Dispečerky si na stres zvyknou – do jisté míry

„Záchranná služba Praha, tísňová linka, dobrý den,“ říkají dispečerky v oranžových tričkách stále znovu. Osmsetkrát za den, pětadvacettisíckrát za měsíc, třistatisíckrát za rok. Nikdy nevědí, jestli to, co budou v příštích sekundách řešit, je přisáté klíště anebo hromadná dopravní nehoda s několika těžce zraněnými. Jestli se někde koncentruje strach a tíseň lidí, kteří čelí krizové situaci, tak právě tady. „Přijímá se zde skoro jedna pětina volání na zdravotnickou záchrannou službu uskutečněných v České republice,“ říká vedoucí dispečinku Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy MUDr. Ondřej Franěk. V nepříliš velké místnosti je připraveno přijmout výzvu v jakoukoli denní či noční dobu pět až osm dispečerek. Jejich hlavním úkolem je zjistit, kde k události došlo, analyzovat situaci a vyslat odpovídající posádku. I když rozhodujícím kritériem není rychlost, ale kvalita práce, obvykle není čas na dlouhé „vyprávění“ – hovor musí vždy směřovat k podstatě věci.Dispečerkám pomáhá propracovaný software.Předsebounamonitoruvidí,co zrovna dělá každá z více než třiceti posádek, které v danou chvíli slouží. Jakmile sestra identifikujezákladníproblém pacienta, zvolí jednu z nabízených možností – například Intoxikace, Napadení, Psychóza či Bolest na hrudi. Systém pak nabídne přehledný algoritmus pro řešení situace – jaké otázky musejí padnout, jaké pokyny musí volající dostat. Jakmile si je dispečerka jistá, že má dostatek informací, odesílá je do pageru zvolené posádky. Mezitím stále komunikuje s místem zásahu. V místní orientaci jí pomáhá velká obrazovka nad hlavou, na které se na plánu Prahy automaticky zobrazuje místo zásahu spolu s polohou nejbližších volných posádek, respektive výjezdových stanovišť.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 16/2005, strana 27

Zdroj: