“ můžeme přistoupit k dignitogenezi – ovšem až příště, v části druhé.
Zdroj: MT