Dva tucty geriatrických otazníků: Otazník druhý: Jak jsme na tom s dekubity?
Studie z hospodářsky vyspělých států (např. Nizozemska a Velké Británie) nasvědčují, že náklady na ošetřování dekubitů (proleženin) činí až čtyři procenta výdajů na zdravotní péči. To by v ČR znamenalo přibližně osm miliard korun ročně. Je tomu skutečně tak? Jsou u nás tyto náklady stejné, vyšší nebo nižší? Pokud nevíme (a nejspíše nevíme), tak proč? Protože jde o nepodstatnou částku, jíž se v kontextu „boje o zdraví lidu“ není čas zabývat? Odpovídalo by to tupé nadutosti, jež překvapivě často zamrká z českých postojů. Ale snad tomu tak není.Brněnští kolegové ve své studii (v ČR ojedinělé) ukázali, že používání moderních prostředků k ošetřování chronických ran, i přes jejich relativní nákladnost, výdaje absolutně snižuje. Počítáme s tím v úhradových schématech např. v léčebnách dlouhodobě nemocných? Podpoříme preskripci prostředků tzv. vlhkého hojení v rámci home care? Povolíme konečně (jako např. ve Švédsku), aby ošetřovatelské pomůcky předepisovali i vysokoškolsky vzdělaní odborníci v ošetřovatelství – nelékaři, kteří jim narozdíl od podstatné části lékařů skutečně rozumějí a mají mnohdy funkční specializaci v ošetřování chronických ran? A jestli nevydáváme osm miliard ročně na ošetřování dekubitů, pak proč? Je jejich výskyt v ČR nižší než v západní Evropě? Jsme tedy mistři světa v prevenci? Nebo je máme, ale ošetřujeme levněji? Účelněji? Primitivněji? S horšími výsledky? Je rozdíl v ceně materiálu, nebo spíše v nákladech na lidskou práci? A co s tím uděláme? Zvýšíme platy kvalifikovaného personálu? Necháme ošetřování na pomocném personálu? Neuděláme nic? Zvýšíme dotace celému zdravotnictví? Proč? A koho by měla zajímat ekonomika ošetřování dekubitů, potažmo chronických ran?
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2005, strana 3
Zdroj: