Druhá fáze klinického hodnocení
V předchozím dílu seriálu MT jsme se věnovali preklinickému vývoji a na něj navazujícímu klinickému hodnocení I. fáze, při němž je zkoušená látka poprvé podávána člověku, a to buď zdravým dobrovolníkům, nebo onkologicky nemocným pacientům. V tomto dílu se zaměříme na charakteristiku klinických studií II. fáze.
Na rozdíl od předchozího výzkumu je II. fáze klinického hodnocení již terapeuticky zacílena, což znamená, že je zaměřena na konkrétní onemocnění pacienta. V této fázi jsou zařazováni výhradně pacienti s cílovým onemocněním, již se nejedná o fázi za účasti zdravých dobrovolníků nebo první podání onkologicky nemocným. Hlavním smyslem II. fáze klinických zkoušek je stanovit účinnost a bezpečnost hodnoceného přípravku, sleduje se při ní, zda má přípravek schopnost dosáhnout žádoucího terapeutického účinku a v jakém dávkování je tolerovatelný a již efektivní. Jen ojediněle jsou pacienti při zařazování do klinického hodnocení randomizováni. Nejčastěji je design této fáze nastaven tak, že jde o jednoramenné klinické hodnocení a účinek a toxicita sledovaného léčivého přípravku jsou srovnávány se standardně používanou terapií nebo placebem.
Druhá fáze klinického hodnocení trvá obvykle dva roky a nebývá rozsáhlá co do počtu subjektů hodnocení. Studií II. fáze se většinou účastní 100 až 300 pacientů. V této rané fázi je třeba nemocné důsledně monitorovat a pečlivě sledovat bezpečnost podávaného léku. Z toho důvodu bývají pacienti v této fázi často hospitalizováni. Úhrada za hospitalizaci jde pochopitelně k tíži zadavatele klinického hodnocení, neboť hospitalizace bývá vyžadována čistě podmínkami protokolu, nikoli proto, že by ji bezprostředně vyžadoval zdravotní stav pacienta. Výsledkem této fáze klinického výzkumu by měla být znalost závislosti účinku sledovaného léku na dávce, přesné dávkování a studie by měla také potvrdit terapeutické rozmezí hodnoceného léčivého přípravku (tj. rozmezí mezi minimální plazmatickou koncentrací léčiva potřebnou pro zajištění účinku a minimální koncentrací, která je již toxická).
V rámci klinického hodnocení II. fáze se znovu vyhodnocuje farmakokinetika léčiva, která může být u nemocných pacientů odlišná od výsledků získaných v I. fázi, prováděné na zdravých dobrovolnících. Též se vyhodnocuje četnost některých nejčastějších nežádoucích účinků pozorovaných po podání hodnoceného léčivého přípravku. Potenciální rizika spojená s užíváním léčivého přípravku nesmějí nikdy převážit očekávaný prospěch pro pacienta.
Po ukončení II. fáze klinického hodnocení musí zadavatel učinit kritické rozhodnutí, zda v nákladném a přitom stále rizikovém vývoji léčiva nadále pokračovat. Pokud se neobjeví nežádoucí účinky, jež by významným způsobem ohrožovaly bezpečnost pacientů, a hodnocený přípravek má i po vyhodnocení dalších kritérií (dostatečná účinnost, finanční návratnost aj.) potenciál, aby s ním bylo úspěšně provedeno klinické hodnocení III., tzv. předregistrační fáze, je zadavatelem naplánována III. fáze klinického hodnocení, jíž se účastní až tisíce subjektů hodnocení. V opačném případě je klinický výzkum zastaven a nadějný, potenciálně účinný lék se do klinické praxe nikdy nedostane. Nejčastějším důvodem pro zastavení výzkumu nadějných léčivých přípravků je zvýšený výskyt závažných nežádoucích účinků.
Zdroj: Medical Tribune