Dva tucty geriatrických otazníků: Jak je v Česku zakořeněn elderspeak?
Čtenáři Orwella znají pojem newspeak – označení byrokraticky totalitního slovníku vytvářeného společenskou věrchuškou a sloužícího k ovládání společnosti, k jejímu manipulování a k narušení kontinuity s předtotalitním myšlením. Obdobně byl nyní fenomén jazykového (sémantického) ovlivňování reality popsán ve vztahu k seniorské problematice. Pojem elderspeak zahrnuje negativní, diskriminační a ponižující způsob hovoření se starými lidmi či o starých lidech. Je spojen se strachem ze stáří, ze stárnutí populace a ze starých lidí (gerontofobie), s věkovou dikriminací (ageismus), s věkově diskriminačními předsudky a stereotypy. Elderspeak se závažně dotýká zdravotnictví a celé sféry služeb. Zdrobněliny a hovory na dětinská témata Příkladem elderspeaku v přímé komunikaci se seniory je pseudofamiliárnost, infantilizace a despekt. Nevyžádané rádoby familiární oslovování („tak co, babi/dědo?“) odosobňuje, podlamuje důstojnost odvozovanou od zásluh i od osobní identity a věkově segreguje. Tento nešvar je zvláště častý u ošetřovatelského personálu, který tím – mnohdy vědomě – zatlačuje klienty (pacienty) do podřízeného postavení. Ani lidé se závažným syndromem demence se nestávají dětmi, natož ostatní senioři. Žádoucí princip zpomalení ani využívání reminiscenčních technik nemá nic společného s nesmyslným používáním zdrobnělin a s hovory na dětinská témata. Stejně jako vyslovený i nevyslovený despekt („tomu byste stejně nerozuměl(a), to vám nebudu říkat, natož vysvětlovat“) zdětinšťování ponižuje a slouží k ovládání. V zájmu geriatrických pacientů je pravý opak – ochrana a posilování osobnosti i v nemoci. Extrémem komunikačního despektu je nekomunikování – „s tou dementní ruinou nemá přece smysl vůbec mluvit“ – představa, že starý, zvláště dementní člověk nevnímá, nechápe, nemá žádnou vůli ani úzkost, že hovor s ním je pro lékaře i pro sestru ztrátou času.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2006, strana 5
Zdroj: