Do důchodu odcházejí tisíce sester, zachrání nás Vietnam?
Už v roce 2009 přišel první pokus o dovoz sester z Asie – a první rozčarování. Tehdejší premiér Jan Fischer dohodl v rámci jednání o ekonomické pomoci s filipínskou prezidentkou Glorií Macapagal‑Arroyovou mimo jiné také podporu pro příchod filipínských sester a ošetřovatelek. Měly pomoci přemostit nedostatek českých sester – tak, jak to už dříve zvládly v některých skandinávských nebo anglosaských zemích. Jenže očekávaný „skandinávský model“ se v Česku v první dekádě 21. století nekonal. Filipínské ošetřovatelky díru v systému nezacelily. A zatímco v roce 2008 postrádala Fakultní nemocnice v Motole přibližně 70 sester, o deset let později jich chybělo – světe, div se – opět asi 70. Stabilita je přece taky hodnota.
Když to nevyšlo s Filipínami, přidaly se další země. Papírově to vypadá nadějně. V roce 2019 – tedy deset let po Fischerově filipínské epizodě – vzniká vládní Program kvalifikovaný zaměstnanec. Tentokrát už s jasně danou migrační podporou a ročními kvótami. Seznam zemí, odkud si můžeme sestry „objednat“, se rozšířil: kromě Filipín přibyly Arménie, Gruzie, Makedonie, Mongolsko nebo Ukrajina. Multikulturní rozměr českého ošetřovatelství dostal oficiální razítko.
Zahraniční sestry sice můžeme přivézt, ale naučit je češtinu a zvládnout odbornou praxi už je jiná liga. Specifika sesterské práce – tedy odborná činnost, a hlavně komunikace v češtině – zůstávají bariérou, na které mnohé zahraniční posily narazí. A mezitím české sestry dál mizejí. O děsivých – a protože podložených daty, o to děsivějších – prognózách pravidelně informuje ředitel ÚZIS Ladislav Dušek. Třetina sester v Česku odejde do důchodu během příští dekády. Informace, která spolehlivě budí ze snu nejen vedení nemocnic, domovů pro seniory a zařízení sociální péče. Statistická předpověď, která nenavodí klidný spánek nikomu z nás.
Novou cestu k posílení zdravotnictví a sociálních služeb teď razí také Univerzita Karlova – ve spolupráci s Hospodářskou komorou připravila náborovou iniciativu v rámci zmíněného Programu kvalifikovaný zaměstnanec pro osoby z Vietnamu. Univerzitní jazykoví experti připraví studijní materiály, lektoři odletí do Vietnamu, vyberou kandidáty, naučí je česky a přivezou k nám jako pracovní posilu. Prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček slibuje, že nejde o jednorázový projekt – cílem je vytvořit trvalý systém náboru kvalifikovaných sil. První stovka vietnamských sester má dorazit už v pilotní fázi. Vzhledem ke kredibilitě zapojených institucí a k existující vietnamské komunitě v ČR se dá čekat, že to tentokrát úplně nevyšumí. Nejspíš. I když samospásu od toho nečeká nikdo soudný, jistou dávku opatrného optimismu si tahle snaha asi zaslouží.
Ambici posílit personální kapacitu ve zdravotnictví a sociálních službách má nově i stát – konkrétně vládní program, který v podpoře budoucích sester víceméně kopíruje model nedávného navyšování počtu mediků. Ten byl spuštěn už před osmi lety za ministra Adama Vojtěcha, kdy ministerstvo zdravotnictví poslalo lékařským fakultám finanční injekci a zvýšilo počty přijatých studentů všeobecného lékařství. Děkani tehdy korektně upozorňovali, že výsledek se dostaví nejdřív za šest let, reálně spíš za devět – až medici absolvují, projdou specializací a dostanou se do praxe. A výsledek? Podle výročních zpráv fakulty skutečně chrlí víc absolventů. Sice jen po desítkách, ale v našem systému se počítá každý kus.
Nyní vláda – konkrétně ministerstva zdravotnictví a školství – přichází s obdobnou podporou také pro vysokoškolsky vzdělané sestry a další nelékařské profese. Hlavní sestra ČR Alice Strnadová se raduje: navýšení kapacit na vysokých školách by mohlo s aktuálním stavem – či spíš podstavem – 2 500 českých sester konečně trochu zahýbat. Obzvlášť pokud se přidá lepší prostupnost sesterského vzdělávání, snesitelnější pracovní podmínky, a hlavně smysluplné sladění práce a rodiny. Jenže i tenhle nápravný manévr má zpoždění v řádu let – pět určitě, deset pravděpodobně. A za tu dobu odejde do důchodu na 27 000 sester. Kalamitní scénáře zdaleka neřeší jen analytici, ale i ředitelé nemocnic. Snad jejich fantazii trochu přibrzdí jedna dobrá zpráva – kupodivu opět z ÚZIS. Podle výzkumu prof. Duška více než 80 procent absolventů zdravotnických studií do systému opravdu nastupuje a zůstává v něm pracovat. To je, v kontextu celého příběhu, skoro dojemné.
Pokud se tedy skutečně vydáváme cestou státem podporovaného růstu počtu sesterských absolventek, současně zlepšujeme jejich pracovní podmínky, a ještě k tomu využijeme zahraniční posily, mohli bychom nakonec stabilizovat nejen spánek ředitelů nemocnic. Ale hlavně situaci nás všech, kteří – dřív nebo později – budeme na odbornou péči sester odkázáni. Tentokrát snad s menší vírou v zázračná řešení a s větším důrazem na systémové posuny.